Článek
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a kulturní rubrika SZ každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
V úterý dokázala utišit tisíce lidí na Václavském náměstí. Jednadvacetileté Marii April k tomu stačil vlastní hlas. Když její verze písně Modlitba pro Martu na státní svátek 17. listopadu dozněla, následoval bouřlivý potlesk – a také omluva. „Jsem si vědoma svojí chybičky v textu. Jsem hrozně nervózní,“ připustila hudebnice, která jen za letošní rok stihla získat cenu Anděl nebo vystoupit po boku Ewy Farne.
Drobné záměny slov si všiml jen málokdo. Alt Marie April působí tak sebejistě, že chyby nepřipouští. Jenže zpěvačka, jejíž jméno ještě před rokem znal málokdo, okouzluje i tím, jak otevřeně mluví o vlastní zranitelnosti.
„Jsem vám pro smích, jsem vám pro smích, jsem vám pro smích,“ opakuje ve skladbě Taxi z čerstvě vydaného EP, které dala dohromady s producentem Kubmatem alias Jakubem Maťkem z kapely Gufrau. Zní to jako vnitřní monolog člověka, jenž právě prohrál v každodenním zápase s nejistotou. Dopaminy z koncertu jsou pryč, cesta domů znamená návrat k vnitřním démonům, které dokážou utišit jen hlasité odposlechy v sále, křik fanoušků nebo instantní nával štěstí z instagramových notifikací.
Věk vyčerpání
Už když o sobě širšímu publiku dala vědět poprvé, zaujala Marie April ochotou mluvit o nepříjemných věcech. „Sama v sobě bojuju s důvěrou v to, co dělám,“ přiznala při dubnovém předávání Andělů, načež promluvila o své sestře, která „prohrála boj s poruchou příjmu potravy“. Před televizními kamerami sotva potlačovala slzy, přesto bylo ze slov Marie April cítit odhodlání a víra, že zranitelnost není slabost, ale strategická výhoda.
Pochopili to i umělci jako zpěvák Mat213 nebo Gufrau, kteří s jednou z nejvýraznějších hudebních nadějí tuzemské scény na jaře zveřejnili společné singly. Tematizovali v nich vyhoření, vyčerpání nebo touhu po náhle ztracené bezstarostnosti. To všechno teď Marie April prozkoumává i na EP Usínání.
Jeho šest skladeb dohromady čítá sotva čtvrt hodiny, možná právě proto po sobě zanechává tak zvláštní pachuť. Novinku uvozuje zvuk tikajícího metronomu. „Já se moc omlouvám, já jdu teď zrovna hrát, ale já ti pak zavolám,“ zní z uspěchané hlasové zprávy v tracku Show, pod nímž výstražně pípá čtyřčtvrťový takt.
Všechno se tu odehrává rychle. Nástup na pódium v překotném rytmu beatů ve skladbě Po show, která už se na streamovací platformě Spotify s více než 1,1 milionu přehrání stačila zařadit mezi nejposlouchanější písně v Česku. Marie April tu zpívá o hledání známé tváře v publiku – patří někomu, kdo se odcizil.
Připomíná to pocit, který v dokumentární minisérii Seznam Zpráv Neklid nedávno popsali právě Gufrau. I oni si z letošního předávání Andělů odnesli cenu. S producentem Victorem Kalem a rapperem Rohonym ji získali za skladbu Navždycky blázen, která je katapultovala mezi nejsledovanější interprety v zemi. Jenže k čemu to bylo? „Bál jsem se, že po Andělech se propadnou do brutální egománie,“ řekl před kamerou Vojtěch Pravda o spoluhráčích z Gufrau. „V ten moment mi přestává být příjemné s nimi sdílet osobní věci. A pak už ani nemám, s kým je sdílet, protože nemám nikoho jiného.“
Kňourání za lepší svět
I písně na Usínání prostupuje samota. Do skladeb, které na sebe plynule navazují a nenabízejí tak ani vteřinu ticha, si osamocení nachází cestu skrz ozvěnu syntezátorů nebo rychlost jednotlivých písní, zpomalených přesně v duchu slov producenta Jakuba Maťka.
„Potřebujeme ubrat na tempu,“ řekl o Gufrau v rozhovoru pro sérii Neklid, natočeném v krátké mezeře mezi zdánlivě nekonečnou šňůrou letních koncertů. Na Usínání má Maťko nepostradatelnou roli – v několika málo instrumentálních pasážích dokáže vykreslit emoce stejně přesvědčivě jako Marie April.
Pochybnosti, o nichž mladá zpěvačka mluvila před půl rokem, se z její hudby nevytratily. „Nejsem schopná usnout, protože se mi v hlavě honěj myšlenky o tom, že jsem to pos*ala. Že jsem nesplnila nějaký svůj závazek, že málo makám. Že mi teď uniká čas, který mi nikdo nevrátí,“ přemýšlí Marie April.
Doomscrolling neboli bezmyšlenkovité projíždění negativních zpráv na instagramu, kterým se snaží samu sebe unavit, samozřejmě nepomáhá. Pak přichází popření. „Vlastně nevím, proč si tady stěžuju, všechno je super,“ opravuje se nakonec – přesně ve stylu lidí stydících se za to, že si místo spokojenosti stěžují.
Lamenty Marie April, Gufrau, Mata213 či Ewy Farne, která na letošní desce ADHD Pop zpívala i o vlastní přepracovanosti, jde samozřejmě šmahem odsoudit jako kňourání sněhových vloček, jak se generaci Z pejorativně přezdívá. A ještě dodat, že je to navíc neoriginální, když o tom teď zpívá každý.
Možná se ale umělcům podařilo vystihnout něco mnohem rozšířenějšího. „Myslím, že to není typické jen pro hudební scénu. Všechno je hrozně rychlé, je to syndrom naší generace. Jsme zvyklí, že se toho od nás očekává strašně moc hrozně rychle. Je to obecná frustrace, která je cítit všude,“ řekla mi Marie April v rozhovoru krátce poté, co získala Anděla. Na sociálních sítích tehdy kolovala její děkovná řeč.
To nejdůležitější, co v ní zaznělo, se netýkalo vyčerpání ani nejistoty, ale vůle něco změnit. „Děkuju všem, co jste někdy s něčím bojovali a nevzdali jste to, i když to je těžké. Děkuju všem, komu někdo chybí,“ řekla s třesoucím se hlasem a už tehdy budila dojem, že jí brzy budou naslouchat celá náměstí. „Děláme z toho něco víc, umíme to přetvořit, nezůstáváme jen u stesku,“ dodala zpěvačka, která letos opakovaně potvrdila, že bolest jde tvarovat v něco, co dává smysl.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.












