Navrátilová útěkem naštvala nejen soudruhy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

US Open se ještě hrál ve Forest Hills, na zelené antuce. V pátek 5. září 1975 nastoupila Martina Navrátilová v semifinále proti Chris Evertové a ve druhém setu za stavu 4:3 jí rozhodčí upřel regulérní míček. Osmnáctiletou Češku to tak rozhodilo, že následujících devět fiftýnů prohrála – a tím celý zápas.

Pro newyorské novináře to byl klíčový okamžik duelu a po jeho skončení nic jiného neřešili. Přirozeně neměli nejmenší ponětí, že v zákulisí se píše příběh mnohem důležitější. Pro Navrátilovou a vlastně i pro světový tenis.

Z areálu totiž mladá hráčka zamířila rovnou na imigrační úřad. Požádat o politický azyl.

Ačkoli akce byla předem nachystaná, nešlo vše hladce. Navrátilové manažer neměl s podobnými věcmi zkušenost, proto o pomoc požádal právníka, který v době korejské války působil u kontrarozvědky a znal lidi na správných místech, včetně FBI. Co ovšem neznal, byla přesná adresa úřadu. Navíc začínal svátek Roš ha-šana, židovský Nový rok, a nebylo snadné sehnat taxi, jež by je z Queensu rychle zavezlo na Manhattan.

Nakonec se tam dostali včas a Navrátilová podepsala všechny potřebné dokumenty. „Jste z komunistické země, azyl určitě dostanete,“ ujistila ji imigrační úřednice.

Měla pravdu. Zelenou kartu Navrátilová získala už za 30 dnů. Po půl roce se zbavila i dohledu federálních agentů, kteří ji chránili před hrozbou ze strany východoevropských tajných služeb. Nejslavnější sportovní útěk dospěl k happy endu.

Do osudového US Open už Navrátilová vstupovala jako nasazená trojka, navíc finalistka Roland Garros i Australian Open. Krásný start kariéry. Ovšem v Československu i docela problém.

Funkcionáři totiž mladou naději pouštěli do zahraničí se stále menší ochotou. Nabádali ji, že se musí soustředit na dokončení střední školy, neboť v socialistické společnosti je vzdělání důležitější než pomíjivé sportovní úspěchy.

Ještě více jim však vadilo, že se v cizině chová příliš samostatně. Svobodně. Volný čas tráví s americkými tenistkami, nebydlí se zbytkem výpravy a jednou si dokonce bez vědomí čs. úřadů pobyt v USA prodloužila, aby mohla absolvovat další turnaj.

„Moc se nám amerikanizuješ,“ slyšela po návratu od soudruhů ze svazu.

Proto v srpnu 1975 odlétala do New Yorku s plánem, že domů už se nevrátí a půjde si za svými tenisovými sny. Nikomu o tom neřekla. Ani rodičům ne. I po podání žádosti o azyl chtěla věc uchovat nějaký čas v tajnosti, jenže druhý den se zpráva o útěku nečekaně objevila v The Washington Post. Redakce měla zřejmě dobrý zdroj na imigračním.

Navrátilové nezbývalo než ve spěchu opustit hotel a skrýt se u přátel. Aby měla aspoň na chvíli klid od novinářských telefonátů, krátce před nedělním finále mužské dvouhry uspořádala tiskovou konferenci. Prohlásila, že hlavní pohnutkou k emigraci je touha stát se světovou jedničkou, což by se jí v Československu, kde osud sportovců závisí na libovůli stranických funkcionářů, sotva podařilo.

Domácí fanoušci, kteří neměli naladěný Hlas Ameriky, se o útěku dozvěděli s téměř dvoutýdenním zpožděním. Svaz až 18. září vydal prohlášení, v podobném duchu jako vždy u takových případů: „Tenisová kariéra podle ní znamená hrát jen tenis, jít z jednoho turnaje na druhý, mít vlastní bankovní konto a nestarat se, co bude dál, až sláva pomine. Útěk ze školní lavice a ze socialistické vlasti, která jí dala všechny možnosti, útěk do profesionální sportovní arény, znamená pro mladého člověka prohru před společností i před sebou samým.“

Na dlouhých 14 let to v československých médiích byla poslední delší zmínka o Navrátilové.

V cizině se útěk talentované tenistky stal senzací a zpráva o něm se dostala na titulní strany hlavních deníků. Ani v USA však neměla pouze příznivce obdivující její kuráž vydat se do neznámého světa.

Například některým novinářům přišlo nepatřičné, že o svobodě a demokracii mluví středoškolačka s kabelkou Gucci a drahými hodinkami, která si za osm měsíců na turnajích vydělala 134 tisíc dolarů. Také oni přisuzovali její emigraci výhradně ekonomické motivy. Nevěřili, že by vrcholovou sportovkyni mohly i jen náznakem trápit společenské nebo politické otázky. Byl to dost zásadní omyl, jak měli časem zjistit.

Asi nejvíce se tónu normalizačního tisku přiblížil kanadský list The Gazette. „Uprchlice Martina zvolila peníze,“ zněl titulek komentáře, jehož autor navrhoval, aby se slovo emigrace v souvislosti s Navrátilovou dávalo do uvozovek. „Nepoužíváme ho ani u našich hokejových hvězd, když z finančních důvodů zažádají o americké občanství.“

Dále jí vyčetl, že útěkem udělala radost studenoválečníkům toužícím po mezinárodním napětí a že může poničit slibně se rozvíjející sportovní kontakty mezi Východem a Západem. „Jistě se dalo vše vyřešit elegantněji,“ usoudil.

Na druhé straně je pravda, že Navrátilová v prvních měsících nového života šla podobným názorům naproti a zdárně působila dojmem naivní dívenky oslněné pozlátkem kapitalismu. Šperky u Tiffanyho nakupovala v doprovodu reportérů, jindy se pochlubila, jaké nové auto si pořídí. Při zápasech jí na zápěstí chrastilo pět zlatých náramků a na krku se pohupovaly tři náhrdelníky, což některé fanoušky iritovalo.

„Myslela jsem si, že takhle klenotnicky vybavená jsem perfektní zjev, ale trochu jsem to asi přehnala,“ zasmála se tomu o deset let později v autobiografii, kterou sepsala s americkým novinářem Georgem Vecseyem a pro své exilové nakladatelství ji přeložil spisovatel Josef Škvorecký.

Zároveň si s odstupem času dokázala přiznat, že posedlost nakupováním byla projevem emoční nestálosti, jež na ni po emigraci dolehla. Byla mladá, sama v cizině a teprve si hledala opravdové přátele i nový domov. Neměla nikoho blízkého, kdo by ji usměrnil.

Navíc jí to nešlo ani na kurtu. Aspoň ne tak, jak si přála – a jak to tenisový svět očekával.

Kritický byl zejména rok 1976.

Navrátilová znatelně přibrala, což byl důsledek její slabosti pro hamburgery, milkshaky a noční pizzu. Kdo ji poznal až v 80. letech jako vzor dokonalé profesionálky, která trávila hodiny v posilovně a platila si nutričního poradce, neuvěřil by, že jde o jednu a též osobu.

Za celou sezonu vyhrála pouze dva turnaje, v žebříčku si pohoršila na čtvrté místo. Hádala se s rozhodčími a dokázal ji rozhodit i jeden sporný verdikt, občas zápasy končila v slzách.

Opravdu tvrdý pád přišel na US Open, kde v prvním kole senzačně podlehla Janet Newberryové. Hned na kurtu se rozbrečela a novinářům se obloukem vyhnula.

Rok po slavném útěku se o ní mluvilo jako o rozmazlenci, spratkovi, ufňukánkovi. Naštěstí pro ni a pro ženský tenis to nebyl trvalý stav.

V roce 1978 Navrátilová konečně vyhrála Wimbledon a stala se světovou jedničkou. I když do velké míry díky tomu, že rivalka Chris Evertová část sezony vypustila. Dokázala však, že může být šampionkou, ne jen talentovanou holkou z Československa.

Ve stejné době požádala Kongres o předčasné udělení občanství. Byť věc zdůvodňovala přáním reprezentovat USA ve Fed Cupu, hlavní motiv byl ryze praktický. Aby už při návratech do Ameriky nemusela podstupovat zbytečné byrokratické procedury, aby v zahraničí byla pod oficiální ochranou nové vlasti.

Vyhověno jí však nebylo. Vzhledem k jejím politickým preferencím je úsměvným paradoxem, že žádost podpořil republikánský kongresman z Texasu, zatímco jeho demokratický kolega z Pensylvánie namítal, proč by měla mít oproti jiným žadatelům výhodu. Musela proto čekat až do roku 1981.

Ani tentokrát nešlo o jednoduchou proceduru. Svým způsobem také z politických důvodů.

V tenisových kruzích už roky nebylo tajemstvím, že Navrátilová si více rozumí se ženami než s muži (tak svoje rozpoložení později sama charakterizovala), měla ale strach, že kdyby se o tom začalo mluvit veřejně, jako příliš kontroverzní osoba by občanství nemusela dostat. Tím spíše, že v některých amerických státech – například ve Virginii, kde zrovna žila – byla homosexualita de iure stále trestným činem.

Na radu právníka proto celý proces absolvovala v liberální Kalifornii. Se šťastným koncem: 20. července 1981 složila slavnostní přísahu a stala se občankou USA.

Teprve pak – i když trochu neplánovaně – provedla coming out. Reportér listu New York Daily News totiž publikoval několik týdnů starý a velmi osobní rozhovor, ačkoli původně slíbil, že jeho načasování s ní bude konzultovat.

Na zrušených reklamních smlouvách kvůli tomu přišla zhruba o deset milionů dolarů. Musela také dokola poslouchat únavné debaty, jak moc lesby škodí tenisu a kolik jich v TOP 10 asi je. Nicméně se zdálo, že udělení občanství i coming out z ní setřásly všechnu předchozí tíhu (navíc si poprvé v USA najala stálou trenérku).

I když ji mnozí experti už odepisovali, ostatně bylo jí 25 let a měla „jen“ dva tituly z Wimbledonu, teprve tehdy začala její cesta do sportovní historie.

V následujících třech sezonách ztratila pouhých šest (!) utkání a ženskému tenisu jasně kralovala. V roce 1984 vyhrála 74 zápasů dvouhry v řadě a stala se čtvrtým nejlépe placeným sportovcem světa. Měla tehdy vyšší příjmy než hvězdy NBA, vydělávala si víc než Wayne Gretzky i Diego Maradona.

Celkem za kariéru ovládla 167 turnajů a 332 týdnů byla světovou jedničkou. Poslední grandslamový titul získala v červenci 1990. Nedlouho po pádu komunistického režimu v Československu.

Když američtí novináři v listopadu 1989 vyzvídali, co na všechny ty novinky ve východní Evropě říká, s dojetím vzpomněla na svůj útěk. „Při pohledu zpátky se sama sebe ptám: Bože, kde jsem k tomu tenkrát sebrala odvahu? Ale jsem hrdá, že jsem to udělala. Jenom mě mrzí, že jsem pak dlouho nesměla vidět rodiče. Byla to daň za splnění mého snu – hrát tenis kdekoli a kdykoli chci.“

Občankou rodné země se Martina Navrátilová znovu stala v roce 2008.