Hlavní obsah

Deník Miloše Čermáka: O newyorské povaze a identitě, a jak jinak než optikou typického newyorského žánru. Ano, stand-up comedy

5. 11. 2019

V New Yorku si každý myslí, že Newyorčané jsou lepší než lidé odjinud. Nejen ti bohatí. Všichni. New York je asi jediné město na světě, kde je i dělník snob.

Ne náhodou jsem při návštěvě New Yorku navštívil představení dvou komiků: Jerryho Seinfelda a Colina Quinna. Protože oba mohou mít nálepku nejen „typický newyorský komik”, ale asi i „typický Newyorčan”.

Článek

Jerry Seinfeld se proslavil jedním z nejsledovanějších seriálů devadesátých let. A dnes je nejlépe vydělávajícím komikem na světě, jak se ostatně na muže z New Yorku sluší. Colin Quinn je mnohem méně známý, ale o to víc „newyorštější”. Tedy pokud nějakou kategorii zvanou „newyorskost” vytvoříme.

Jak? Například definicí, že pokud chcete být v New Yorku úspěšní, musíte se 10× víc snažit a mít 10× víc štěstí než kdekoli jinde. Ale když se vám to povede, budete zároveň 10× slavnější a 10× bohatší. Ale jsou i jiné atributy „newyorskosti”: například neustálá uspěchanost, lehká podrážděnost a nezúčastněnost promíchaná s pocitem nadřazenosti.

A pak takézvláštní vztah k turistům, kterých je v New Yorku bezpočet. Dal by se orámovat mnoha charakteristikami, ale je možná snazší ho popsat následovně: „Když se nám domácím se svou pomalou chůzí nebudete motat na chodnících nikde jinde než kolem Times Square, budeme vás stále nenávidět, ale ne tolik.” Anebo ještě jinak, heslem populárním na plakátech a tričkách už někdy v osmdesátých letech: „Vítejte v New Yorku! A teď se seberte a zase táhněte pryč.”

Existuje něco jako „newyorská povaha”? A kde se vzala? Je to právě Colin Quinn, který to geniálně analyzoval ve svém tři roky starém stand-upu New York Story, a berme jako bonus a hezkou shodu okolností, že režisérem speciálu pro Netflix byl právě Jerry Seinfeld. Quinn se o psychoanalýzu newyorské duše snaží hned od začátku. „Okamžitě přestaňte tleskat. Netleskejte, nebo ukončím show!” říká publiku, jakmile se objeví na pódiu. „Potlesk tohle město zabíjí.”

Je to tak. Patos patří jinam, panebože. Tleská se na západním pobřeží severní Ameriky, na východě, možná na jihu na Floridě. Ale v New Yorku ne. Newyorčané jsou: „hrubí, tvrdohlaví, ambiciózní, hlasití, rychle mluvící, sarkastičtí a vychytralí”. New York je zároveň město chodců. „Každý člověk se chová jako auto a každé auto se chová jako chodec. Stále to vidíme. Chodce nic nezajímá, prostě jdou. Každou chvíli si nějaký řidič řekne: Uf, ten chodec mě málem porazil. To bylo o kousek.”

Také se stále spěchá. V kostele si jde dítě pro rozhřešení, protože zhřešilo, a kněz rychle ukazuje rukou a říká: „Jasně, víme. A teď se koukej hýbat a přestaň tady zaclánět.” To, co je jinde nezdvořilé, je v New Yorku zdvořilé a naopak. V New Yorku řeknete prodavači pizzy: „Chci jeden kus.” To je zdvořilé, protože nechcete zdržovat lidi, kteří za vámi stojí ve frontě. Neřeknete: „Dobrý den, jak se dnes máte? Není vám u té pece moc velké horko?” Protože to je v New Yorku projev nezdvořilosti. Nikdo to od vás nechce. Chce, abyste si vzali svou pizzu a šli pryč.

V New Yorku si každý myslí, že Newyorčané jsou lepší než lidé odjinud. Nejen ti bohatí. Všichni. New York je asi jediné město na světě, kde je i dělník snob. Jak říká Quinn: Dejte ho do místnosti plné profesorů MIT, a když se ho za hodinu zeptáte, co si o těch lidech myslí, tak odpoví: „Jsou vzdělaní, to musím říct. Asi nejsou hloupí. Ale to víte, nejsou z New Yorku. Měli by si vytáhnout hlavy ze zadku. Chybí jim zdravý rozum.”

Takže znovu, kde se newyorská povaha vzala? „Všichni lidé, kteří sem přicestovali, sem přicestovali proto, že se tam, odkud pocházejí, cítili mizerně. Takže začněme tím, že máme město plné lidí, kteří se cítí mizerně,” říká Quinn. A pak to bere jednu vlnu obyvatelstva a přistěhovalců po druhé a snaží se najít, čím konkrétně přispěli k newyorskému svérázu.

První byli domorodí indiáni (tedy aspoň oni tvrdí, že byli první, a samozřejmě vám neřeknou, jestli ty lidi ještě před nimi náhodou nevyvraždili), pak Holanďané (Harlem, Bronx, Brooklyn i Yankees jsou jména pocházející z holandštiny, dokonce i slovo f*ck, takže když vidíte člověka, který v Brooklynu nadává „f**king Yankees“, tak mluví holandsky!) a hned po nich Angličané.

Ti přejmenovali město z New Amsterdam na New York, a zatímco Holanďané ho pojmenovali podle svého největšího a nejmilejšího města, Angličané ho nazvali podle šestého nejhnusnějšího města na severu Anglie. „York byl vždycky hnusná díra,” říká Quinn. Holanďané a Angličané dodali do newyorského mixu pocity nadřazenosti a převahy nad ostatními.

Když přišli Němci, přinesli s sebou – kromě delikates – hlavně svou posedlost pořádkem, symetrií a efektivitou. Z ní pak pramení spěch a nedočkavost. Když jste u pultu v newyorském obchodě s delikatesami, v tzv. deli, musíte hned vědět, co chcete. Nevíte? Prodavač vás postaví stranou a ptá se dalšího zákazníka. Po Němcích přicestovali Irové (ti byli poslední, které při připlutí ještě nevítala majestátní socha Svobody, a newyorský způsob života vtěsnali mezi kostel a hospodu), po nich Italové (se svými emocemi) a Židé.

Mořská nemoc se stala součástí jejich genetické výbavy, takže i po několika generacích Židé vypadají, jako kdyby právě připluli a že jim po cestě není moc dobře. Zároveň se jim podařilo obohatit newyorskou identitu o schopnost popisovat drobná nepohodlí života apokalyptickými termíny. „Jaká byla doprava? Naprostý masakr.” „Nebyla tam moc dlouhá fronta? Katastrofální fronta.” „Nevypadáš dobře, není ti něco? Jestli mi něco není? Umírám, panebože.”

Přes Portorikánce a pak černochy v padesátých letech se Quinn dostane do současnosti. Na řadu přijdou i Východoevropané, konkrétně Poláci. A také všechno, co dnes newyorského ducha potenciálně zabíjí: třeba internet se sociálními médii a politická korektnost. Dříve se v New Yorku smělo mluvit o rase. Muselo se o ní mluvit. První otázka zněla: „Kdo jsi?” A vy jste měli na výběr ze čtyř možností: černoch, běloch, Portorikánec nebo Číňan. Quinn říká: „Když jste odpověděli, že jste napůl z Hondurasu a napůl z Filipín, Newyorčan pobaveně zakroutil hlavou. A odpověděl: Buď jsi Portorikánec, nebo Číňan, tak si koukej vybrat.”

Když sledujete Colina Quinna, a to buď ve speciálu Netflixu, nebo živě na jevišti v ikonickém klubu Comedy Cellar, dojde vám, že on je ztělesněním všeho, co popisuje. Sice má sám irské kořeny, ale do jeho povahy a hlavně vystupování „prodestilovaly” i všechny ty vlivy, o nichž mluví. Je sebevědomý, až arogantní, ale vzápětí zase zranitelný a emocionální. Mluví rychle, i na pódiu to vypadá, že někam spěchá. Bere si z historie fakta, která s pomocí „zdravého rozumu” splétá do bonmotů, vtipů a zjednodušení.

A hlavně, je nekonečně zábavný a milý. Je jako Newyorčan: mluví s vámi úsečně, nešetří sarkasmem, mluví rychle a vrhá na vás vyčítavé pohledy, že ho zdržujete. Ale vy zároveň víte, že je i milý, dobrosrdečný a tolerantní, protože toto všechno, pozitiva i negativa, jsou podmínky, aby přežil. A jeho show je ve zkratce váš výlet do New Yorku. Když je Colin Quinn na pódiu, říkáte si, že je to možná až moc intenzivní a rychlé. Ale jakmile z něj zmizí, okamžitě se vám po něm začne stýskat.

Doporučujeme

Další zprávy