Ze zajetí k titulu. Po válce německý fotbal ožil, jeho příběh začal u Písku

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Známý německý historik Joachim Fest tvrdil, že o zrod Spolkové republiky se po válce nejvíce zasloužili tři muži. Předseda vlády Konrad Adenauer ji pozvedl politicky, ministr hospodářství Ludwig Erhard ekonomicky a kapitán fotbalové reprezentace Fritz Walter mentálně.

Senzační titul mistrů světa z roku 1954 byl totiž pro mnohé Němce po dlouhé době prvním okamžikem, kdy mohli dát najevo pocity národní hrdosti. „Bylo to jakési osvobození od všeho, co je tížilo,“ napsal Fest o generaci, jež si v různé míře zadala s nacismem.

Fotbalový triumf se stal důležitou součástí národní sportovní mytologie. Dost možná by k němu ale nikdy nedošlo, kdyby reprezentační kouč Sepp Herberger už na počátku války nerozjel odvážný plán s cílem uchránit špičkové hráče od osudu, pro který měla nacistická propaganda označení: hrdinská smrt na bojišti.

I díky jeho neúnavné snaze aspoň část Walterovy fotbalové generace válku přežila.

Herberger například využíval kontaktů doma i v Evropě, aby mohl uspořádat co nejvíce reprezentačních zápasů, a tedy hráče na několik týdnů převelet do zázemí. Na frontu jim posílal balíčky s jídlem a také je – zřejmě jako jediný trenér na světě – zásobil cigaretami.

Dalším majstrštykem bylo, když na podzim 1941 přesvědčil tvůrce propagandistického snímku Das große Spiel (Velký zápas), že fotbalisty by měli na plátně ztvárnit opravdoví hráči. Znamenalo to pro ně týdny volna ve filmových ateliérech, bohatý jídelníček a hlavně menší pravděpodobnost, že rodině přijde lístek s úmrtním oznámením.

I když Herberger v roce 1933 vstoupil do NSDAP, byl zároveň realista a brzy pochopil, že válka neskončí žádným velkolepým vítězstvím. Jeho hlavní starostí tak zůstávalo, aby se německý fotbal v co možná nejlepším stavu dočkal mírových časů (později mu denacifikační komise přiklepla pokutu 500 marek a označení Mitläufer, tedy prospěchář, který se na zločinech nacismu nepodílel).

Na první pohled nepravděpodobným spojencem mu byl major Hermann Graf, stíhací eso s 212 vzdušnými sestřely. Sice přesvědčený nacista, ale také velký fotbalový fanoušek, který si po převelení do zázemí sestavil vojenské mužstvo zvané Rote Jäger. Měl na nejvyšších místech dost velké konexe na to, aby mu zdánlivé podivínství bylo tolerováno.

Z různých složek armády do kádru stáhl reprezentanty v čele s Fritzem Walterem. Ten se tak stal poddůstojníkem luftwaffe, ačkoli nikdy neseděl v bojovém letadle. Ale důležitější bylo, že zůstával se spoluhráči daleko od bojových linií.

Konec války zastihl fotbalisty Rote Jäger v dnešním Havlíčkově Brodě. Když bylo oznámeno, že o půlnoci 8. května 1945 vstoupí v platnost dohoda o kapitulaci, vydali se do jižních Čech. Aby je zajali Američané, a ne Sověti.

Nakonec se jim to podařilo. Nedaleko Písku se Walter a spol. vzdali jednotkám americké armády a byli přesunuti do zajateckého tábora ve Strakonicích. Věřili, že po pár dnech zamíří domů.

K jejich překvapení je ale v půlce května Američané předali Rudé armádě. Vzdali se totiž několik kilometrů před demarkační linií, proto podle spojeneckých dohod patřili Sovětům. Celou jednotku místo návratu čekala cesta na východ.

Walter měl však i v této chvíli neuvěřitelné štěstí.

Nejdříve se u něj znovu objevily příznaky malárie, kterou onemocněl při nasazení v Itálii, proto pár dnů musel zůstat v lazaretu, zatímco spoluhráči odjeli na Sibiř. Někteří tam zemřeli, jiní se domů vrátili až v 50. letech.

Když se konečně dostal do rumunského hraničního města Máramarossziget, kde se čekalo na vlaky ze Sovětského svazu se širším rozchodem kol, do prvního transportu se nevešel.

Hlavně ho ale pak v zajateckém táboře poznal slovenský dozorce. Jakmile se ujistil, že opravdu má před sebou nejlepšího německého fotbalistu, přemlouval velitele lágru Žukova, ať ho neposílá do Ruska. Byl by přece skvělou posilou pro mužstvo dozorců, které si volný čas krátí zápasy s rumunskými týmy.

Žukov souhlasil a sotva se někdy dozvěděl, jakým způsobem ovlivnil sportovní historii.

Walter, vyškrtnutý ze seznamu zajatců určených k deportaci, se na konci října 1945 v pořádku vrátil domů a byl jednou z hlavních postav obnovy německého fotbalu.

Na vrcholné úrovni hrál až do 39 let a stal se inspirací pro další generace, které přidaly po třech titulech mistrů světa (1974, 1990, 2014) a Evropy (1972, 1980, 1996). Dodnes je považován za legendu z největších. Jeho jméno nese stadion v rodném Kaiserslauternu i trofej udělovaná nejlepším mládežnickým hráčům.

Nacisté a fotbal, to bylo vůbec zvláštní spojení. Když se dostali k moci, chvíli váhali, jak s ním naložit. Přece jen ho měli za poněkud podezřelou kosmopolitní zábavu původem z britských ostrovů, jejíž důležitou součástí byli židovští funkcionáři a mecenáši.

Záhy však poznali, že populární sport může skvěle posloužit jejich propagandě. Třeba když si v květnu 1938 – šestnáct měsíců před rozpoutáním druhé světové války a v době vrcholící politiky appeasementu – pozvali k přátelskému utkání do Berlína tým Anglie. Soupeř jim před úvodním hvizdem vzdal poctu zdviženými pravicemi a pro 120 tisíc fanoušků na Olympiastadionu to byl další důkaz, že svět nacisty respektuje.

I po začátku války německé soutěže plynule pokračovaly a pravidelně hrála také reprezentace. Vlastně častěji než dřív. Nejen proti spřáteleným zemím, ale i v neutrálním Švédsku nebo Švýcarsku – už tehdy se ujala myšlenka, že sport se nemá míchat s politikou.

Dokud se týden co týden dalo chodit na fotbal, mohli mít lidé pocit, že válka se jich netýká. Život běží jako kdysi, pouze někde daleko na frontě se bojuje. Přesně jak si nacisté přáli.

I proto mohl Herberger svoje nejlepší hráče docela dlouho chránit.

Zdánlivá idyla skončila v listopadu 1942. Reprezentace si připsala pár nelichotivých porážek, jednu dokonce na Hitlerovy narozeniny, a její poslední utkání v Bratislavě se neslo vysloveně v nepřátelském duchu: slovenští fotbalisté hráli velmi tvrdě, fanoušci na Němce pískali. Ani jedno z toho se nacistické propagandě nelíbilo.

Především ale po porážce u Stalingradu přišel obrat na východní frontě a dosud hájení fotbalisté byli posíláni do prvních linií jako vzor mladým vojákům. Nakonec více než 40 reprezentantů válku nepřežilo.

Německo se na mezinárodní scénu vrátilo až v roce 1950, kdy bylo znovu přijato za člena FIFA. Hned napoprvé postoupilo na světový šampionát a získalo zmíněný historický titul.

Nečekaný úspěch nejen pozvedl těžce zkoušené národní sebevědomí, ale stal se i jedním z nástrojů vytlačování vzpomínek na časy nacismu. V duchu tiché společenské dohody oné doby, že minulost se změnit nedá, zatímco budoucnost ano. Západní Německo se pyšnilo nastartovaným hospodářským zázrakem, ve studené válce stálo na straně demokratického světa, proměnilo se ve fotbalovou velmoc – a nikdo moc nechtěl řešit vinu z let 1933–45.

Sportovní historie z dob války se omezovala na výsledky a přehled mistrovských titulů, zbytek byl tabu.

Docházelo tak k bizarním situacím, kdy předsedou Eintrachtu Frankfurt byl Rudolf Gramlich, někdejší člen NSDAP a Waffen-SS, zatímco mnichovský Bayern vedl židovský funkcionář Kurt Landauer, který válku strávil ve švýcarském exilu a čtyři jeho sourozenci se stali obětí holokaustu.

Když se v 60. letech začala mladá generace ptát rodičů, co dělali za války a jak mohli dopustit zločiny dříve nepředstavitelného rozsahu, fotbalu se sebereflexe netýkala.

Nebylo divu. Vždyť ve výkonném výboru svazu stále zasedal jeden bývalý esesák a dva členové NSDAP.

Ještě v roce 1978 se jeho předseda Hermann Neuberger postaral o politický skandál, když během mistrovství světa v Argentině pozval na návštěvu mužstva Hanse-Ulricha Rudela, a dokonce mu dal lístek do čestné lóže. Rudel byl za války nejvýše vyznamenaný bojový pilot, Hitlerův oblíbenec a fanatický nacista, který v nové vlasti pomáhal mnoha zločincům na útěku, včetně Mengeleho a Eichmanna.

Fotbalové vyrovnávání se s dědictvím nacismu začalo důkladně až v 90. letech. Výrazný podíl na tom měli historici, novináři, ale i fanoušci, kteří chtěli znát dějiny svých klubů kompletní, bez mlhy zakrývající válečné časy.

Od té doby vznikla spousta vědeckých studií, filmových dokumentů a publikací, jak na úrovni svazu, tak v jednotlivých oddílech. Připomínají se události, jež měly být v tichosti zapomenuty, podobně jako jejich aktéři – na straně viníků i obětí.

Především však padl mýtus, že fotbal jen plnil roli vítaného úniku od starostí oněch těžkých časů. Nikoli, patřil k oporám nacismu. Někteří hráči a funkcionáři se stali jeho aktivními pomocníky, bohatli pomocí arizace židovského majetku nebo byli členy vraždících komand SS.

Skoro se zdá, že čím déle se po válce mlčelo, tím více práce mají historici dnes. V obou částech kdysi rozdělené země.

Například před čtyřmi lety novináři z Chemnitzer Freie Presse zjistili, že slavný trenér Heinz Krügel, který v roce 1974 s týmem 1. FC Magdeburg vyhrál Pohár vítězů pohárů (jiný klub z NDR tak úspěšný v evropských soutěžích nebyl), sloužil za války jako dobrovolník u Waffen-SS.

Loni v červenci 1. FC Norimberk ze stejného důvodu zrušil pojmenování části tribuny po bývalém reprezentantovi Andreasi Munkertovi. Odmontoval i jeho pamětní ceduli a fanouškům z bloku 4 vydal nové permanentky.

Stalo se tak v rámci příprav na letošní oslavy 125 let založení klubu, kdy byla raději znovu přezkoumána minulost všech oceňovaných hráčů. Neboť i 80 let po skončení druhé světové války se německý fotbal musí vyrovnávat s posledními stíny nacismu.