Boj proti oteplování planety? Já cítím hysterii a šílení, říká teplárník Tomáš Drápela

Umí přesvědčivě mluvit, nebere si servítky a nehodlá se nechat svazovat módní společenskou konvencí. Návštěvám ve své kanceláři ředitele Plzeňské teplárenské automaticky nabízí popelník: „U mě se pořád ještě kouří.“

Tomáš Drápela ve firmě řídí miliardové investice do ekologických technologií. Věří, že uhelné teplárny a dálkové rozvody jednou budou nahrazeny malými zásobníky akumulované energie. Varuje ale před tím, aby politici svazovali trh sebevražednou regulací a snažili se technologický vývoj zázračně uspěchat.

„Zachovejme si zdravý rozum a nechme energetiku evolučnímu vývoji,“ radí v rozhovoru pro pořad Špičky byznysu manažer, jehož kotle spálí za rok asi 300 tisíc tun hnědého uhlí. A který z pozice šéfa Teplárenského sdružení České republiky razantně bojuje za to, aby teplárny dostaly od státu miliardovou kompenzaci za emisní povolenky, které musí nakupovat.

Nevěříte, že musíme rychle snižovat emise skleníkových plynů kvůli hrozící ekologické katastrofě?

Nevím, nejsem klimatolog. Názory na oteplování planety jsou ale různé, bohužel třeba v televizi ty protichůdné nejsou slyšet. Tam slyšíme jenom tu bláznivou Gretu (Thunbergovou, švédskou klimatickou aktivistku – pozn. red.). Ona je v tom politika. Jenomže když dnes nějaký politik rozumně říká, co by se mělo dělat, tak je vámi novináři ukamenován a jsou proti němu demonstrace.

My nekamenujeme. To spíš vy energetici moc hájíte uhlí kvůli byznysovým zájmům.

Není pravda, že chceme v klimatické politice dělat co nejméně. My tu přece taky máme rodiny, žijeme tady.

Dobře, takže souhlasíte, že se planeta otepluje a je třeba kvůli tomu snižovat emise skleníkových plynů? Nebo ne?

Je to jedna hypotéza, ale je řada dalších hypotéz, které na veřejnosti a v televizi neslyšíme. Jsem ředitel teplárenské společnosti, v klimatologii se necítím kompetentní. Jen říkám, že je třeba dělat věci s rozvahou a pomalu. Ne pod hysterickým šílením, které tady cítím.

Kde vidíte hysterii?

Pokud dneska celá Evropská unie produkuje řádově devět procent globálních emisí a produkovali jsme jich 12 procent, tak to prostě nevytrhneme. Snížení emisí o každé procento stojí strašné peníze nás, firmy, a vás, tedy daňové poplatníky, společnost. Německá energie je dnes nejdražší v Evropě, přesto Němci své klimatické závazky neplní.

A nebude nás víc než investice do snižování emisí stát za pár let zahlazování následků globálního oteplování?

Jak říkám, v tom nejsem kompetentní. Snažím se ale na to dívat se zdravým rozumem. Nás v Evropě každé půl procento snížení emisí stojí a bude stát miliardy eur a vedle toho v Austrálii otevřou největší světový důl na těžbu uhlí, které se bude loděmi vozit do Indie a Číny a tam se bude pálit. Má to smysl? Evropa si hraje na spasitele, ale ostatní svět na emise kašle. Pokud se bavíme o klimatických změnách, pak buď musejí spolupracovat všichni, nebo by všichni měli mít zdravý rozum.

Chtěl byste zvrátit evropskou snahu o rychlý ústup od uhlí?

Ne, nechci bojovat za uhlí. Bojuju za to, že lidi dnes mají určitý standard: zatopím si, kdy chci, rozsvítím si, kdy chci, vyperu si, kdy chci, zajedu si, kam chci. Pokud ale budeme pokračovat v dosavadní trajektorii, nebude to tak samozřejmé, protože energie nebude k dispozici.

Protože ji investice do obnovitelných zdrojů moc prodraží?

Ne, prostě se k nám energie nedostane. Pokud se do přenosových soustav zapojí příliš velké množství neregulovaných zdrojů, jako je sluníčko a vítr, stane se, že se energie vyrobí, ale nebude jak ji přenést, protože přenosové kapacity na to prostě nestačí.

V Evropě se ale masivně investuje do přenosových sítí. A do vývoje akumulace a skladování energie.

Ono se to ale moc nedaří. Ne, že by nebyly peníze, ale problém je získávat na sítě stavební povolení. Nejen u nás, ale i v Německu. Jsou to komplikované věci. Nechme energetiku evolučnímu vývoji, neznásilňujme ji. Je to klíčová věc pro každého člověka a nás mrzí, že legislativní prostředí v energetice je nevypočitatelné. Nejen obnovitelné zdroje jsou při výrobě strašně nestabilní, horší je, že je strašně nestabilní i energetická legislativa.

Hrozíte, že bude-li se stupňovat tlak na teplárny kvůli emisím, hrozí rozpad systému centrálního zásobování teplem, protože teplárny budou buď krachovat, nebo zdražovat teplo a odběratelé jim utečou k vlastním malým plynovým kotelnám. Energetika ale spěje k decentralizaci.

Jak se to vezme…

Jde mi o to, proč bychom se měli rozpadu centrálního zásobování teplem bát, pokud zrovna nejsme miliardáři, kterým teplárny patří?

Počkejte, miliardář zní ve vašich ústech jako loupežník!

Ne, miliardář je člověk, který má hodně peněz. A vůbec k nim nemusel přijít loupežnickými metodami. Ale zpátky k decentralizaci.

Já myslím, že máte-li ve městě jeden vysoký komín, pravidelně monitorovaný inspektorátem životního prostředí, je to ekologičtější než 50 komínů, které mají sedm deset metrů a pálí plyn. Ten má sice menší uhlíkovou stopu než uhlí, ale produkuje zase jiné škodliviny, například oxidy dusíku. Navíc velké centrální zdroje, které vyrábějí v kogeneraci (společná výroba elektřiny a tepla, zajišťující maximální energetické využití fosilních paliv – pozn. red.), bezpečně zásobují města a jsou schopné držet energetickou soustavu (dokážou vykrývat výpadky v síti, stabilizují ji – pozn. red.) To malé zdroje nedokážou. Rozpad centrálního zásobování teplem není pro ekologii dobrý.

Uhlí v Česku ale přece jen jednou dojde a ta doba se blíží. I kdyby na jeho útlum netlačili politici, nejpozději ve 30. letech se dotěží domácí zásoby. Víte, co uhlí ve výrobě tepla nahradí?

Bude to jako s mobilem. Před 20 lety byly mobily velké krabice, minuta volání stála 200 korun. A od té doby evoluce dospěla k tomuhle smartphonu (vytahuje z kapsy telefon). A minuta nás stojí asi korunu.

Co bude mobilem českého teplárenství? Mohou to být třeba malé modulární jaderné reaktory, které procházejí prudkým vývojem a o jejichž nasazení v teplárenství se dokonce už kdysi uvažovalo?

Myslím, že cesta k malým reaktorům bude ještě daleká. Spíš bych věřil, že k vám jednou do paneláku či domku přijede někdo – tak jako se dnes rozváží pizza – a na stěnu vám zavěsí malou krabičku, kterou za rok přijede vyměnit. A v té krabičce bude naakumulovaná energie. Prostě něco jako velkokapacitní baterka.