Bombardéry na perském koberci. Malířka Gažiová je překvapivě aktuální

Po devítileté odmlce se Ladislava Gažiová, výrazná malířka ze začátku tisíciletí, znovu objevuje v pražských galeriích. Loni na jaře jí velkou přehlídku uspořádalo Museum Kampa, teď její nejnovější cyklus obrazů vystavuje Karpuchina Gallery na Starém Městě. Pod názvem Něco je ve vzduchu tam bude k vidění do 10. října.

Název naznačuje, v čem se po několikaleté pauze, vyplněné kurátorskou prací a doktorským studiem na Akademii výtvarných umění v Praze, proměnila autorčina tvorba. Stále maluje technikou vrstveného spreje na hrubá, nešepsovaná plátna, nově také na sklo. Zásadní změnou je však obrat od vlastního nitra k aktuálním celospolečenským tématům.

Jestliže „před pauzou“ znázorňovala melancholické, až depresivní krajiny, ve kterých se občas vyskytují lidské i fantaskní postavy trochu připomínající kreatury z hororu, v jejím aktuálním cyklu se objevují letadla a ponorky.

Důvodem, proč si Ladislava Gažiová po letech znovu stoupla k malířským štaflím, však nebyla touha vyjádřit se ke světovému dění. Chtěla se vrátit k tomu, co celý život dělala a k čemu má nejblíž. „Nejsem aktivista, ani nechci moralizovat. Moje práce sice nějakým způsobem reflektuje světové události, ale ne programově. Je to okolo mě, a tak mě to napadá,“ říká.

Vědomě se snaží o jinou věc: nebýt příliš osobní. „Myslím si, že umění má divákovi něco dávat. Když ale jenom já znám kódy a jen já vím, jaký problém to představuje, publikum to neosloví. Proto se snažím hledat obecnější roviny,“ vysvětluje.

Politika není v souboru Něco je ve vzduchu patrná na „první dobrou“. Obrazy spíš než vážně působí hravě, je v nich nadhled a vtip. Však také výstavu otevírají badmintonové pálky – bílý objekt na stěně a dva spreje na skle nazvané Pozůstatky hry zobrazují pálky v černobílých kombinacích, ovšem jedna má potrhaný výplet.

Badminton se v souboru objevuje opakovaně. K nejkrásnějším patří trojice skleněných pláten na samém konci výstavy. Zobrazuje badmintonové košíčky zapadlé v trávě. Jejich letky vypadají jako pavoučí sítě a obrazy připomínají rentgenové snímky nebo stránky z herbářů.

Na obrazech Gažiové se badminton neobjevuje náhodně. Podobný sportovní nástroj, tenisová raketa, byl oblíbeným motivem slovenského konceptualisty Júliuse Kollera, který žil v letech 1939 až 2007 a jehož Gažiová na výstavě také parafrázuje. „On je velká osobnost slovenského umění, jeho díla jsou ikonická a velmi aktuální, i když vznikala v úplně jiné době i kontextu. Řešil jiné věci a ono to sedí i nyní,“ obdivuje ho Gažiová.

Jako příklad uvádí jeden z výtvarníkových hojně používaných znaků. „Otazník, který se v jeho pojetí stal tak trochu lidovým ornamentem, představuje to věčné tázání se, v celospolečenském i osobní rovině,“ zmiňuje. Také Gažiová do několika svých obrazů zakomponovala otazníky. Udělala z nich symbol na vlajce nebo sdělení na billboardech nesmyslně lemujících horskou louku.

Malířka použila i další kollerovské motivy. Na plátně nazvaném Úpadek fantazie občana přistála mimozemská vesmírná loď vedle nepříliš úhledně složené hromady dřeva. Autorka tak oživuje Kollerovu zálibu v ufologii. „Mám pocit, že některé společenské situace jsou pro nás také tak bizarní jako UFO,“ přirovnává. Kromě vizuálních metafor na Kollerovi obdivuje, jak pracoval s jazykem. „Je v tom hra i poezie, velmi přesná poezie,“ poznamenává. Podle jeho vzoru si pohrála s vizuální a významovou rovinou slovenského slova „niečo“.

Také další díla fascinují mnohoznačností. Slunečnice, milovaný objekt malířů, zachytila obrácené od diváka. Rostliny na poli natáčejí „hlavy“ k bledému slunci v rohu plátna, takže místo zářivého květu s hnědočerným středem jsou dominantní stonky, listy a zelené kalichy. Při delším pozorování se může dostavit pochybnost, zda jde vůbec o denní scenerii a jestli to naopak místo slunce není Měsíc v úplňku, za kterým se zhypnotizované květiny otáčejí uprostřed noci.

Teprve když návštěvník galerie sejde po schodech dolů do suterénní místnosti, dojde mu, že by obrazy mohly mít i docela konkrétní politické odkazy. Sídlištní retro scéna s klepadlem, přes které je přehozen koberec, se jmenuje Prášení. Místo perského ornamentu je na koberci vypletený motiv bombardérů. Člověka zamrazí, když ho napadne, jakého „prášení“ se asi v tuto dobu obávají obyvatelé ukrajinských sídlišť.

A tento směr myšlenek už diváka nepustí. Obraz Krajina s ponorkami prý vznikl jen pár dní předtím, než americký prezident Donald Trump začátkem srpna poslal jaderné ponorky směrem k Rusku. Na jiném plátně nazvaném Zátiší s ponorkou nechybí kromě květiny a lebky ani dva badmintonové míčky. Vše je jenom hra, vzkazuje autorka – načež v dalším výjevu pojmenovaném Opium nechává vzlétnout šachové figurky. Otázkou zůstává, kdo je šachistou a kdo naopak šachovou figurkou. A když už figurka, kdo z lidí si může vybrat, jestli hraje pěšce, nebo královnu?

Obrazy, které Ladislava Gažiová vytvořila letos, doplňuje velkoformátové dvojdílné temné plátno z roku 2008. Původně diplomová práce pro Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze sugestivně zobrazuje mořské dno, do kterého se zabořila nejvýznamnější židovská památka, k níž se vztahují i křesťané a muslimové - Zeď nářků.

„Na ten obraz jsem si vzpomněla, až když jsme začali připravovat výstavu. Sama jsem se divila, jak to na dnešek sedí,“ říká malířka. „Jednou jsem byla v Izraeli a v té době jsem četla slavnou knížku Orientalismus od Edwarda W. Saida, literárního vědce palestinského původu. Píše v ní o tom, jakým způsobem byl vytvořen mýtus o Orientu. Na základě literárních děl poukazoval na nesmyslnost toho označení,“ přibližuje svou inspiraci.

Na obrazu kolem kamenného kolosu plavou lístečky, prosebné modlitby, které lidé zastrčili do škvír zdi, ale voda je uvolnila. Ryby fantaskních tvarů naznačují, že teď se posvátná stavba nachází v neznámé a nedostupné hlubině. „Zeď nářků je místo, o kterém se věří, že je tam přítomnost Boha. Tím, že jsem ji ponořila, jsem chtěla naznačit, že Bůh zmizel. Je v nedostižné hloubce,“ dodává umělkyně.

Pětačtyřicetiletá Ladislava Gažiová pochází ze slovenské Nové Spišské Vsi, od roku 2000 však žije v Praze. Studovala na UMPRUM a Akademii výtvarných umění. Získala ocenění jako The Sovereign European Art Prize v Londýně z roku 2007, Cenu kritiky za mladou malbu nebo vloni Cenu Medy Mládkové.

Jako kurátorka připravila velké přehlídky romského umění. V roce 2017 to byla výstava O kosmos hino kalo neboli Vesmír je černý v brněnské Moravské galerii, před čtyřmi roky pak společně s Averklub Collective uspořádala projekt Manuš znamená člověk ve vídeňské Kunsthalle. „Jako teoretička se hlásí k romské minoritě, ale jako umělkyně ne. Nechce si tím nahánět pozornost,“ doplňuje galeristka Alexandra Karpuchina.

V roce 2018 založila Gažiová knihovnu, která shromažďuje literární díla evropských Romů a literaturu zaměřenou na emancipaci dalších utlačovaných etnik, národů a kultur. Dnes Knihovna Josefa Serinka funguje na mosteckém sídlišti Chanov a je součástí širšího spektra kulturně společenských aktivit Aver klubu – spolku vedeného místní komunitou.

Díla Ladislavy Gažiové jsou zastoupena ve sbírkách pražské Národní galerie, Galerie hlavního města Prahy, Musea Kampa, sbírky Richarda Adama, Romského muzea v Brně, Alšovy jihočeské galerie a Galerie moderního umění v Hradci Králové.