Umělec Šejn vystavuje v kostele. Díry v oltáři zacelil pískem a mechem

Přehlídku v barokním chrámu, který už desítky let neslouží původnímu účelu, připravila Severočeská galerie výtvarného umění. „Někteří umělci na tomto místě s kostelním prostorem soupeřili a většinou to dopadlo špatně. Šejn ale zintenzivňuje posvátnost,“ říká kurátorka Alena Beránková a důkazů má po ruce mnoho.

První je hned za vchodem. Návštěvník téměř zakopne o jeden ze čtyř velkých kulatých podstavců rozprostřených nízko nad zemí. První plato umělec posel desítkami skleněných Petriho misek naplněných vodou. Na hladině se zrcadlí barokní architektura a třpytí se světlo. Křesťanům instalace připomene nádoby se svěcenou vodou, též umisťované u kostelních vchodů, aby se příchozí mohl přežehnat.

Mnohokrát zmnožené misky evokují také obří hmyzí oko složené v mozaiku, které umožňuje sice neostré, zato širokoúhlé vidění a vnímání pohybu. Pojďme vnímat výstavu, respektive sebe a svět, jinak, šířeji, vybízí osmasedmdesátiletý autor diváky.

Citlivost a všímavost Miloše Šejna k přírodě i kulturním odkazům je pověstná a litoměřická výstava představuje jedinečnou možnost, jak ji zakusit. Naštěstí ne zcela na vlastní kůži, jako když se umělec noří do chladných potoků, vodopádů či vodních nádrží a nechává se omotávat řasami. Na výstavě to dosvědčují fotografie a videa.

Tématem přehlídky je v první řadě krajina Karla Hynka Máchy. Romantický básník se vztahoval nejen k Českému ráji, kde Miloš Šejn žije, ale také k hornatému okolí Litoměřic. Tam pětadvacetiletý Mácha v roce 1836 zemřel. Paralelní, působivé téma však představuje také architektura a smutná, vybydlená atmosféra barokního chrámu.

Autor se přímo dotýká jeho viditelných ran. Kostel byl poprvé opuštěn ve druhé půlce 18. století, kdy císař Josef II. nařízením zrušil v rakouském mocnářství jezuitský řád, jehož účelům kostel sloužil. V dalším století byl liturgický život v něm obnoven, než budovu v 60. letech minulého století získala do správy Severočeská galerie.

Konec náboženského života, lidově řečeno odsvěcení, provázelo odejmutí nejen kostelního inventáře včetně oltářních obrazů. Z oltářních desek byly nejspíš za pomoci dláta vyjmuty ostatkové kameny obsahující relikvie svatých. Do dnešních dnů po nich zbyly v bočních kaplích i hlavním oltáři díry. Miloš Šejn je nyní zacelil různými přírodními materiály z významných lokalit.

Prohlubeň v jednom oltáři při severní straně chrámu zasypal ostře žlutým lišejníkem z Prachovských skal, do druhé umístil hlínu ze své zahrady. V další je bělostný písek z Hrdoňovic, údajně nejkvalitnější materiál pro výrobu českého skla. Kaple na jižní straně mají pak oltáře zacelené mechem, pigmentem z Novopacka a jeskyně v pražské oboře Hvězda.

Pro hlavní oltář v čele chrámu Šejn nevybral přírodninu, i když na první pohled připomíná velký kus křišťálu. Ve skutečnosti je to ale úlomek symbolizující lidskou šikovnost a práci. Jde o fragment tavicí jímky harrachovské sklárny, z vnitřní strany pokrytý lesklými kousky skla.

Na vyvýšeném prostoru nazývaném presbytář pak umělec vystavěl nejkomplexnější práci celé výstavy. Z plechových kýblů, van a několika zahradnických konví vybudoval horu se dvěma věžemi typickými pro siluetu hradu Trosky, symbol Českého ráje. Máchovský motiv doplňují displeje přehrávající jeho performance, například rituální ponoření do přírodní vodní nádrže.

Instalaci nazvanou Hora/Jako Troska ve světle bledém obepíná černá větev, možná kořen. Nad pomyslnou horou je zavěšena košatá, divoce pokroucená větev z vrby natřená na bílo. Vypadá jako zkamenělý blesk a divokým tvarem výstižně doplňuje omšelou a poničenou barokní výzdobu presbytáře. Jako oživení v přední části hlavní lodi se ozývá zvuk větru a ptačí skřehotání jeřába.

Do bočních kaplí nejblíže kněžišti umělec umístil dvě instalace z textilií. Roucho míst a Roucho času jsou cosi mezi pomníkem, strašákem a sochou. Šejn je sestavil z šatů své matky, pláten vlastních obrazů a oděvů, které použil při performancích. Důležitá je jejich barevnost, přesně korespondující se zbytky nástěnných maleb kostela.

K soše náleží také japonská sukně, která prozrazuje autorovo zaujetí japonskou kulturou, především tancem butó. Podle kurátorky Aleny Beránkové se tvůrce touto technikou zaměřenou na intenzivní prožívání pomalého pohybu, jehož prostřednictvím tanečník poznává dosud neznámé síly ukryté ve vlastním nitru, seznámil prostřednictvím tanečníka Franka van de Ven.

K japonské kultuře, konkrétně zahradám s dokonale uhlazenými písčitými plochami, možná odkazují tři kulatá plata na podlaze chrámu. Jsou vysypána bílým a oranžovým pískem i černým uhelným prachem, tedy materiálem, který se znovu vztahuje k máchovské krajině. Na písečném povrchu zůstávají patrné stopy ptáků, kteří do kostela občas vlétnou. „Ptáků je mi líto, protože většinou už nenajdou cestu ven. Ale jejich stopy na písku schválně necháváme,“ říká kurátorka, podle které ptačí zásah instalaci spíše doplňuje, než že by ji narušoval.

Přehlídka pokračuje do vyšších pater přes klenutou oratoř, která kdysi musela být oslnivou architekturou s nástěnnou výzdobou. Nyní se zdá, jako by se barvy ze zašedlých stěn a stropu sesypaly na obrovský stůl. Po celé šířce i délce místnosti je na něm vyskládaná Šejnova sbírka drobných různobarevných úlomků, peříček a jiných přírodnin. Autor je od mládí sbíral po celém světě.

Barevné pigmenty, různé druhy písku, hlíny, kousky omítky, kostí, koření, větviček, polodrahokamů, to vše úhledně zavřené ve zhruba dvou tisících skleněných Petriho miskách, představují úchvatnou podívanou nazvanou Colorvm natvrale varietas. Drobné popisky odhalují původ: jsou tu přírodniny nejen z Česka, ale také z Austrálie či Islandu. Nechybí ani prach z newyorských „Dvojčat“ zničených při teroristických útocích v září 2001.

Na empoře, tedy ochozu, je vystaveno několik fotografických a obrazových cyklů. Nejstarší jsou černobílé snímky z 60. let minulého století dokumentující Šejnovo putování krajinou Krkonoš a Podkrkonoší. Fotografie nazvaná Modrá, na níž dým naplňuje proláklinu v hrbolatém terénu, rekonstruuje autorovy pyrotechnické pokusy z mládí. „Při nich vyplnil prostor lomu Šibeňák u Jičína modrou mlhovinou, čímž přeneseně ‚stáhl k zemi‘ nebeskou modř a možná vykoupil utrpení dávných oběšenců,“ uvádí v katalogu kurátorka.

Historické popraviště bylo námětem básnických scén Karla Hynka Máchy. „Umrlčí kolo se propsalo také do Šejnovy fotografie z cyklu Cestou s K. H. Máchou z roku 1967 zachycující ranní rosu třpytící se na kruhové pavučině,“ poukazuje Alena Beránková, podle které autorovy fotografie nejsou jen dokumentem míst, ale i jejich romantickým prožitkem.

Pozornost vzbudí rovněž soubor Zelený muž. Fotografie dokládají Šejnovu performanci z roku 2003, o rok později opakovanou. Umělec se ponořil do nově založeného Trojického rybníka na Jičínsku a nechal se pokrýt sladkovodní řasou třídy spájivek. „Jak je patrné z fotografií, zplstnatělá řasa pokrývá autorovo tělo, vytváří mu druhou kůži a umožňuje mu stylizovat se do podoby sochy,“ komentuje to Alena Beránková.

Miloš Šejn se narodil roku 1947 v Jablonci nad Nisou. Absolvoval Filozofickou fakultu v Praze, nejprve se živil jako kurátor Galerie moderního umění v Hradci Králové. Od roku 1990 byl dvanáct let vedoucím intermediálního ateliéru na pražské Akademii výtvarných umění, coby hostující pedagog působil na školách v Aix-en Provance, Carraře, Haagu, Ljubljani, Stuttgartu a Vídni. V roce 1991 se stal profesorem malířství.

Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách několika středoevropských galerií nebo například Muzea umění v americkém Houstonu. Výstava v Litoměřicích ukazuje nejen práce Miloše Šejna vycházející ze silného prožitku a porozumění přírodě. Přehlídka se navíc skvěle propojuje v jeden celek a s neobyčejným citem oživuje „odsvěcený“ barokní chrám.