Pátrání po obrazech generála Wehrmachtu vede do českých věznic

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Generál Rudolf Toussaint velel na sklonku války jednotkám Wehrmachtu v Praze. Po čtyřech dnech bojů s povstalci podepsal 8. května 1945 za německou stranu kapitulaci německých vojsk. Přitom českým zástupcům předal mapu s rozmístěním min, čímž přispěl k záchraně životů. Spolu se svým synem Rolfem Toussaintem se následně snažil dostat do zajetí Američanů, kterým se vzdal.

Generál nebyl jen vojákem, ale i malířem. Své vášni pro umění se po válce mohl věnovat

pouze za mřížemi československých věznic. Rozhodli jsme se jeho obrazy, které mají spíše historickou než uměleckou hodnotu, vypátrat. A zjistit i detaily jeho osobního života.

Některé Toussaintovy obrazy se dodnes nacházejí nejen v současných věznicích, ale i na jiných místech po republice. Na plzeňských Borech například visely po dlouhá léta, než se v roce 2011 podařilo zjistit, kdo je jejich autorem.

Američané zajatého Rudolfa Toussainta ještě v roce 1945 vydali na půl roku Sovětskému svazu – jednalo se o formu dočasného „zapůjčení“. Když ale v roce 1948 dohoda o zapůjčení padla, Toussaint zůstal v Československu. Za svou činnost byl odsouzen na doživotí a v roce 1955 mu byl trest snížen na 25 let. Méně známou kapitolou jeho života byla zmiňovaná umělecká činnost.

Toto neobvyklé německé příjmení má kořeny v bývalé šlechtické rodině z Francie. Rudolf se ale narodil už v Německu rodičům Antonu a Františce, rozené Wiesböckové. Kromě nich se v dobových záznamech objevuje také jméno jeho bratra, opět Antona.

Toussaint vystudoval gymnázium v Mnichově a poté byl na dva semestry na tamní geopolitické fakultě, než nastoupil na tříleté studium na válečné vojenské akademii v Mnichově.

Po svém uvěznění po skončení války udržoval prostřednictvím dopisů kontakt s manželkou Lilly. A ta tehdy opakovaně žádala o udělení milosti, zpočátku ale marně. Žádosti byly zamítnuty mimo jiné s odkazem na Toussaintovu údajnou účast při vyhlazení Lidic. Ta ovšem nebyla možná, protože v době tragédie v Lidicích se Toussaint nenacházel na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava.

Některé zdroje uvádějí, že po zatčení Toussaint podepsal spolupráci s československou Státní bezpečností, a proto ve věznicích mohl malovat. Dne 7. června 1954 byl skutečně zařazen do protokolů registrace osobních svazků tajných spolupracovníků pod krycím jménem Steiner a plánovalo se jeho vysazení do zahraničí. Původně plánované vysazení do Německé spolkové republiky ale bylo zastaveno, a v důsledku toho byl jeho svazek v roce 1958 archivován.

Tyto archiválie jsou mnohdy složitě dohledatelné, a to i kvůli chybám v zápisech. U složitějších nebo cizojazyčných příjmení totiž docházelo k překlepům, někdy i záměrným, což dnes ztěžuje vyhledávání konkrétních osob. V případě Toussainta lze jeho jméno v archivních protokolech agenturně operativních svazků dohledat pod upravenou verzí příjmení Tonssaint. K faktické spolupráci s StB nikdy nedošlo, nicméně Toussaint závazek skutečně podepsal.

Ve věznicích fungovaly výtvarné skupiny, kde nadaní vězni malovali obrazy na objednávku. A Toussaint byl členem takové skupiny. To potvrzují nejen dobové zdroje, například záznamy ministerstva spravedlnosti, ale i František Wiendl, bývalý politický vězeň a protikomunistický odbojář, který byl v roce 1950 odsouzen za velezradu a svůj trest si odpykával na Pankráci.

Ve svých pamětech, které sepsal se synem Janem, zmiňuje Toussainta a uvádí, že obrazy maloval „hlavně na zakázku lidí z ministerstva vnitra“. Jednou za měsíc se konala technická porada, na které museli být malíři přítomni.

„Zvláště Toussaint se na nich vyloženě nudil, do technických věcí pochopitelně malíři nezasahovali. Toussaint tak jednou mimochodem prohodil – mluvil lámanou češtinou, ale rozuměl myslím bez větších problémů – že takové dlouhé porady za války nevedli. A my jsme mu z legrace říkali, že kdyby takové porady vedli, tak by určitě neprohráli,“ vzpomínal Wiendl.

Kromě lámané češtiny a samozřejmě němčiny mluvil Toussaint ještě anglicky, francouzsky a italsky.

Mimo Františka Wiendla na Toussainta vzpomínal i Antonín Souček, další bývalý politický vězeň, který se s německým generálem potkal ve věznici na Borech. „Ten Toussaint, to byl malíř, každej měl od něj olejový malby, bachaři mu nosili barvy a plátno a on jim za to maloval.“

Naše pátrání po obrazech začalo na plzeňském sídlišti, několik kroků od vstupní brány do věznice na Borech, ve které si Rudolf Toussaint odpykával část trestu.

V jednom z bytových domů bydlí Jiří Ranc se svou manželkou. A poté, co nás Anna Rancová usadila v menší kuchyni, jsme se náhodou dozvěděli, že její manžel, postarší muž, který seděl ve vedlejším pokoji, pracoval od roku 1973 téměř třicet let jako dozorce ve věznici na Borech, na níž je z okna kuchyně vidět.

„V kostele a tělocvičně se dělaly akce pro děti, třeba Mikuláš. Nic mi nescházelo, pořádaly se zájezdy, jezdili jsme na výlety. Já byl spokojený…“ vzpomíná Ranc na život zaměstnance věznice v době normalizace.

Zmiňuje se i o politických vězních Václavu Havlovi, Janu Litomiském a Dominiku Dukovi. „Měli se tu jako králové. Nemohli si stěžovat.“ Byli ale v jiném oddělení věznice než Ranc, a tak s nimi nepřišel příliš do styku.

Manželé vzpomínali i na to, jak vypadalo hromadné propouštění vězňů v roce 1989. „Byl tady blázinec. Někdo nám tu i stanoval. Čekaly tu na vězně rodiny, ale oni je odvezli na nádraží, a tady před věznicí se jich nedočkaly.“

K profesi ho přivedl jeho otec František Ranc, ročník 1925, který na Borech sloužil už od roku 1949. „Tatínek byl spokojený, udělal si svý a přišel domů. Bral asi 1000 korun.“

O tehdejších praktikách bachařů se doma ale nemluvilo. „Jak tady byl ten Píka, tak toho tady popravili, ale nikdo o tom nemluvil (československý generál Heliodor Píka, zavražděn komunisty na popravišti 21. června 1949 po vykonstruovaném procesu, pozn. red.).“

O obrazech Rudolfa Toussainta věděl, vzpomínal si, že nějaké ve věznici visely na zdi, nevěděl ale, kde mohly skončit ty zbylé. Dary podle něj dostávali ve věznici jen vysoce postavení dozorci.

Kromě Borů Toussaint maloval obrazy i na Pankráci. V protokolu o výslechu z roku 1961 je citován jeho výčet obrazů:

„Zde na Pankráci jsem ve výkonu trestu od 9. srpna 1961 do dneška namaloval celkem 12 obrazů, akvarelů, z nichž jsem 11 kusů odevzdal panu kapitánovi a jeden obraz ještě nemám dokončený. K tomu bych chtěl říci, že akvarely maluji na čtvrtky papíru, které jsou panem kapitánem orazítkovány pořadovými čísly, aby nebylo možné obrazů zneužít. (…) Mnou dosud namalované obrazy měly za námět různé krajiny a zátiší, které jsem maloval podle své představy. Všechny obrazy, které jsem zde namaloval, jsem vždy předal panu kapitánovi.“

Aleš Kýr, vedoucí Kabinetu dokumentace a historie Akademie Vězeňské služby ČR, nám potvrdil, že nalezli několik obrazů i v pražské věznici. Jeden z nich, konkrétně Květinový trh, se aktuálně nachází v Muzeu Policie ČR. Další dva si převzali duchovní, kaplani, obraz lodí visí u nich v kanceláři, což dokládá fotka, kterou nám jeden z nich zaslal.

V Praze se nacházejí ještě další dva obrazy nalezené ve valdické věznici, jsou nazvány Květiny a Ovoce, jsou k vidění ve Vojenském historickém ústavu.

Zajímavý detail se váže i k Toussaintovu převozu z Valdic do Prahy. Při eskortování u něj našli anglickou knihu The Garden Party. Toussaint vysvětlil, že knihu dostal ještě s dalšími v roce 1945 od amerického majora jménem Silver výměnou za obrazy, které mu Toussaint během zajetí namaloval. Ze všech knih, které tehdy dostal, mu zůstala právě tahle jediná.

Kromě Borů, Pankráce a Valdic strávil Toussaint nějakou dobu i ve slovenských věznicích Leopoldov a Ilava.

Přesný počet jeho obrazů se pravděpodobně nikdy nepodaří zjistit. Některé z nich se občas objeví na tuzemských i zahraničních aukčních webech. Je ale obtížné určit pouze podle fotografií, zda jsou skutečně dílem Toussainta.

Obrazy nalezené v roce 2011 na Borech by stále měly být v jedné ze zasedacích místností ve věznici. Další díla jsou na různých místech po Česku, jak uvádíme výše. V roce 2011 Roman Musil, ředitel Západočeské galerie, uvedl, že umělecká hodnota obrazů není příliš vysoká a jejich cenu vidí spíš v historickém významu děl. To nám potvrdil i majitel aukční síně Martin Kodl, který ceny obrazů odhadl na nižší desítky tisíc korun.

Před koncem výkonu trestu na Pankráci měl Toussaint namalovat i přibližně sedm čtvrtek, ty se však nikdy nenašly. Co se ovšem našlo, je Toussaintův autoportrét na malé čtvrtce, která je součástí jeho osobní složky.

Text připravili Lucie Lehetová, Julie Sladká a Šimon Muška.