Foťák je způsob, jak se sblížit beze slov, říká mladá talentka Macánová

Její fotografie kombinují dokument, módu, tělo a intimitu, jsou barevné a plné nadsázky. Ať už je na nich Simona Lewandowska, nebo babička. Fotografka Viktorie Macanová patří mezi nejzajímavější osobnosti mladé generace a její osobitý rukopis je čím dál tím víc vidět.

Přitom se k umění vůbec dostat nemusela. „Když mi bylo dvanáct, dostala jsem malý digitální foťáček. Nikdy jsem si ale nemyslela, že bych to mohla dělat profesionálně,“ vypráví jedenatřicetiletá Macánová, autorka vizuálu 28. ročníku festivalu Designblok, který začne příští měsíc. „V mé rodině není nikdo, kdo by se věnoval umění, fotografii nebo něčemu podobnému,“ dodává.

Sama studovala na církevní škole, ze které pak přešla na teologickou fakultu. Po praxi v dětském domově zjistila, že se potřebuje vrátit ke své vášni. „Patřím spíš k typu lidí, kteří potřebují pečovat hlavně o sebe,“ směje se Macánová. Nezní přitom tak sebestředně, jak o sobě tvrdí. I při focení je třeba dobře pracovat s lidmi, jinak se neuvolní. Vzhledem k tomu, jak často ráda zachycuje „obyčejné lidi“, je to potřeba.

„Fotografie je částečně propojená s psychologií. Musíte s lidmi navázat nějaký kontakt, ideálně si během chvíle vytvořit vztah,“ uvažuje fotografka. „Dřív pro mě foťák byl způsob, jak se sblížit beze slov,“ dodává.

Své modely dokáže dostat do bizarních situací. Třeba jako když při focení pro hudebnici Nikolu Muchu pokládala muži na hlavu chlebíčky, indiánky nebo dorty. Ve fotografiích tak často zachycuje cosi vykloubeného, ale zároveň zvláštně blízkého a známého. „Potřebuju víc klientů, kteří řeknou: to je skvělé. Když dáváte takovým nápadům zelenou, funguje to líp,“ myslí si Macánová.

Kde se u ní zrodila ironie a nadsázka? A proč tak ráda fotí svou babičku? Poslechněte si Kulturák s Viktorií Macánovou.