Pařížanky. Výstava připomíná zapomenuté české umělkyně s poutavým osudem

Objevnou přehlídku děl 25 většinou pozapomenutých malířek a sochařek, jež spojuje inspirace francouzskou metropolí, lze pod názvem Pařížanky vidět v litoměřické Severočeské galerii výtvarného umění. Potrvá do 28. září, podílela se na ní Moravská galerie v Brně.

„Pařížanky vrací do hry ženy, o nichž ‚nikdo nikdy‘ neslyšel,“ říká ředitelka litoměřické galerie a kurátorka Dana Veselská. Byť hned zpřesňuje, že ne všechny vybrané autorky jsou neznámé. „Samozřejmě pro kontext musí být vystavena i známá jména: Zdenka Braunerová, Toyen a Adriena Šimotová. Ale třeba Hanu Hladíkovou rozenou Bernkopfovou nebo Miladu Šindlerovou rozenou Kodlovou nikdo v kontextu nevystavoval. A komu dnes něco říká Sláva Tonderová Zátková či Božena Vohánková? Marii Fischerovou Kvěchovou mají všichni zafixovanou jako ilustrátorku Babičky, ale že malovala ve Francii obrazy tak dobré jako řada jejích domácích mužských vrstevníků, neví téměř nikdo,“ zmiňuje.

Důvody, proč se vytratily z povědomí, často souvisí s dobovými událostmi. Dílo a život některých předčasně ukončil holokaust, jiné emigrovaly a po válce zůstaly v cizině, případně je do zapomnění záměrně poslal komunistický režim. Na studia do Paříže se totiž adeptky umění dostávaly buď na stipendium udělované mladým československým státem, anebo častěji šlo o dívky z bohatých podnikatelských rodin. Jejich „buržoazní původ“ se po komunistickém puči stal záminkou k šikaně.

Takový osud potkal Slávu Tonderovou Zátkovou, zřejmě největší prvorepublikovou hvězdu mezi malířkami, která žila v letech 1884 až 1969. Disponovala vyzrálým rukopisem, kritici ji srovnávali s mužskými kolegy, například spolužákem ze soukromé školy Antonína Slavíčka Otakarem Nejedlým nebo Vincencem Benešem. Umělkyně pocházela ze zámožné rodiny zakladatelů potravinářského impéria Zátkových a její matka byla neteří Karla Havlíčka Borovského.

Výstavy měla doma a také v zahraničí, ta pražská z roku 1946 však na dlouho patřila k posledním. „Špatný třídní původ“ nemohl vyvážit ani fakt, že její syn bojoval proti nacistům v anglickém letectvu a sama Tonderová Zátková byla za okupace 13 měsíců vězněna. V Litoměřicích ji teď připomíná modernistická podobizna malíře Emila Filly.

Stylové portréty lidí z pařížské čtvrti Montparnasse, z nichž dva nyní vystavuje Severočeská galerie, proslavily Titu Hirschovou. Její život měl parametry antické tragédie, ve které hrdinka marně čelí osudu. Narodila se začátkem 20. století do zámožné židovské rodiny pražského obchodníka, zřejmě od dětství byla neslyšící. Kurátorka Anna Pravdová, jež Hirschovou pro české dějiny umění objevila v roce 2009, se domnívá, že právě proto autorka na svých portrétech zdůrazňovala ruce – svůj hlavní komunikační nástroj.

Přes zdravotní hendikep, kvůli němuž pravděpodobně nikdy umění nestudovala, se dokázala prosadit: Založila na Národní třídě v Praze živnost „malířství vlastních originálů k účelům reklamním“. Pracovala také jako módní návrhářka, kreslila do módních časopisů, ilustrovala novinové texty. Kromě toho dovážela pařížské módní zboží a roku 1934 odjela do francouzské metropole, kde se stala součástí umělecké komunity. Spřízněnce našla mezi surrealisty.

Jako malířka měla úspěch, dočkala se výstavy v Galerii Billiet-Pierre Vorms. Po obsazení Paříže ji však při razii známé jako La rafle du Vélodrome d’Hiver zatkli nacisté a vyplenili její ateliér. Zemřela roku 1942 v koncentračním táboře v Osvětimi.

Podobnému osudu unikla další původem česká umělkyně, která žila v letech 1923 až 2016. Terry Haass, rozená Terezie Goldmannová, s rodinou emigrovala před nacismem nejprve do Paříže, kde začala studovat umění, a následně do USA. Získala stipendium na prestižní škole v New Yorku. Později učila na Brooklyn College nebo New York City College. „Ačkoli se věnovala grafické tvorbě, neměla možnost vystavovat, což přičítala dobové mizogynii americké společnosti,“ uvádí kurátorka.

Po válce Terry Haass přesídlila do Paříže, kde od 50. let rozvíjela úspěšnou archeologickou kariéru, nakonec se však rozhodla zabývat jen uměním. Grafiku vyměnila za sochařství, pracovala s plexisklem nebo s nerezovou ocelí. Na přehlídce Pařížanky jsou k vidění její drobné objekty z průhledného plastu. Díla Terry Haas se dnes jinak nachází ve sbírkách newyorského Muzea moderního umění nebo švýcarského Kunstmusea Basel, velkou kolekci vlastní také Muzeum umění Olomouc. Režisérka Olga Špátová s ní v roce 2006 natočila dokument Terry z Montmartru.

Mezi Pařížankami najdeme i další sochařky. Několik klasických bust připomíná Karlu Vobišovou Žákovou. Narodila se roku 1887 do nemajetné rodiny s 13 dětmi. Cestu k umění měla složitou, na studia si vydělávala v dílnách vyrábějících sakrální plastiky. Píle a cílevědomost ji už jako vdanou ženu a matku přivedly do Paříže, kde ve 20. letech s přestávkami studovala v ateliéru Antoina Bourdella, žáka Augusta Rodina.

Vobišová se dokázala v domácím, téměř výhradně mužském uměleckém prostředí dobře prosadit a spoustu svých děl umístila do veřejného prostoru, například je autorkou pomníku Elišky Krásnohorské na Karlově náměstí v Praze. Žila do roku 1961.

Za uměleckou dráhou Hany Wichterlové, jejíž dědeček založil jeden z nejvýznamnějších strojírenských podniků na Moravě, možná stál rodinný přítel, architekt Jan Kotěra. Ten rodičům doporučil, aby dívku, která kvůli psychomotorickým potížím dlouho neovládala psaní, poslali na výtvarnou školu. Stala se jednou z nejoriginálnějších českých sochařek.

V roce 1925 odjela se spolužákem z pražské Akademie výtvarných umění Vincencem Makovským do Paříže, kde žila a pracovala pět let. Nechodila do žádné soukromé školy, ale navštěvovala přednášky objevitele abstrakce Františka Kupky, jenž byl od roku 1922 externím profesorem pražské akademie detašovaným ve Francii. Severočeská výstava ukazuje skici Hany Wichterlové a také plastiky s jejím typicky oblým, botanikou inspirovaným rukopisem.

Výstava v Litoměřicích je přehlídkou umělecké různorodosti. Zahrnuje realistické krajiny, klasicistní portréty, abstrakce, díla ovlivněná modernismem, experimentální objekty i čistý surrealismus. Obrazy a sochy oddělují textové panely, které jsou hustější, než bývá obvyklé, avšak znovuobjevené umělkyně mají silné příběhy korespondující s díly. Ještě podrobnější texty o autorkách přinese chystaný katalog.

Představená pětadvacítka výtvarnic s pařížskou zkušeností jistě není kompletním výčtem. Ukazuje však na zajímavý zdroj nedoceněných umělkyň. A dobře doplňuje velkou aktuální výstavu Národní galerie v Praze, která ve Valdštejnské jízdárně představuje pod názvem Ženy, mistryně, umělkyně ženské umění od gotiky po klasicismus.

Ženské téma nicméně v Litoměřicích nekončí, ředitelka Severočeské galerie Dana Veselská už pomýšlí na pokračování. „Možná uděláme v brzkém horizontu ještě Mnichovanky,“ naznačuje.