Článek
Roztržka mezi prezidentem republiky a vládou pokračovala i v posledních hodinách před summitem Severoatlantické aliance. Pro Česko je to mimořádně špatná zpráva. Padají věty, které znepokojují. A nedají se pustit jedním uchem tam a druhým ven. Není to běžný provoz, omluvitelný prostě tím, že politika je sport ostrých loktů, kde se nedá nikomu věřit, a tak to holt chodí.
Ráno před odletem do Ankary nejdřív promluvili Andrej Babiš a Petr Macinka (let číslo 1). Babiš prohlásil, že neví o žádné koordinaci s Petrem Pavlem (let číslo 2) a že s ním není v kontaktu. Macinka doplnil, že „panu prezidentovi držíme palce, ať si to užije, ať se tam setká se svými přáteli a přiveze si spoustu fotografií domů“. Ha ha.
Macinkovými únavnými pokusy o jízlivost se už nakazil i Babiš, když na sociálních sítích o Pavlovi pravil, že „víceméně stínuje naši vládu, takže asi nemůže bez nás žít a my určitě jsme tomu samozřejmě rádi a určitě se všichni těšíme do Ankary“.
Prezident před cestou na summit zase na rovinu sdělil, že se jednání chce zúčastnit proto, „aby slyšel, o čem se bude mluvit“, protože má obavu, že by se k němu jinak informace nedostaly. Ano, bohužel vás nešálí zrak: Hlava státu nevěří informacím vlády, kterou jmenovala.
Zatímco Babiš se minulý týden nechal slyšet, že Pavel by měl být „nad věcí“ a nikam nejezdit, protože svou účastí „poškodí Českou republiku“, na což Hrad reagoval výzvou o předložení nějakých důkazů.
V takovém - v podstatě katastrofálním - stavu se nacházejí vztahy vysokých ústavních činitelů. Stav ztroskotání. Na nějaké usmíření to nevypadá ani dnes, ani v nejbližší době. Je klidně možné, že Ankarou to nejen neskončí, ale souběžné monology se budou ve stejném duchu stupňovat.
Pomyslný míč je přitom na straně vlády, ne prezidenta. Babiš a Macinka působí dojmem, že se kvůli kompetenční žalobě a nečekanému předběžnému opatření Ústavního soudu zatvrdili, až urazili. Jestli má někdo během následujícího vývoje objevovat „velkorysost“, pak to není ani tak prezident, ale spíš vládní činitelé zodpovědní za zahraniční a obrannou politiku. Dobrou vůli - spolu mluvit, nebo se dokonce (!) na něčem dohodnout - zatím prokazoval víc Pavel než Babiš a Macinka.
Vláda a prezident jsou podle Ústavy „odsouzeni“ ke spolupráci v zahraniční politice a při zastupování státu. Hádat se přitom, je, manažersky řečeno, neproduktivní. Neměli by si dopřát společný teambuilding, jako že utužit kolektiv?
Prezident i ministři slibují „věrnost České republice“. Nastalý komunikační rozvrat ale zvyšuje pravděpodobnost, že zájmy státu nebudou hájené co nejlépe, nebo alespoň tak dobře, jak je zapotřebí. Obzvlášť v neklidných a potenciálně nebezpečných časech musíme mít na jejich výkon maximalistické požadavky.
Jenže vláda a prezident spolu nemluví. Už jen zachovat dekorum je někdy problém. Místo spolupráce je k vidění nedůvěra a z vládní strany ironie. Nezapomněl tu někdo, že Rusko přepadlo Ukrajinu, že tam trpí miliony lidí a že se to hodně týká celé Evropy i nás? Neměl by někdo přetočit kalendář nazpátek a představit si, že je konec února 2022, protože z pohledu naší bezpečnosti se toho od té doby zase tolik nezměnilo?
Nebo co ještě jiného by politiky přimělo, aby vzali situaci vážně a místo roztržky spolu začali ne vřele souhlasit, ale aspoň vycházet, ve státním zájmu?
Česká nesvornost sice sama o sobě ani nerozloží NATO, ani nevyhraje válku Putinovi. Ale může mu udělat radost. Máloco je ve státním zájmu méně. Možná vlastně nic.
