Malířka vydělávala, otec pečoval o děti. Výstava líčí příběh ze 17. století

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Objevnou přehlídku, která v pražské Valdštejnské jízdárně potrvá do 2. listopadu, připravila Národní galerie. Její ředitelka Alicja Knast projekt označuje za opožděnou oslavu ženské kreativity.

Každou ženu, která se od středověku mohla živit uměním, přivedlo k jejímu postavení nějaké ale. Mistryně existovaly už ve 14. století, ale šlo o vdovy, jež převzaly uměleckou dílnu po svých mužích. Známe také autorky z doby gotické, avšak ty tvořily výhradně v klášterech a jejich díla zůstala anonymní. Nebo získaly umělecké vzdělání díky šlechtickému původu či otci umělci, což však platilo jen v několika evropských regionech: Nejvíc umělkyň, jejichž jména v současnosti není nutné hledat v archivech, pocházelo z Itálie a Nizozemska.

Právě malířky z Itálie jsou také hvězdami aktuální pražské výstavy. Je tu zastoupena portrétistka Sofonisba Anguissola, již údajně obdivoval i sám Michelangelo, dále boloňská malířka portrétů a mytických výjevů Lavinia Fontana, zřejmě nejznámější umělkyně italského baroka Artemisia Gentileschi nebo Elisabetta Sirani rovněž z Boloni, která za 27 let svého krátkého života stihla vytvořit obdivuhodně rozmanité dílo zahrnující náboženské kompozice včetně oltářních pláten, portréty i grafiky – a ještě založila malířskou školu pro dívky.

Na jednom obrazu dvě sestry ve zlatem vyšívaných renesančních šatech hrají šachy. Třetí, nejmladší svým smíchem zlehčuje atmosféru. Scéně, ve které autorka zachytila své skutečné sourozence, přihlíží stará služebná. „Vypadají jako živé a jediné, co chybí, je řeč,“ napsal na to konto slavný životopisec 16. století Giorgio Vasari.

Asi nejslavnější plátno Sofonisby Anguissoly, která zemřela roku 1625, překvapí nepříliš velkým rozměrem. Kurátorka pražské výstavy Olga Kotková o něm v katalogu píše, že bývá pokládáno za „jeden z nejvýznamnějších výtvorů, který kdy ženská ruka vytvořila“. Podle mnohých je přímo manifestem ženské emancipace, protože šachy byly téměř výhradně mužskou disciplínou. Malířka však ukazuje, že intelektuální hru zvládají i dívky.

Jímavější než poněkud proklamativní popis kurátorky je její další postřeh: Sofonisba Anguissola se dožila 90 let a všechny své sourozence přežila. „V tomto obraze si tak sama nevědomky vytvořila památku své na věčnost odešlé sestry,“ píše Kotková.

Kromě plátna se šachovou partií, zapůjčeného ze sbírky Národního muzea v Poznani, visí ve Valdštejnské jízdárně ještě dvě další od stejné malířky. Vedle portrétu neznámé dámy tu lze vidět také její autoportrét. Mladá žena ve strohém tmavém oděvu stojí před malířským stojanem. Nápadně velké oči upírá na diváka, hezká tvář je bez úsměvu, což „dává tušit, že umělkyně se soustředí jen na svou tvorbu“.

Obraz, který dokončuje, zachycuje Pannu Marii s malým Ježíšem. To je námět většinou požadovaný u mistrovských zkoušek. „Volbou obrazu na štaflích se mladá umělkyně sebevědomě poměřuje s muži a ukazuje, že je stejně dobrá jako oni,“ interpretuje to Olga Kotková. Diváka takové dešifrování téměř pět století starého vzkazu potěší, ale zároveň rozesmutní. Je škoda, že podobné zadostiučinění neprožívali návštěvníci na českých výstavách už mnohem dřív.

Jak se ukazuje, mnoho dalších výtvarnic využívalo svůj talent a malířským jazykem usvědčovaly společnost z předsudků i pokrytectví.

Lavinia Fontana z Boloni žila na přelomu 16. a 17. století. Za skvělou kariéru vděčila také otci, malíři Prosperu Fontanovi. Ten talentované dceři nejprve zajistil malířské školení – s výjimkou kresby aktů podle živých modelů. Potom jí obstaral mistrovské místo v rodinné dílně, a když se vdávala za malíře Zappiho, prosadil do manželské smlouvy, že jí choť umožní malířskou praxi. Tak se i stalo, Lavinia Fontana v naprostém rozporu s dobovými zvyklostmi zajišťovala svými malířskými honoráři rodinu, zatímco na manželově straně zůstala odpovědnost za výchovu 11 dětí.

Na pražské výstavě poutá pozornost její přes dva metry vysoký výjev s boloňskými šlechtičnami. Krásně oděné mladé ženy poklekají před mnichem, svatým Františkem z Pauly, jenž žehná dítěti.

Artemisia Gentileschi, malířka z první půlky 17. století, se svým osudem o mnoho staletí později stala hrdinkou feministického hnutí. Dcera významného malíře Orazia Gentileschiho, následovníka Caravaggia, proslula zejména ztvárněním starozákonních a mytologických heroin. Malovat je začala po traumatickém zážitku, když ji znásilnil učitel. Ten byl po ročním vyčerpávajícím soudu odsouzen. Výtvarnice se po procesu vdala a přesídlila do Florencie. Tam našla širokou klientelu a stala se uznávanou malířkou.

Na přehlídce v Praze je k vidění jeden z jejích často zobrazovaných biblických motivů – Zuzana a starci. Ctnostnou ženu, která odmítne být po vůli dvěma mužům vysokého postavení, ačkoli tím riskuje nařčení z cizoložství, a tedy odsouzení k smrti, zobrazila Artemisia Gentileschi jako vnitřně silnou osobnost. „To kontrastuje s mnoha díly mužských umělců, kteří tuto scénu často erotizovali a zobrazovali Zuzanu jako pasivní krásku,“ poznamenává Marcela Vondráčková, která je spoluautorkou katalogu výstavy.

Autorka studie ale připouští, že zrovna vystavený obraz pocházející ze sbírky Moravské galerie v Brně není tím nejlepším příkladem oduševnělé malby Artemisie Gentileschi. „Brněnská verze je v porovnání s ostatními pojata v tradičnějším duchu,“ upozorňuje.

Výstava Ženy, mistryně, umělkyně je členěna do pěti kapitol. Nejatraktivnější jsou ty představující tvorbu ve své době uznávaných umělkyň: oddíl Silné ženy z jihu, pojednávající o úspěšných Italkách, nebo Nezávislé ženy ze severu zahrnující například váženou malířku květinových zátiší Rachel Ruysch. Nejobjevněji však vyznívají zřejmě kapitoly V grafické dílně, kde mají nejvíce pozornosti tiskařky a grafičky z Nizozemí, a především výstavní část nazvaná Klášter.

Díla, která vznikala za kamennými zdmi klášterů, přehlídku otevírají, protože jsou těmi nejstaršími. Pro uchopení tematiky historie ženské tvorby je logické začít právě tady, z hlediska dramaturgie výstavy to však dobré rozhodnutí nebylo. Drobné, byť půvabné zbožné sošky, knižní iluminace ani překrásné výšivky na liturgických textiliích nejsou tím nejlepším otevřením přehlídky ve velkém prostoru Valdštejnské jízdárny. Návštěvník, natěšený na velké téma, je nejspíš jen zběžně přehlédne a půjde dál. Bylo by přitom škoda se sem nevrátit.

Umění ženských klášterů představuje látku, kterou česká kunsthistorie dosud ignorovala. Není divu, že některé z vystavených prací je obtížné pochopit a docenit. Nabízí se přitom i významná přemyslovská památka zhotovená pravděpodobně v klášteře klarisek v Chebu okolo roku 1300. Antependium neboli ozdobný závěs či deska zakrývající přední část oltáře má tři bohatě vyšívané pásy s detailním zobrazením světců. Výšivka v románském stylu obsahuje skleněné korálky, pravé perly a také ražené plíšky.

Mezi dalšími exponáty s náboženskými motivy působí velmi bizarně několik děl s erotickým motivem. Jsou tu ilustrace knih, na kterých jeptiška sklízí ze stromu místo ovoce penisy, podobný motiv se objevuje na vyřezávané skříňce zřejmě určené jako svatební dar. Maličké olověné odznaky mají tvar okřídleného penisu a vaginy s kloboučkem a nožičkami. Možná šlo o vtipnou ozdobu oděvu či amulet pro štěstí. Erotické motivy nalezené v inventáři ženských klášterů ukazují, že jde o symboly, jež zřejmě nebyly vyhrazeny jen pro mužskou populaci.

Největší část výstavy tvoří kapitola o umělkyních z českých zemí zkraje 19. století. Podle historika umění Petra Šámala je důležitým opěrným bodem v příběhu emancipace umělkyň skupina malířek kolem Zdenky Braunerové, zastupující generaci na samém okraji historického záběru výstavy. Za skutečně první, které se prosadily v pražském prostředí, považuje historik výtvarnice, jež vstoupily na scénu až ve 30. letech 19. století. K jejich jádru patří Amálie Mánesová a sestry Piepenhagenovy.

Je příznačné, že na rozdíl od svých italských a nizozemských kolegyň se jen výjimečně pouštěly do figurálních kompozic. Portréty přitom zvládaly dobře, jak dokládá vlastní podobizna Amálie Mánesové. Vedle ní expozice zahrnuje výhradně její oceňované romantické krajiny, do kterých včleňovala miniaturní lidské postavy.

Mánesová získala malířské vzdělání od otce Antonína a strýce Václava, obou profesorů na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studovali i její dva bratři. Po smrti rodičů vedla sourozencům Josefovi a Quidovi domácnost. Příjem na živobytí plynul z větší části z honorářů Amáliiny soukromé malířské školy pro dívky. Její tvorba zůstávala ve stínu díla ostatních Mánesů. První výstavu jí Umělecká beseda uspořádala v roce 1934, tedy více než půl století po autorčině smrti.

„Jen jemná, květinám nakloněná ženská mysl mohla vytvořit tak půvabné dílo,“ psal dobový výtvarný kritik o díle hraběnky Jenny Salm rozené Pachtové z Rájova. Pravidelně se účastnila výročních výstav konaných od roku 1823 v pražském Klementinu. Jak historik Šámal diplomaticky konstatuje, „hraběnčiny malby byly námětově značně ucelené či, chceme-li, monotematické: Jednalo se totiž výhradně o zátiší a krajiny podle cizích mistrů“.

Technicky dobře zvládnutými olejomalbami autorka potvrzovala předsudek, že pro ženy jsou vhodné právě jen disciplíny, jako je zátiší. Její dobové „kritiky“ byly pravděpodobně motivované skutečností, že hraběnka patřila k mecenášům umění a zřizovatelům výročních výstav. Staly se nejen prvními, ale na dlouhou dobu – až do 60. let 19. století – ojedinělými příklady kritického psaní o umělkyních v českých zemích.

Národní galerie ale představuje desítky dalších. Třeba Barbaru Krafft Steiner původem z Jihlavy, která začátkem 19. století přesídlila do Bamberka. Ještě předtím ale strávila několik let v Praze, kde vytvořila desítky obrazů – podobizny měšťanů i šlechty. Jejím poznávacím znakem se stal lehký úsměv, kterým zjemňovala jinak reprezentativní ráz portrétů. Uměla i složité kompozice například devítičlenné rodiny.

Na výstavě zaujme její poněkud bizarní obraz churavého šlechtice, nad nímž se sklání kojná. Barbara Krafft je autorkou i oltářního obrazu pro kostel sv. Gotharda v Bubenči. Největší plátno své doby hodnotí odborníci jako to nejlepší z pražské dobové produkce. Výtvarnice získala v Praze i další prestižní zakázky, například portréty profesorů lékařské fakulty. Je překvapivé, že se její jméno ztratilo z paměti.

O něco lépe je na tom o generaci mladší Amalie von Peter, další malířka profesionálka. Bavorská umělkyně žila v první polovině 19. století v Praze a Litomyšli, vystudovala mnichovskou akademii. Mnoho obrazů vytvořila ve službách rodu Valdštejnů, vedle portrétů také interiérové pohledy nebo sakrální motivy.

Výrazné je její zpodobení asi patnáctiletého Antonína II. z Valdštejna, který zdědil litomyšlské panství. V nápadité, na svou dobu moderní kompozici se mladík nechal portrétovat s oblíbeným běloušem.

Stejná autorka zhotovila i čtyřmetrový oltářní obraz Panny Marie se svatými Rochem a Šebestiánem z roku 1842, největší exponát výstavy.

K pozoruhodným osobnostem v jejím závěru nepatří známá, v Paříži studovaná malířka a podporovatelka kulturního života Zdenka Braunerová. Její zasněné krajiny působí poněkud nevýrazně v porovnání s jinou autorkou: dcerou krajináře Julia Mařáka.

Josefina Mařáková byla jediným potomkem profesora pražské akademie a krajinářky vystupující pod pseudonymem Hans Idar. Na rozdíl od rodičů malovala především figurální kompozice. Její Vlastní podobizna s otcem působí uhrančivě. Mladá malířka na plátně hledí na svého rodiče s výrazem obdivu a snad také skepse. Pochybuje o sobě nebo možnosti svého uplatnění? Z jejího odkazu se mnoho nedochovalo. Autorka, jež se podepisovala Pepa Mařák, zemřela předčasně ve věku 35 let.

Národní galerie navazuje výstavou Ženy, mistryně, umělkyně 1300–1900 na své dvě stálé expozice Starých mistrů ve Šternberském a Schwarzenberském paláci. I když obě představují i ženské autorky, zdá se neuvěřitelné, že výrazně se příběhy umělkyň objevují teprve nyní.