70 let od vraždy Milady Horákové. Rodina žila dál pod tlakem StB a v izolaci

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Jako titul své knihy, která vznikla i na základě vzpomínek dcery Horákové Jany Kánské, si slova vybral novinář a publicista Daniel Anýž.

Proč jste tu knihu napsal?

Protože jsem se v roce 2006, když jsem pracoval jako zpravodaj ve Washingtonu, seznámil s Janou Kánskou, dcerou Milady Horákové, která tam žije. A snad můžu říct, že jsme se skamarádili. A byť jsem znal příběh její matky, tak jsem se z našich rozhovorů postupně mnohem více dozvídal o celé rodině. O Bohuslavu Horákovi, jejím tátovi, a právě i o Janě samotné. A přišlo mi fajn ten příběh jedné rodiny, kterou nejdřív málem zničili Němci a pak se to bohužel povedlo komunistům, doříct.

Vy jste pro Český rozhlas Plus řekl: „K dokončení knihy mě donutily výroky současných komunistů, kteří začali vědomě zpochybňovat odkaz Milady Horákové.“ Co přesně vás nadzvedlo?

Tu knížku jsem připravoval hrozně dlouho a vlastně jsem nevěděl, jestli to s Janou dotáhneme do konce. Měla pochyby, co všechno chce z rodinného života říct. Ale když v roce 2015, 2016 tehdejší poslankyně Semelová začala říkat něco v tom smyslu, že Milada Horáková si to zasloužila, tak to byl ten finální moment.

Myslím, že Marta Semelová říkala, že šlo o běžný proces a že paní Horáková se u soudu přiznala.

Paní Semelová je buď hloupá, nebo lhala. Ani jedno není pravda, ten proces byl naprosto vykonstruovaný.

O tom historiografie nepochybuje. Neměli bychom ale takové výroky nechat raději bez komentáře, než jim dělat popularitu?

Myslím si, že ne, protože tady dorůstají nové generace. A dnešní středoškoláci, a nelze se tomu divit, o tom moc nevědí. A až budou dospělí, tak budou říkat oni svým dětem, že tady byla Horáková, kterou komunisté odsoudili za to, že něco provedla. To je prostě zpochybňování jedné ze základních věcí. Kdo se nepoučí z minulosti, tak si ji zopakuje. Je to klišé, ale platí. Kdybychom přistoupili na to, že když upozorňujete na nějaký nesmysl, tak jenom nahráváte tomu, aby byl slyšet, tak můžeme rozpustit politické strany a bude tady zase jenom jedna.

Proč podle vás takovéhle věci komunisté říkají? Proč mají potřebu zpochybňovat proces s Miladou Horákovou?

To je dobrá otázka, na kterou nemám dobrou odpověď. Já teď například sleduju, i když se komunisty nezabývám, pana poslance Filipa, který evidentně potřebuje obhájit své posty, a tak evidentně přitvrdil. Vidíme jak se vyjadřuje k legionářům. Vidíme, jak nám jako hodný strejda přednáší, že on jako právník přece ví, jak se věci mají dělat. A přitom, když to řeknu úplně na tvrdo, on by byl ten první, kdyby se komunisté dostali k moci, který by nás začal vytlačovat a zakazovat.

To si vážně myslíte?

To si opravdu myslím, o tom jsem přesvědčen. A troufám si říct, že ve svých 56 letech už mám právo být o tom přesvědčen.

Máte za to, že zmíněný výrok vadí i potomkům paní Horákové? Ptal jste se na to její dcery?

Ptal jsem se ji na to. Vím, že jí to vadí, ale nemluví o tom. Když jsem se jí ptal, otráveně mávla rukou. Co na to má říct? Jí bylo 16 let, když poslouchala z rozhlasu proces se svou matkou.Viděla, jak proces zničil jejího dědečka, otce Milady Horákové. V životě o tom nemluvil, ale do konce života nosil černou kravatu. V den popravy chtěl být sám, odpoledne se vrátil a říkal: co se stalo, nedá se změnit a už o tom nikdy nemluvme. Takže když přijde někdo a říká, že se to tak nestalo a že bezpráví nebylo, tak myslím, že Jana Kánská může buď někde jít na barikády, což ona samozřejmě neudělá, a nebo mávnout rukou.

Jak paní Kánská vzpomíná na svoje poslední setkání s matkou večer před popravou?

Ona mi půjčila svých 60 stran rukopisných vzpomínek, které napsala ve Washingtonu. Končí právě dnem popravy. A ještě pohřeb. Když se potom za dva dny přišli do Strašnického krematoria kouknout na rakev zadním vchodem, nesměl být pohřeb, nevěděli, kdo v té rakvi je, urna se samozřejmě ztratila, komunisté ji schválně zašantročili. Ve vzpomínkách je jen popis, že se nesměli políbit.

Odcituji jednu větu: „Zbylo jen zamávat, poslat vzdušný polibek a odejít. Strašné.“ Je to velmi věcné.

Přesně tak. To slovo strašné je v tom rukopise podtržené. A pak je tam další věta, že se ráno probudila s pocitem divné tíže, tečka. Den byl krásný a slunný. Tak z toho pochopíte, že po tomhle zážitku píše takto věcně, protože jinak se o tom asi psát nedá. Ale je v tom cítit ta hrůza.

Jana vyrůstala skoro 5 let bez rodičů už za války u tety Věry a po popravě žila dlouhé roky bez otce, který emigroval do Ameriky. Má rodičům za zlé, že se angažovali proti režimu a ona kvůli tomu zůstala sama?

Ne, protože ona v tom vyrůstala. Sice s nimi byla jenom do 16 let, ale i když byla ještě malá holčička v těch 30. letech, než přišli nacisté, tak vnímala, že tak to má být, že máma nebyla skoro vůbec doma, maximálně v neděli. Táta s ní občas trávil odpoledne, ale to byla pro ni normální věc. A přesně tak to bylo i po druhé světové válce, kdy se především Milada okamžitě začala angažovat, protože to byla její přirozenost. Nemohla jinak. Když se vrátila z války, tak Jana s příbuznými rychle jeli do Prahy, aby se s ní potkali. Přišli domů a ona tam nebyla, protože šla organizovat návraty ostatních vězňů z německých táborů. Takže Jana jim to rozhodně nevyčítala a nevyčítá, protože to patřilo k životu rodiny.

Ovšem sama Milada Horáková, jak vyplývá z jejich zápisků, které jste publikoval v knize, nějaké výčitky měla. Dceři napsala: „Avšak prozřetelnost zamířila život, tak že jsem ti má dceruško zdaleka nemohla dát to, co má mysl a moje srdce pro tebe připravilo.“ Vedla nějaký vnitřní boj mezi rodinou a prací pro vlast?

Patrně ano, z jejích poznámek i ze svědectví některých jejích spoluvězeňkyň v Terezíně to vyplývá. Za války v německém vězení měla říkat, že pokud to dopadne dobře a přežijí, že se bude víc věnovat rodině. Ale ona nemohla jinak, ona by byla nešťastná. Možná by ta rodina ani nefungovala, kdyby chtěla být víc doma.

Co vás na osobnosti doktorky Horákové nejvíc fascinovalo?

Fascinovalo mě, jak člověk dokáže být osobnostně tak postaven, že musíte dělat to, co děláte. Navzdory tomu, že tím trošku trpí rodina a navzdory tomu, že se vystavujete obrovskému nebezpečí. Ta výchozí intence je, že opravdu chcete pomáhat a chcete být součástí něčeho lepšího. Milada Horáková, ač jejich rodina na tom byla většinu času materiálně dobře, tak měla velké sociální cítění. Některé zákony, které připravovala ještě jako poslankyně po roce 1946, potom převzali komunisté, aniž se k tomu přiznali, prodávali to, jako že to oni dělají pro práva žen. Spousta lidí se natlačí do politiky a ani vlastně neví, proč chtějí tímto pomáhat. Ale ona vlastně ani po válce nechtěla být politička. Před válkou byla řadovou členkou Národní sociální strany a chtěla tam i zůstat, chtěla být angažovaná v ženském hnutí. Ale prezident Beneš ji přemluvil, ať je výraznou političkou. Politiku měla jako nadstavbu nad tím, co pokládala za opravdu důležité.

Její příběh je velký, se spoustou dějinných zvratů, bolesti. Nebál jste se patosu, když jste ho sepisoval?

Bál jsem se trošku něčeho jiného. Bál jsem se možná přílišné upřímnosti, emotivnosti, které má ve svých vzpomínkách Bohuslav Horák. Psal je v 60. letech, stýskalo se mu, cítil se osamocen a vracel se k tomu, jak si pamatoval vraždu své ženy. Někdy je jeho text hodně emotivní, nebyl jsem si jist, jestli by nepůsobil až plačtivě. Ale patosu jsem se nebál.

A naopak u dcery Jany jste zmiňoval, že ona sama měla pochyby, co vám říct a co ne. Můžete přiblížit v čem bylo to dilema?

Nechtělo se jí třeba mluvit o situaci, ve které se ocitla hlavně po roce 1950, kdy tady zůstala u svých příbuzných, kteří byli velmi milující, vlastně ji považovali za svoji dceru, teta Věra a strýc Josef. Nicméně, když jsem se opakovaně ptal, jaké to bylo těch 17 let, kdy tady vyrůstala od 16 do 33 let, z nějakého důvodu o tom nechtěla mluvit.

StB už jí dala po popravě matky pokoj, nebo ne?

No právě, StB ji nedala pokoj. Rodina žila přinejmenším těch prvních 5 let po vraždě Milady Horákové ve velké izolaci. Věra, teta, chodila na výslechy, Janu sledovali. Věra Tůmová se hodně bála, aby StB neudělala vůči Janě nějakou provokaci, že ji chtějí odvézt za otcem, protože by to samozřejmě dopadlo na celou rodinu. Věra byla vystudovaná učitelka a pracovala jako učitelka, po procesu byla do konce života uklízečka. Josef Tůma byl strojní inženýr, měl svoji projekční kancelář do procesu, pak z něho udělali řadového referenta v inženýrských průmyslových stavbách v Praze, takže ta rodina tím byla hodně poznamenána. Já jsem samozřejmě chtěl vědět, jak Jana trávila volný čas. S kým jezdila na výlety do hor, protože hodně lyžovala. Měla takovou partu, ale když už se objevila nějaká vážná známost, tak když ten mladý muž zjistil, že je dcera Milady Horákové, tak se stáhnul. Cítím, že by asi bylo i víc o čem vyprávět, ale tam Jana nechtěla.

Řekněte ještě prosím, co si od té knihy slibujete?

Já jsem hrozně rád, že je venku příběh té rodiny a Bohuslava Horáka, protože to byl ten hlavní důvod, proč do toho vůbec Jana Kánská šla. Sama chtěla, aby se o jejím otci vědělo víc než to, že utekl před policií a pak žil ve Spojených státech. Že ho představí i jako člověka, který měl svůj vlastní úspěšný život přinejmenším předválečný a že vlastně v uvozovkách byl docela mediálně známou a respektovanou osobností.