Při rekognicích se stávaly do očí bijící chyby. Musíme o tom mluvit, říká expert

Ve své oceňované monografii s titulem Rekognice v trestním řízení píše, že této metodě je v českém prostředí věnována „pohříchu pramalá až žádná pozornost“.

Tématu identifikace podezřelého očitým svědkem se Marek Dvořák z Právnické fakulty Univerzity Karlovy věnuje řadu let a na rozdíl od českých institucí a zodpovědných osob opakuje, že v této kriminalistické metodě je potřeba docílit důležitých změn.

Rekognice totiž patří podle zahraničních výzkumů k jedné z nejrizikovějších kriminalistických metod. V Americe mají chyby při rekognici na svědomí stovky justičních omylů.

„Rizik je tu mnoho. Pochybení v některých českých kauzách byla do očí bijící. Smyslem tohoto úkonu nemá být poznat toho nejpodobnějšího člověka. Smyslem je říct - je to pachatel, není to pachatel,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy odborník na rekognici Dvořák.

V úvodu své knihy píšete, že rekognice je „křehkým a efektivním způsobem dokazování“. Můžete to vysvětlit?

Křehký je zejména v tom, že je velmi náchylný na jakékoli pochybení při realizaci, které by pak často mělo vést k neúčinnosti obstaraného důkazu. Stačí totiž dílčí nedostatek, například drobná sugesce, a okamžitě to může vést k označení jiné osoby. „Křehký“ jsem tedy myslel zejména tak, že je opravdu náročné provést rekognici způsobem, aby její výsledek byl, řekněme, kvalitní a spolehlivý.

A co se týká toho „efektivní“ - velmi často se objevují kauzy, ve kterých figuruje očitý svědek. A ten když někoho označí, a řekne, že ho poznává s vysokou mírou pravděpodobnosti, bývá to silný usvědčující důkaz. Pokud je to přesné označení, pak lze efektivitu spatřovat právě v tom směru, že to napomůže vyšetřování, a v důsledku i může být klíčové pro objasnění celé věci.

Takže vysoká objasněnost s vysokým rizikem?

Na jedné straně si vysokou rizikovost rekognice uvědomuji. Na druhou stranu si myslím, že se spoustu kauz i díky rekognici povedlo řádně objasnit, a tak je zejména třeba hledat vhodnější způsoby jejího provádění pro posílení spolehlivosti. A současně se samozřejmě nespoléhat při rozhodování pouze na důkaz získaný rekognicí.

Můžete definovat, jaká konkrétní rizika se s touto metodou pojí?

Těch je mnoho. Dají se i rozdělit do různých kategorií. Za mě asi největší riziko je možné ovlivnění výsledku tím, kdo úkon řídí - tedy vyšetřovatelem. Což dokazují i zahraniční výzkumy z oblasti psychologie. Stačí nevhodně položená otázka, chybné instrukce nebo dodatečné dotazy po ukončení identifikace typu „opravdu jste si jistý?“. Mnohdy i nezáměrná sugesce plynoucí z toho, že vyšetřovatel ví, kdo je poznávanou osobou a kdo figurantem.

Další věcí je určitě velký praktický problém, jak včas sehnat výrazně neodlišující se osoby, které by řadu doplnily. Navíc bohužel tak trochu logicky nemáme ani nikde přesně specifikované, co to „výrazně neodlišující se“ vlastně znamená, vyjma několika vodítek daných soudy. Objevily se ale i případy, kdy čtyři figuranti mají pantofle a poznávaný boty. A je vůbec otázka, co je ještě výrazné neodlišování se. Nebo do jaké míry vlastně máme „upravovat“ vzhled figurantů…

Máte nějaký příklad?

První, co musí před identifikací proběhnout, je výslech té poznávající osoby - obvykle svědka. A ten člověk třeba řekne, že pachatele, jehož viděl, si pamatuje na základě nějakého konkrétního znaku - například jizvy na čele. A jak máme potom postupovat? Máme všem osobám zakrýt čelo, protože nenajdeme další čtyři neodlišující se osoby s jizvou na čele? Nebo máme těm ostatním tu jizvu přidat? Toto je velmi problematické.

Co byste dělal?

Já bych tu jizvu až na výjimky skryl. Ten znak bych tam uměle nedával. Pakliže svědek uvede tak silný markant, který fakticky jednoznačně určí osobu, myslím si, že v tento moment už nemá smysl provádět rekognici, aby poznával de facto jen jizvu - k identifikaci v takovém případě přistupujeme hlavně kvůli ostatním znakům osoby a zjišťujeme, zda svědek určí osobu i podle nich. Danou část těla samozřejmě případně musíme zakrýt u všech osob v řadě. Jinak by to nedávalo smysl.

Ve studii se věnujete především problematickým případům a justičním omylům ze zahraničí. Zajímal jste se o obdobné případy i v Česku?

Procházel jsem spisy k některým kauzám.

A narazil jste tam na nějaké chyby, které se opakovaly? Například tlak vyšetřovatelů na svědky nebo přílišná „nápadnost“ možného pachatele?

Zjevné pochybení, která jsem zaznamenal, bylo obvykle ve výrazné neodlišnosti, respektive odlišnosti figurantů. Vím, že na jednu stranu policisté často jednají v časové tísni, zejména když se jedná o neodkladný úkon. V tu chvíli je pak těžké sehnat výrazně se neodlišující figuranty, ale některá ta pochybení byla opravdu dost zásadní, do očí bijící. Například, že poznávaný měl jediný extrémně se odlišující barvu oblečení.

Pokud chcete zpětně zjišťovat, zdali u rekognice proběhla sugesce nebo nátlak, zjistíte to pravděpodobně pouze v případě, kdy policisté k úkonu pořídili záznam. Videozáznam je za mě alfa a omega. Protože když máte pouze protokol, tak ten sepisuje policejní orgán, dochází k zestručnění. A tam se může i nezáměrně leccos ztratit. Je to prostě nějakým způsobem naformulované. Rekognice, která je zaznamenána pouze v protokolu, u ní se určitě zpětně ne vše podstatné zjistí.

A je z pohledu českého zákona povinné rekognici nahrávat?

Je to možnost, protokol je nutnost. V trestním řádu přímo povinnost videozáznamu není, ale kriminalistická vodítka to doporučují a orgány tak zpravidla dnes postupují.

Asi nejznámějším videem české fotorekognice je videozáznam z kauzy Lukáše Nečesaného z roku 2013. (Lukáš Nečesaný byl roky stíhán za napadení kadeřnice v Hořicích. Jako důkazy posloužily pachové stopy a „zpackanou“ rekognice - zachytilo video kolujcí po internetu.)

Když se zaměřím čistě na to video tak, jak je volně dostupné, tam je těch pochybení hodně. A překvapilo mě to. Ta poškozená, která leží v nemocniční posteli, označuje z mého pohledu jiné snímky, jiné lidi a vyšetřovatel ji směřuje tam, kam sám potřebuje. Pokud se nepletu, pochybení uznaly tenkrát i orgány činné v trestním řízení a později snad přistoupili ještě k rekognici in natura - tedy „naživo“, s osobami nikoliv ve fotoalbu, ale před poznávající v řadě.

Tam je ale obecně problém, že figuranti mohou být jiní než ti, kteří byli ve fotoalbu při dřívější rekognici podle fotek…

To umožňuje český trestní řád?

Ano, respektive to zákon nezakazuje, ale já jsem proti tomu dlouhodobě. Po rekognici podle fotografií je možné ještě udělat rekognici in natura, která se totiž tradičně považuje za tu spolehlivější a primární. Jen to nesmí být bezprostředně po sobě. Jde o výjimku z neopakovatelnosti. Nemám snad ani zásadní problém s tím, kdyby se rekognice opakovala v momentu, když tam budou alespoň tři stejní figuranti jako předtím. Problém je, že je možné, aby tam byla pouze jedna napříč úkony totožná osoba - ten poznávaný, obvykle obviněný. Logicky se tak děje opět z praktických důvodů, které na jednu stranu lze chápat, ale na věrohodnosti to příliš nepřidá.

Jak se k tomu staví obhajoba, soudy?

Obhájci to napadají. Soudci říkají, že je to na jejich vyhodnocení, jde o volné hodnocení důkazů. Slyšel jsem o případech, kdy důkaz z opakované rekognice vůbec neuznali za relevantní, nepřihlédli k němu. Můj názor nicméně je, že by se taková rekognice zkrátka připouštět neměla. Tedy rekognice in natura po fotografické, kdy v „nové“ rekognici nejsou spolu s poznávaným alespoň tři stejné přivzaté osoby jako při předchozí identifikaci. Ale názor soudců často je, že si to zhodnotí důkazně sami.

Mluvil jste o tom s některými z nich?

Byli myslím celkem čtyři soudci, kteří se mi po napsání knihy ozvali s připomínkami či s kritikou. S dalšími jsem to řešil ze své iniciativy. Týkalo se to právě i mého postoje k tomu opakování úkonu, jak jsme řešili. Ale já si prostě nadále myslím, že toto by se vůbec dít nemělo, když tam je jediná stejná osoba napříč úkony, notabene obviněný. Ale je asi vlastně přirozené, že se u sporných věcí bude lišit názor soudce, policisty či obhájce. Z mého aktuálního pohledu akademika a obhájce ale nesouhlasím s argumentem „my si to zhodnotíme“. Za mě má být důkaz z takového úkonu absolutně procesně neúčinný bez dalšího.

A přitom by bylo podle expertů vhodné svědkovi ještě navíc říct, že poznávaný, tedy obvykle podezřelý, mezi figuranty ani být nemusí.

Dát instrukci o tom, že ten, koho jsem viděl či jinak smyslově vnímal při činu, v řadě osob být nemusí, je za mě naprosto klíčové. A zahraniční výzkumy to potvrzují. Poznávajícímu by měla být dána instrukce, že skutečný pachatel se mezi osobami nacházet může, ale také nemusí – a že i negativní identifikace, tedy neoznačení žádné z osob, může být správné. Typicky tomu tak bude, pokud je stíhán někdo, kdo je fakticky nevinný. Ostatně v trestním řízení teprve zjišťujeme, kdo a zda je pachatel. Rekognice musí být brána i jako důkazní prostředek, který může přinést ospravedlňující důkaz, a tedy třeba v důsledku vést k zastavení trestního stíhání či zproštění. To, že by policisté měli upozorňovat na možnost, že se v řadě osob či fotoalbu skutečný pachatel nenachází, ale v českém trestním řádu dosud není. V nepřijatém návrhu nového trestního řádu to bylo, orgány nicméně naštěstí více a více takto instruují i bez povinnosti plynoucí z trestního řádu.

V knize k tomuto tématu uvádíte, že řada lidí má potřebu se zavděčit, pomoci policii.

Přesně tak, svědek zpravidla má snahu pomoci. Chcete splnit, co po vás požaduje policejní orgán, navíc téměř každý je na policejní služebně také trochu ve stresu. A to podle mě může být opět problém. Já za splnění budu vnímat to, že bych měl jednu osobu zkrátka označit. Ale smyslem rekognice nemá být vybrat osobu nejpodobnější pachateli. Smyslem je říct, zda pachatele poznávám a jak moc jsem si jistý. Nejlépe samozřejmě je to ten, koho jsem viděl - není to ten, koho jsem viděl. Ostatně proto nejsem ani fanoušek simultánního poznávání (rekognice, kdy jsou svědkovi ukázány všechny osoby naráz - pozn.red.).

Protože pak svědek může na někoho ukázat vylučovací metodou?

Ano, v podstatě to může vést k tomu najít toho nejpodobnějšího. A průšvih je, když ten nejpodobnější není figurant, ale zrovna podezřelý nebo už stíhaný - a přitom není pachatel. V zahraničí, především v USA, na základě justičních omylů některé státy ustupují právě od rekognice simultánní k rekognici sekvenční. Snaží se vyhnout tomu relativnímu „poměřování“. To je za mě nesmírně důležité, ne-li zásadní, i pro naši praxi.

Co když se poznávající po rekognici dozví, že označil takzvaně správného? Setkali jsme se teď s případem člověka, kterého svědkyně označila potom, co váhala mezi ním a dalším. Poté, co označila podezřelého, vyšetřovatel jí sdělil, že druhý muž byl převlečený policista.

Za mě to není správný postup. Už proto, že se pak třeba může dělat následný výslech. Je vědecky prokázané, že v momentě, kdy někomu řeknete, že správně označil, najednou vnímá výrazně vyšší míru jistoty. Prokazatelná inflace míry jistoty v důsledku zpětné vazby bývá v zahraničí označována jako tzv. bolstering. V zahraničí se také například pomocí experimentu dokázalo, že když naopak vyšetřovatel poznávajícímu, který zrovna někoho označil, položí dotaz typu „A nechcete ještě změnit tu volbu, jste si opravdu jistý?“, vede to poznávající osobu často k tomu, že volbu změní, i když si byla původně jista a třeba i identifikovala správně. Míra ovlivnění vyšetřovatelem zkrátka může být obrovská, což plyne i ze stresovosti úkonu pro poznávajícího, především pro oběť.

Proto některé země už přistupují k takzvané rekognici double blind - tedy k poznávání, kdy poznávaného, potažmo případ nezná ani vyšetřovatel, který se úkonu účastní.

Ano, ale bohužel je to velmi problematické z hlediska praktického provedení. Protože figuranty je třeba najít, ty osoby tam musí někdo přivést, musí je nějaký způsobem připravit, označit čísly, poté přivést poznávajícího. Úkonů je tam zkrátka mnoho. Určitě bych jako akademik byl rád, kdyby administrátor úkonu nevěděl, kdo je poznávaný, tedy zpravidla obviněný. Ale říkám otevřeně, i s ohledem na policejní praxi, do které jsem podstatněji nahlédl, že to u klasické rekognice in natura dnes je spíše nerealizovatelný požadavek.

Dovolil byste, vzhledem k tomu všemu, co jsme si řekli, aby byla rekognice jediným důkazem, na základě kterého by soud určoval vinu? I za situace, kdyby si byl svědek podle svých slov pachatelem stoprocentně jistý.

To je velmi těžká otázka. Ale odsoudit člověka jen na základě jediného důkazu, který vychází ze smyslového vnímání jedince, to je na mě moc rizikové. Takže pro to, na co jste se ptala, bych nebyl. Jiná by byla situace, pokud máme i další důkazy, které závěr o vině vyplývající z rekogničního úkonu také podporují.

Ve své knize věnujete velký prostor zahraničním výzkumům. V souvislostí se studiemi zároveň píšete, že v Česku je jim věnována „pohříchu pramalá až žádná pozornost“. A to přesto, že chybná rekognice má prokazatelně na svědomí obrovské množství justičních omylů - podle některých dat nejvíc. Jak je možné, že to odpovědné lidi v Česku nezajímá?

Rekognice z pohledu odborného nutně naráží na to, že má výrazné aspekty trestněprávní, kriminalistické, ale i ústavněprávní a hlavně psychologické. Možná i to je ten problém, že se do toho nikomu tolik nechce - do studií a reflektování všech zahraničních výzkumů, které si i často vzájemně odporují. Je to prostě složité téma, co se týká multioborovosti.

Mojí vizí je vytvořit tým odborníků, který by to komplexně pojal. Navíc v Česku vlastně neexistuje žádná velká kauza, která by v souvislosti s rekognicí rezonovala. V zahraničí je jejich počet extrémně vysoký, zejména v Americe - jde o případy, na kterých se prokázala chybovost rekognice především prostřednictvím zpětných prověrek DNA. A i když alespoň doufám, že u nás pochybení tak častá a flagrantní nejsou, bylo by naivní si myslet, že k nim nedochází.

A s ohledem na námi řešenou rizikovost i sílu důkazů získaných z rekognice pro rozhodnutí i v těch nejzávažnější a často násilných kauzách by větší pozornosti bylo extrémně třeba.

Takže čekáme na kauzu, která tato téma zvedne?

Nikdo určitě nedoufáme v kauzu, v níž by nevinný byl právě kvůli chybné rekognici i u nás třeba několik let za mřížemi.

Na druhou stranu by to možná byl ten impuls, aby se téma konečně dostalo do popředí a začalo více řešit, jako se v minulosti stalo třeba u pachové identifikace. Většinou se daří prosadit to, co získá nějaký celospolečenský ohlas, a i díky tomu je na tom následně politická shoda - protože prosadit změny do trestního řádu je politická věc. Věcné návrhy pak samozřejmě mají jít primárně od odborníků. Ale myslím, že je třeba o tom hlavně začít celospolečensky diskutovat a konfrontovat názory, abychom nějaké změny prosadili.