Vyjukaný i proklínaný kluk ze Slavie je mistrem svého kontinentu

Mládenec, kterého Slavia v březnu 2024 proklínala, se stal fotbalovým šampionem. El Hadji Malick Diouf, jednadvacetiletý levý obránce, vyhrál o víkendu se svým Senegalem mistrovství Afriky.

Býval to vyjukaný kluk, jenž si nevěřil. Jako teenagera ho kdysi přivedla Slavia z norského Tromsö, Malick se nervózně rozkoukával, a když dostal v extrémně těžkém osmifinále Evropské ligy proti AC Milán zadání, aby zbytečně nefauloval, vyloučili ho po pouhých pětadvaceti minutách.

Byl tak zaťatý a rozmrzelý z vlastní chyby, že ho to semlelo.

„Pak chodil jako tělo bez duše. Nakonec nás požádal, abychom ho v závěru sezony úplně vynechali, protože si nevěří,“ vzpomínal na ty časy slávistický trenér Jindřich Trpišovský.

Když se v úterý sešla parta MVP, která v podcastu Seznam Zpráv komentuje fotbalové dění, musela na Dioufa přijít řeč. Spoluhráč Tomáše Součka z West Hamu patřil během afrického šampionátu mezi pozoruhodné osobnosti vítězů. Odehrál pět zápasů, na levé straně hřiště vynikal spolehlivostí, důrazem, pracovitostí, přesnými přihrávkami, vyhranými souboji.

V semifinále proti Egyptu vymazal famózního útočníka Salaha a ve finále proti Senegalu byl vidět rovněž. Jenže v závěrečné fázi, konkrétně v osmé minutě nastavení, zavinil penaltu, která by se podle členů MVP pískat neměla. Diouf dal ruce na pronikajícího Brahima Díaze a sudí po shlédnutí videa určil, že to byl faul.

Neříkejte, že vás minul příběh, který pak následoval.

Navztekaní Senegalci se urazili a na pokyn trenéra utekli do šatny. Zpátky je přivedl až po deseti minutách kapitán Mané, někdejší hvězda Liverpoolu. Maročan Díaz, rodák z Málagy, útočník Realu Madrid a nejlepší střelec turnaje, ve 24. minutě nastavení provedl rituální fotbalovou sebevraždu. Penaltu kopnul panenkovským dloubáčkem dopostřed, kde si na ni pohodlně počkal brankář Édouard Mendy.

„Navzdory všem konspiračním teoriím nevěřím tomu, že by to udělal schválně,“ prohlásil někdejší ligový záložník Tomáš Kučera, který polovinu turnaje sledoval během své dovolené přímo v Maroku.

„Díaz by byl blázen, aby to pokazil úmyslně, když Maroko čekalo na titul padesát let,“ přidal se Antonín Rosa.

„Fanatismus, kterému čelil, by mu takovou myšlenku zakázal,“ přikývl Jan Palička, šéf sportovního oddělení Seznam Zprávy.

Každopádně gól z penalty nepadl, zato Senegal udeřil v následném prodloužení. I přesto, že brankář Mendy čelil hanebným útokům marockých naháněčů, kteří mu chtěli ukrást ručník přichystaný na utírání tváře a rukavic. Na pomoc se postavil náhradní gólman Diouf, který s froté ručníkem utíkal po lajně a chránil ho vlastním tělem proti agresivním rváčům.

Další a další těžko uvěřitelné scénky, natočené na mobilní telefony, vyskakují na sociálních sítích. Včetně výpovědí, omluv a obžalob.

Ze všech nejvíc nejspíš křičí chování prezidenta fotbalu Gianniho Infantina, který finále sledoval z marocké královské lóže. Při závěrečném dekorování se Infantino nijak zvlášť nesnažil vítězům předat trofej, jak bývá zvykem při velkých šampionátech. A zamrzlý marocký princ Mulaj Rašid se při nedělní ceremonii na poloprázdném a propršeném stadionu snažil tvářit, že vůbec neexistuje.

„Místo toho, abychom se bavili o marockém zbabělství, Infantino na závěr turnaje zkritizoval Senegalce, že neměli právo opustit hřiště, když se cítili ublížení,“ zdůraznil reportér Palička, jak povýšeně se FIFA zpravidla chová.

Jisté je, že k Infantinovi a jeho fotbalové organizaci se brzy vrátíme, protože už v červnu vypukne mistrovství světa. S Českem? Nebo bez? O tom rozhodne březnová baráž.

Taky o tom byla řeč v čerstvém díle MVP. Přímo od zdroje se kupříkladu dozvíte, jak reprezentační manažer Pavel Nedvěd vybíral trenéra pro národní tým a proč se nakonec vrátil k Miroslavu Koubkovi, což byla jeho první volba.

Jak se Slavia chystá na Barcelonu a Plzeň na Porto v lednovém pokračování Ligy mistrů a Evropské ligy.

Jak v podání televizního reportéra Karla Tvaroha chutná fotbalová válka o Manchester, proč Londýn nezaplnil halu pro basketbalovou exhibici z NBA a proč má Pavel Šulc v Lyonu takovou formu, se kterou si dovolí vystřelit téměř z nulového úhlu do růžku branky.