Článek
Vládou prošla strategie pro zvládání uprchlické vlny, kterou vyvolala ruská invaze na Ukrajinu. Ministrům, kteří se na ní podíleli, se podařilo sepsat obsahově i formálně důstojný materiál. V některých pasážích je hodně obecný, ale v klíčové části popisující třináct strategických priorit zvládá docela dobře přecházet od obecnějších východisek ke konkrétním opatřením.
Úvodní kapitoly jsou upovídanější a nepříliš konkrétní, ale to se dokumentu s ambicí být „strategií“ dá odpustit. Navíc principy a hodnoty spojené s pomocí ukrajinským uprchlíkům (humanitární vstřícnost, spolupráce, jednoduchost) bylo správné popsat a pojmenovat.
Důraz na lidský a společenský rozměr celé krize je důležitý. Bez něj by mohla postupně převládnout tendence přistupovat k celé situaci utilitárně jen jako k logisticko-ekonomické výzvě. Pro fungování a udržení široké společenské solidarity s prchajícími Ukrajinci – která je pro zvládnutí krize těchto rozměrů zcela nezbytná – je ale potřeba udržet v popředí zájmu i humanitární a humanistický princip.
Výpravou na tenčí led je část strategie, která popisuje, jak může být výsledný efekt migrační vlny pozitivní pro český státní rozpočet a veřejné finance vůbec. Jsou to úvahy, které se čas od času objevily už dříve. Tím, že do Česka přichází mnoho dospělých v produktivním věku ochotných zapojit se velmi brzy do práce, se samozřejmě nabízí myšlenka, že budou představovat vzpruhu hlavně pro těžce zkoušené a nereformované systémy sociálního a zdravotního pojištění.
Je to ale velmi optimistický scénář, který počítá s tím, že velká část ekonomicky aktivních příchozích se jednak rychle zapojí na trh práce, a jednak na něm také dlouhodobě setrvá. To se stát může, ale nemusí. Podobně pravděpodobné je, že valná část příchozích se zanedlouho vrátí zpět do své země (nebo toho, co z ní po ruském šílenství zbude), aby pomohla s její obnovou. Nutno říci, že pro samotnou Ukrajinu by šlo určitě o tu lepší z možných variant.
Neměl by vzniknout dojem, že humanitární pomoc uprchlíkům poskytujeme proto, aby se Česku „vyplatila“. Je pravděpodobné, že náklady v desítkách miliard korun (strategie je vyčísluje na 54 miliard za letošní rok) se Česku prostě nevrátí. I proto je důležitý onen humanistický (a také bezpečnostní) rozměr současného konání.
Na druhé straně se uprchlíci naší zemi přece jen mohou „vyplatit“, i když způsobem, o němž vláda ve strategii raději taktně mlčí. Podobně jako covidová krize i současná krize uprchlická nutí celý stát od obcí po vládu řadit vyšší rychlostní stupně ve výkonnosti a rychle se vypořádávat s problémy a slabinami, na které se třeba celá desetiletí nesáhlo.
Rychlost, s níž obce, města, kraje i stát získávají přehled o stavu svých bytových fondů, je nevídaná. Do rekonstrukcí dosud nepoužitelných nemovitostí se najednou investuje svižným tempem. Zdravotnictví v plné nahotě uvidělo a začalo řešit jak dlouhodobě přetížené a zanedbané kapacity primární péče, tak velmi nepružná a nepřátelská pravidla zaměstnávání cizinců ze třetích zemí. Ostatně celá rigidní pravidla pracovní migrace se otřásla v základech a ukazuje se, že otevřít český trh práce není zdaleka tak složité, jak se vždy tvrdilo.
Podobně jako za covidu najednou vznikají v podstatě v hodinových termínech a na koleně propojené elektronické databáze a systémy, které po léta v českých podmínkách prostě „nešly udělat“.
Stručně řečeno, uprchlická krize za sebou může zanechat Česko krátkodobě o něco chudší a zadluženější, protože náklady jsou a budou obrovské. Současně by to ale ze střednědobého pohledu mohlo být Česko šikovnější, efektivnější, digitálnější a v mnoha dosud zatuhlých oblastech rozhýbanější. Což by byl velmi vítaný bonus k tomu, co už máme skoro jisté – k důležitému přesvědčení, že jsme zkrátka v kritické situaci udělali lidsky správnou věc.
