Článek
„Praha je hrozně antisemitská,“ řekla mi kdysi paní Tischlerová, když jsem ji vezl na nádraží. Výraz, se kterým jsem se na drobnou stařenku na sedačce spolujezdce otočil, asi nemohl být vyděšenější. Přemýšlel jsem, co se mohlo tehdy asi devadesátileté přeživší holokaustu stát. A jak jí pomoct.
Myslím, že jí v ten moment nešlo udělat větší radost. Ne tím, že se ptám, že mám starosti. Že se jí povedlo mě napálit. Její stížnost byl totiž jen promyšlený trolling narážející na to, že na většině semaforů, které jsme do té doby potkali, svítila červená. A Lydia Tischler si ve své neskutečné vitalitě krátila dlouhou chvíli tím, že mě zlobila. Že to přeci není náhoda, že ona, jako Židovka, má někde stát. A byla naprosto nadšená, když sama na nějakou provokaci skočila.
Vlastně sám nevím, proč se mi u paní Tischlerové, jak jsme jí vždy doma říkali, a která ve čtvrtek zemřela, vybaví tato vzpomínka. Zažil jsem toho s ní přitom mnohem víc. Vzhledem k tomu, že byla blízkou kamarádkou babičky, si ani nepamatuju, jestli existovala doba, kdy jsem o ní nevěděl. Možná i proto mi ze začátku nedocházelo, jak obrovská osobnost to je.
Silná jako kůň
Kdyby se při narození tahaly karty, Lydia by měla plnou ruku černých petrů. Velmi ve zkratce - narodila se v roce 1929 v Moravské Ostravě. Když přišli nacisté, otec emigroval do Anglie s tím, že Lydia i se sestrou Ruth a maminkou pojedou za ním. Ty ale bohužel zůstaly v Polsku, začátek druhé světové války emigraci znemožnil.
Lýdinka - jak se jí říkalo - se tak musela s oběma příbuznými vrátit do Ostravy. Maminka ale neměla dost peněz na uživení dětí a tak musela Lydia na rok a půl do pražského židovského sirotčince. Na chvíli se pak i se sestrou vrátily domů do Ostravy, šlo ale jen o dočasnou zastávku. V září 1942 totiž musely i s mámou nastoupit do Terezína, kde strávily dva roky. V říjnu 1944 pak byla Ruth zařazena do transportu do Osvětimi.
Maminka se - aby Ruth nebyla sama - přihlásila do transportu dobrovolně a Lydia, která chtěla jet s nimi, udělala totéž. Když do koncentráku přijely, čekalo je nechvalně známé rozdělení. Maminka šla doprava - do plynu. Obě dcery doleva, budou žít. Když stála proti Mengelemu, řekl o ní: „Stark wie ein Pferd“. Silná jako kůň. Tetování s číslem nedostala, pravděpodobně kvůli nedostatku inkoustu. Číslo na předloktí by ale brala jako vyznamenání.
Je zvrácené, že nacistický řezník tehdy tak přesně Lydii popsal. Jen ne ve smyslu, který by se mu hodil. Mladé židovské děvče totiž přežilo nejen Osvětim, byť „pouhé“ tři dny, ale i lágr Oederan. A i když to pro ni byly nejhorší dny v životě, stejně ji nezlomily. Otci pak z lágru psala dopis, ve kterém se mimo jiné chlubí, že umí svařovat krumpáče a pneumatické kladivo. A že pracují na čerstvém vzduchu. Z Oederanu se pak vrátila zpět do Terezína, kde se dočkala osvobození.
„Oholili mi veškeré vlasy, ale nemohli oholit moji integritu. Takže se vlastně nedostali do mojí osoby. A myslím, že to bylo to, co mě nějak drželo. Jakmile by se totiž člověk ztotožnil s jejich pohledem, že je to nebohý člověk, který nemá právo existovat, tak je ztracený,“ vzpomínala později. Z Terezína odjela předposledním transportem. Ten poslední byl vyhrazen pro židovskou správu, která šla přímo do plynových komor.
Jestli něco paní Tischlerová nebyla, tak ztracená. Po válce odjela za tátou do Londýna, ten ale psychicky neunesl to, čím jeho rodina prošla. V koncentrácích přišel kromě ženy i o šest sester a rodiče. Lydia se tak musela začít starat i o něj. „Já už ani nevím, jak jsme přežívali, protože neměl prakticky žádné peníze. Už tehdy jsem věděla, že chci pracovat s dětmi, ale neměla jsem ani ukončené základní vzdělání, pět let jsem nechodila do školy,“ citoval ji letos iRozhlas.cz.
Nikdy ne oběť
Svůj plán stejně nakonec naplnila. O děti se starala ještě v poválečném Československu, sama ještě dítě. Po maturitě v Anglii ale do svého budoucího zaměření vstoupila naplno. Pracovala jako učitelka na základní škole, po večerech studovala psychologii na večerní univerzitě. U Anny Freudové, dcery Sigmunda Freuda, absolvovala psychoanalytický výcvik. Ten jí například pomohl zpracovat to, čím si prošla. Na rozdíl od sestry Ruth. Ta si vyčítala smrt matky. Cítila se za ni zodpovědná, navzdory tomu, že ji zabili nacisté.
„Pocit viny z toho, že ona přežila, zatímco maminka zahynula, sestru Rutku později téměř sežral zaživa,“ vzpomínala Lydia. „Nevzala na vědomí, že maminku zabili Němci.“ Možná i to byla motivace v devadesátých letech pomoct s vybudováním výcviku psychoterapeutů pro děti a dospělé v Česku.
Popsat celý život paní Tischlerové rozhodně není věc, která by se vešla do jednoho článku. V nespočtech rozhovorů se o to pokoušeli povolanější lidé, ona sama dokonce vydala knihu. A mimochodem už název „Se žlutou hvězdou v prázdném kupé,“ je do určité míry popíchnutí. Odkazuje totiž na prosinec 1941, kdy se vracela z Prahy za maminkou. Celou šestihodinovou cestu měla celé kupé sama pro sebe. „Aby někoho nenakazila tím svým židovstvím.“
Kupé pro sebe měla i poté, co nastoupil německý důstojník s partnerkou a chtěl ji nechat vyhodit, průvodčí mu ale - jak vždy ráda vzpomínala - se zadostiučiněním odvětil, že to udělat nemůže. Že Židovka s nikým jiným v kupé sedět nesmí. Nemůžu se zbavit dojmu, že Lydie se důstojníkovi občas v duchu smála.
Jak sama říkala - nacistům se prostě nepovedlo z ní udělat oběť. Paní Tischlerová nebyla jen přeživší. Síla jako kůň, kterou v ní viděl Mengele, vedla k tomu, že Lýdinka byl pravděpodobně jeden z nejinspirativnějších lidí, které jsem kdy v životě měl to štěstí potkat. Kdekoliv na cestě se mohla zlomit, vzdát se. Kdyby to udělala, asi by sotva někdo nechápal.
Trolící přeživší holokaustu
Ona ale až do svých posledních chvil měla tolik energie, empatie a správně poťouchlé jiskry, že jsme vlastně všichni měli pocit, že tady bude pořád. Se sestrami jsme vždy obdivovali, jak nekomplikovaný si umí - v rovinách, které ovlivní - život udělat. Zároveň ale často opouštěla komfort, aby pomohla ostatním. „Zažila jsem moc na to, abych se upejpala,“ smála se vždy potutelně, když nás vesele úkolovala, že by si teda ještě kousek koláče dala, nebo jestli jí někdo udělá kávu.
Dává to smysl - už nemusela pašovat do Terezína z pole okurky schované v podprsence. Svoje už měla za sebou, proč si neužít, že teď může zase chvíli dostávat. Když chtěla u postele na návštěvě stoleček, aby měla po ruce veškerou svojí elektroniku, prostě si ho objednala. Na mně pak bylo sednout do auta a do obchodu s ní pro něj dojet. Že by to nešlo jí - bez jakékoliv sebestřednosti - asi ani nenapadlo.
Mohla kdykoliv zahořknout. Nadávat na svět, na lidi, na nespravedlnost. Na to, že Bůh měl dovolenou, když lidé na Zemi dělali zvěrstva. Ona to ale ustála. Nikdy jsem se nepotřeboval koukat na dokumenty o holokaustu - stačilo si sednout u babičky na gauč a povídat si s ní. Naprostá syrovost bez patosu, připravenost odpovědět na cokoliv, byla neuvěřitelná škola. A byť to zní zvláštně, i o těchto tématech dokázala mluvit s jakousi lehkostí, která přenesla informaci, ale neždímala zbytečně emoce.
„Dodnes se všichni diví, jak umím hezky balit,“ říkala vždy s veselou pyšností na to, že do jejích zavazadel se vejde tolik věcí. Kdo nebyl líný a zeptal se, kde se to naučila, zjistil, že v Terezíně balila děvčatům, co jela do transportu. A třeba by dostal i historku o hádce, jestli do batohu dát boty, nebo deníky. A proč se nehádat, když nevíte, jestli se ještě uvidíte.
„Je první přeživší holokaustu, která mě doslova trolila ve vysílání,“ vzpomíná na setkání s ní Daniel Stach a myslím, že málokteré ocenění jí dělalo takovou radost. Ona totiž zůstala mladá. Nacisti se jí pokusili mládí vzít, tak si ho v určité míře protáhla na celý život.
Trauma je trauma
„Tato dáma byla živým důkazem toho, že být laskavá na děti a chovat se k nim s respektem jako k jiným lidským bytostem zdaleka není a nikdy nebyl módní trend mileniálů, ale základní lidskou hodnotou,“ konstatovala sestra, když jsme smutnou zprávu probírali.
A že hodnoty měla postavené jako málokdo. Hned po aktuální ruské invazi ubytovala u sebe dvě Ukrajinky. Sice mezi nimi ležela jazyková bariéra, ale to v žádném případě nemohlo paní Tischlerovou zbrzdit. „Pomáháme si,“ říkala a to bylo to jediné důležité.
„Já mám cit pro to utrpení, protože jsem tím sama prošla. Ale ne proto, že jsem byla v koncentráku. Trauma je trauma – jestli je to koncentrák, nebo jestli jste byl zneužitý,“ říkala například v rozhovoru pro Českou televizi. „Ten původ není tak důležitý jako to, jaký vliv to má na tu osobu.“
Tím se řídila i u sebe. Příkoří, která zažila, z ní podle vlastních slov udělala ještě přesvědčenější Židovku. „Já jsem člověk, pak jsem Židovka, pak psychoterapeutka a pak všechno ostatní. To židovství není náboženství, ale kulturní židovství,“ říkala. A třeba k aktuální situaci v Izraeli říkala, že se stydí za to, co dělá tamní premiér Netanjahu.
Oholit ji se tak nacistům možná povedlo. Zbavit integrity, nadšení a poťouchlosti rozhodně ne. Nechápu, kde v sobě tu sílu a energii pořád brala, přál bych nám všem, aby podobných lidí bylo víc. Za zásluhy o připomínání holokaustu a dětskou psychoterapii letos dokonce byla jmenovaná princeznou Annou členkou Řádu Britského impéria.
Na shledanou, paní Tischlerová. Doufám, že už si zase z někoho utahujete. A že si konečně odpočinete.














