Křest pobodáním. Život na ulici připomíná náboženství, říká spisovatel

„Abyste svět drog mohli opustit, musíte zvládnout nebýt nikým,“ říká dvadvacetiletý Nor s chorvatskými kořeny Oliver Lovrenski. Hrdinové jeho knihy Když nám bylo míň, kterou v českém překladu Václava Křenka vydalo nakladatelství Paseka, se v něm potloukají v ulicích Osla, prodávají a konzumují drogy a nemají daleko ani k násilí. Šestnáctiletí Ivor, Marco, Arjan i Jonas snili o jiných životech. Kdy a proč se dostali na scestí?

Na to Lovrenski nemá jednoznačnou odpověď. V rozhovoru pořízeném online před vystoupením na literárním festivalu Fall v pražském Centru současného umění DOX ale mluví o absenci mužských vzorů. „Všichni kluci v mé knize buď vyrůstají bez otce, nebo bez dobrého otce. Dá se toho snadno využít. Přijdou falešní proroci, kteří tyhle bezprizorné mladé lidi svedou na scestí,“ říká spisovatel.

Můžete mi říct o čtvrti v Oslu, kterou je vaše kniha inspirovaná? Jak tam vypadá život?

Kluci v knize se vlastně pohybují po celém Oslu. Jezdí po něm sem a tam metrem nebo autobusy. Už dřív vznikly knihy, které vyprávěly o specifických místech v Oslu, já ale chtěl napsat něco univerzálnějšího. Mé postavy se proto pohybují v centru, přesně tak, jak se to dělalo, když jsem tu vyrůstal já. Prostě jsme se tu nějak ochomýtali.

Mí hrdinové ovšem nechodí do žádných klubů pro mládež. Místo toho berou drogy, prodávají je, nebo se dostávají do konfliktů a potyček. Čas proto musí trávit v obchoďácích nebo venku na ulici. Kvůli tomu, co dělají, nemají kam jít. Tráví čas ve fastfoodech, odkud je vyhazují, protože nemají peníze.

Než si začali vydělávat prodejem drog, většinou jste kluky podobné mým hrdinům potkávali v prvním patře McDonaldu, protože tam zaměstnanci tolik nebývají. A když je odtamtud vykopli, přesunuli se do Burger Kingu vedle. V zimě se zase poflakují v metru a jezdí z jedné konečné na druhou, protože venku je za**aná zima.

Jak se vlastně dostali do bodu, kdy nemají kam jít?

Myslím, že nemají ideální rodinné podmínky. To je jedna věc. Marco má několik sourozenců, se kterými žije v malém bytě spolu s matkou. Není to úplně místo, kde by šlo s kamarády trávit čas. Jonas má tátu, který hodně pije a bývá pak násilný. Arjan vyrůstal po institucích, svoje rodiče ani nezná. A Ivor o své rodině nemluví.

Přicházejí tedy z míst, kde nechtějí nebo nemohou být. Kam chcete jít? Nemůžete do mládežnických klubů, svým chováním už jste se z některých míst předem vyloučili. Nikdo kolem sebe nechce mít partu šestnáctiletých výrostků, kteří řeší drogy a vyvolávají konflikty. Nikdo s vámi nechce trávit čas. Ocitáte se v exilu. Váš pohyb je limitovaný.

Před pár dny jsem mluvil s palestinským básníkem Ghájathem Almadhúnem, který je také hostem festivalu Fall. Zmínil něco, čemu říkal dvojitý exil. Možná, že i vaše postavy zažívají cosi vzdáleně podobného. Jsou to děti imigrantů, zároveň jsou dealeři, zlodějíčci, sígři a nikdo s nimi nechce nic mít.

Ano, začnou žít takový život, až je všichni dobří lidé kolem nich opustí. Exil mých hrdinů to jen posiluje, takže se ještě víc semknou kolem toho temného a vzdalují se od všeho, co je normální. Pokud byste se někdy chtěl vrátit, musíte opět do exilu. Musíte opustit svůj nový svět, svět drog. To je ale těžké a spousta lidí to neudělá, bojí se o nově nabyté prostředí přijít.

Protože co vám pak zbyde? Nic. Celá vaše identita je spjatá s prostředím drog. To, jak mluvíte, jak se oblékáte, jak trávíte čas. Vaši kamarádi i partnerka, peníze i status - všechno k tomu patří. Všechno, co umíte a děláte, platí jen v tomto prostředí. Abyste to mohli opustit, musíte zvládnout neumět nic a nebýt nikým. To je jeden z důvodů, proč lidé zůstávají. Pokud chcete odejít, musíte projít prázdnotou.

Jak moc je problém vašich hrdinů navázaný na maskulinitu?

Všichni kluci v mé knize buď vyrůstají bez otce, nebo bez dobrého otce. Nemají správný mužský vzor. Přesto se muži stávají - prostě se nacházejí ve věku, kdy k tomu dochází. Už nemůžou zůstat kluky, musí si nastavit hranice. Tak to prostě v dospělosti chodí - a když se to nepovede, přijdou problémy. Mí hrdinové se snaží dospět po svém. Nebo s pomocí špatných vzorů. Myslím ale, že se opravdu chtějí stát kompetentními lidmi, chtějí v životě něčeho dosáhnout. Bohužel to dělají špatně. Možná jsou příliš netrpěliví.

Rozhodně bych řekl, že tu máme krizi maskulinity, která se minimálně dotýká určitých lidí. Co dneska znamená být správným mužem? Není snadné na to odpovědět. Ke správnému mužství se nemůžete pročíst. Musíte se prostě snažit a učit se ze svých chyb. V tom jsou moje postavy dobré. Alespoň něco dělají. Možná je to lepší než nedělat nic.

V jednom rozhovoru jste říkal: „Tohle už jsem jednou zažil.“ Mluvil jste o internetových apoštolech maskulinity a o tom, že podobné typy jste viděl už na ulici.

Ano, obecně vzato uvidíte takovéhle typy v pouličním prostředí. Je tu hodně mladých chlapců, které nikdo nevede, chybí jim otcové, nějaký směr, cokoli. Starší kluci toho využívají, protože vědí, že je tu místo, které mohou zaplnit. Žijeme v době, kdy nám chybí mužský ideál. A možná vlastně i ten ženský. Oba byly nejdřív jasně definované, ale pak najednou zmizely - a nic je nenahradilo. Co tedy dělat? Každý si to musí vyřešit po svém. To ale spousta lidí nezvládne. Najdou si někoho, koho můžou imitovat, od koho se můžou učit. Dá se toho snadno využít. Přijdou falešní proroci, kteří tyhle bezprizorné mladé lidi svedou na scestí.

V Česku nedávno vyšla kniha Osamělí hrdinové sociologa Pavla Pospěcha, který mluví o čím dál individualizovanější společnosti a o tom, že se vytrácí síla institucí - ať už je to manželství, nebo vzdělání. Myslíte, že tu ztrátu pociťují i vaši pouliční hrdinové?

Rozhodně. Myslím, že instituce potřebujeme všichni. Když fungují správně, jsou jako nástroje, které své specifické funkce plní už stovky, tisíce let. Myslet si, že něco vyřešíme lépe než instituce, která danou věc řeší dvě milénia, je extrémně arogantní. Copak jsem schopný svůj romantický vztah uspořádat lépe než v manželství? Myslím, že ne. Snažíme se z manželství udělat něco, co už není svaté. A pak se rozpadá. Za dvě století stoupne procento rozvodovosti na 45 %. Nemyslím si, že to je dobře.

Někteří hrdinové z mé knihy jsou imigranti - většinou imigranti druhé generace, po svých rodičích. Přicházejí z jedné kultury do jiné, už v tom samotném přechodu vzniká konflikt. A zároveň přicházejí do kultury, jejíž instituce jsou oslabené. To je problém. Myslím, že instituce a komunity potřebujeme. Posledních pár let v mém životě bylo velmi důležitých, protože jsem začal chodit do kostela a stal jsem se křesťanem. Teď je to velká součást mého života. Tahle instituce mi dává směr, hodnoty, formaci a reorganizaci.

Nedávno jsem dával rozhovor belgickým nebo nizozemským novinám, kde jsem říkal, že v mé knize nejsou žádné kostely, ale měly by být. Měly tam být, protože mí hrdinové spolu vytváří něco jako pseudonáboženství. Mají své přátele, svou komunitu, nějaké věci si idealizují a mají starší kriminálníky, k nimž vzhlíží, jako by to byli kněží, ale trochu roz***aní. Mají svou hudbu: gangster rap z Británie či Švédska. Ten trochu připomíná žalmy, i když se nezpívají v kostelech. A zažívají také své iniciační rituály, své křty. První chlap, kterého pobodají, nebo okamžik, kdy poprvé pobodají je. První prodaná droga, první sex, první vyzkoušená droga.

Zní to jako instituce, která má svůj řád…

Přesně tak. Ale ti kluci o tom nevědí. Zaplňují prázdné místo něčím, co při určitém pohledu vypadá jako náboženství. A pravděpodobně tak nahrazují cosi, co by jim jinak daly společenské instituce.

Zmínil jste oslabenou kulturu. V určitých kruzích se tohle oslabení dává za vinu právě imigrantům. Vy sám máte chorvatské kořeny. Co říkáte takovým lidem, kteří vás kvůli tomu kritizují?

Norská kultura byla oslabená už dřív. To jsme dokázali sami od sebe. Ke kultuře jsem ale nikdy moc kritický nebyl, protože jsem musel řešit své vlastní problémy. Kdyby mi někdo řekl: ty jsi taky problém, odpověděl bych: jo, máte pravdu. Ne kvůli svým chorvatským kořenům, protože jsem se narodil v Norsku, tady mě vychovali. Jsem kulturně i geneticky mnohem víc Nor než cokoli jiného. Ale mé chování rozhodně nemělo pozitivní vliv na moje okolí.

Když vidím někoho, kdo žije špatný život, kdo se vydal špatnou cestou, neřeknu mu: víš co, s*át na instituce, kdyby byly silnější, byl bys v pohodě. Říkám: no jo, budeš to muset napravit. Ne všechno je tvoje chyba, ale všechno je tvoje zodpovědnost. Takhle jsem začal přemýšlet v šestnácti, když mě napadlo, že ve svém životě musím udělat pár změn. Nejsem vinen vším, ale za všechno jsem zodpovědný. Takže to musím napravit. Když mi lidé říkají, že jsem součástí problému, říkám, že to jsme všichni. Já už na tom pár let pracuju - jen se snažím být nějakou pozitivnější silou.

Musím se vás zeptat na jazyk knihy. Je psaná takzvanou kebabnorštinou, která nasává výrazy imigrantů, ale využívá také slovník online světa i zkratkovitost.

Má kniha si s jazykem hraje, ale řekl bych, že se mi alespoň částečně podařilo vystihnout realitu. Takhle člověk mluví, když je obklopený kamarády, když žije ve městě, kde lidé doma mluví arabsky, somálsky, chorvatsky nebo albánsky, španělsky či portugalsky. Tyhle jazyky pak tahají i do svých přátelských tlup, kde se někdy stávají kódem dané skupiny. Některá slova se přenášejí i do norštiny, je to docela cool. Pracovat na téhle knize bylo v tomto ohledu dost zábavné, snažit se zapamatovat si všechna ta zajímavá slova, rešeršovat, zjišťovat, co přesně znamenají.

Je to jako tajný kód.

Ano. Je limitovaný na určitá prostředí. Mí hrdinové takhle mluví se svými přáteli, ale už ne se svými profesory. Je to způsob budování identity, způsob, jak někoho nechat mimo vaši zájmovou skupinu. A to taky částečně buduje identitu. Stejně jako oblečení nebo hudba.

Poslouchal jste hudbu při psaní Když nám bylo míň?

Ne, když jsem psal. Obecně jsem ale v té době poslouchal rap. Tvrdý rap, ale i smutné songy, třeba od Adele.

Upřímně, nepředstavoval jsem si vás, jak posloucháte Adele. Vaše kniha vypadá, že vznikala na displeji telefonu v prvním patře McDonaldu, ne při poslechu popových balad. Jak jste ji vlastně psal?

Hodně jsem cestoval. Nějaký čas jsem trávil v Chorvatsku a Slovinsku. A ano, psal jsem ji na telefonu. Prostě jsem sepisoval příběhy přesně tak, jak ke mně přicházely. Někdy jsem psal na počítači, psal jsem toho spousty, ale nevzniklo z toho nic dobrého. Pak jsem ale prolomil nějaký kód - našel jazyk i formu. Pak už šlo psát i na telefonu. Při cestování, na procházkách, venku.

Věděl jste hned, že píšete knihu?

Ano, to byl můj plán.

Něco mi o něm řekněte. Kdy jste se rozhodl: dobře, musím napsat knihu o pouličním životě v Oslu?

Muselo mi být kolem sedmnácti let. Původně jsem chtěl dělat hudbu, ale pak mi došlo, že tu dělá každý. Pokud ale napíšu knihu o tomhle tématu, bude jedinečná. Opravdu rozhodnutý jsem byl v osmnácti letech. Řekl jsem si: OK, jdu do toho. Dal jsem výpověď v práci, odjel do Chorvatska a řekl si, že se nevrátím domů, dokud tu knihu nedokončím. Tak se stalo. Rukopis jsem rozeslal do nakladatelství.

Zajímal jste se vlastně v té době o literaturu?

Hodně jsem jako dítě četl, až do puberty. Pak jsem přestal a vrátil se ke čtení až kolem osmnáctého roku. Každopádně před svým debutovým románem jsem nic nepsal. Nápad sepsat příběh Když nám bylo míň se zjevil odnikud.

A teď dáváte rozhovory po celé planetě. Jaký to je pocit?

No, uvidíme, jestli se mi někdy podaří napsat druhou knihu. Už je to pár let, co jsem dokončil Když nám bylo míň. Jinak je to ale dobrý pocit. Jsem šťastný, že můžu dělat práci, která mě baví. Stal jsem se autorem na plný úvazek. Nic nového jsem sice nenapsal, ale také už nechci nic uspěchat. Sžil jsem se s myšlenkou, že nemusím ještě dva tři roky nic publikovat, že se místo toho můžu učit nové věci.

V době, kdy jsem vydal Když nám bylo míň, jsem se hrozně soustředil na to, stát se bohatým, úspěšným a slavným. Teď mě víc zajímá, jak se stát dobrým člověkem, co znamená být dobrý k ostatním. Vydání knihy mě změnilo, ale už nechci pokořit svět. Všechen ten úspěch je cool, ale taky zvláštní.

Četli vaši knihu také mladí muži z prvního patra McDonaldu, rappeři, lidé z vaší minulosti? Co na ni říkali?

Myslím, že pořád existuje pár mladých kluků, kteří čtou. Ne že by všichni chlápci v Oslu chodili po ulicích s mou knihou v zadní kapse kalhot, ale v Norsku i jinde vyvolávala podobné dojmy. Potkával jsem její čtenáře v různých institucích, ve věznicích i jinde. Mám dojem, že hodně lidí má kniha překvapila.

Pamatuju si kamaráda, kterému jsem román dal, a on mi pak vyprávěl, jak ho máma načapala v pokoji u čtení. Co to děláš?! ptala se ho. Měla asi pocit, že v knížce schovává kokain nebo tak něco.

Před rokem jsem byl v Srbsku, seděl jsem v restauraci, kam zničehonic přiběhl tak osmnáctiletý kluk a začal něco drmolit. Nerozuměl jsem mu, ale matka mi to přeložila. Říkal: četl jsem vaši knihu ve vězení, byla úžasná. A pak zase zmizel.

Potkal jsem hodně lidí, kteří s tou knihou prostě souzní. Viděl jsem divadelní adaptaci románu v Oslu, pak šel do baru a potkal tu skupinu třiceti-čtyřicetiletých chlápků, kteří měli stejné zkušenosti jako mí hrdinové. Povídali jsme si hodně dlouho.