Komentář: Učitelé opět prohrávají, ani zákon o platech jim nepomohl

Učitelské platy se v Česku dlouho plazily kolem celostátní průměrné mzdy a v rámci nejvyspělejších zemí světa patřily k nejnižším. Před deseti lety byly v tomto relativním vyjádření o čtvrtinu pod průměrem OECD.

Na neblahé důsledky této skutečnosti upozorňujeme v každoročních analýzách IDEA. Opakovaně také varujeme, že zanedbávání školství je obecný problém, na který posléze doplatí celá země.

Nízké platy ve školství a nejistota ohledně jejich dlouhodobého výhledu snižují zájem o učitelskou profesi, zvyšují fluktuaci a snižují tak kvalitu učitelského sboru. Platová atraktivita naopak podporuje zdravou konkurenci tím, že dává vedení škol možnost si mezi zájemci vybírat s akcentem na kvalitu.

I díky zmíněným studiím si problémů s učitelskými platy začala všímat širší společnost. Předvolební programy většiny hlavních stran a hnutí do sněmovních voleb v roce 2017 už obsahovaly konkrétní závazky. ČSSD tehdy učitelům slibovala 130 procent průměrné mzdy v ekonomice, což je dlouhodobý standard odpovídající výše zmíněnému průměru OECD. ANO slibovalo navýšení učitelských platů o polovinu, což bylo v bleděmodrém to samé.

Závazek se snadno propsal do programového prohlášení vlády Andreje Babiše s ČSSD. Poté se během čtyř let podařilo relativní platy učitelů do roku 2021 skutečně – a pro mnohé překvapivě – zvýšit až na 125 procent. Byť to tehdy hodně usnadnilo obrovské navýšení deficitu státního rozpočtu v návaznosti na covidovou krizi.

Vláda Petra Fialy si dala 130 procent do svého prvního programového prohlášení také a slib dokonce rozšířila na všechny pedagogické pracovníky. Až po revizi programu, v reakci na ruský úrok na Ukrajinu a následnou energetickou a migrační krizi, vláda závazek zredukovala pouze na učitele. A poté jej prosadila i do zákona.

Sliby jsou jedna věc, realita druhá. V červené linii grafu vidíme už zmíněné nízké relativní platy učitelů do roku 2017, poté jejich rychlý růst, vrchol v roce 2021 a pak opět rychlý pád.

Výsledek za letošní rok lze zatím jen odhadovat, protože konečné statistiky budou známy až na jaře. Jedno však lze konstatovat už dnes: přijetí zákonné garance 130 procent na nepředvídatelnosti nezměnilo zhola nic. Učitelé jsou na tom opět jako ve špatných časech a jisté nemají do budoucna nic ani z roku na rok. Nemluvě o výhledu delším, který je určující pro volbu profesní kariéry.

Nasnadě je otázka, jak mohly platy vůbec klesnout pod úroveň garantovanou zákonem, navíc tak výrazně. Odpověď je poněkud složitější.

Zákonný závazek 130 procent byl sice schválen již v roce 2023, ale novela nabyla účinnosti až v lednu 2024 s platností až pro návrh státního rozpočtu na rok 2025. De facto se tedy vztahuje až na letošní rok. Tak to zaprvé.

Zadruhé, už když se zákon před lety přijímal, bylo zřejmé, že jeho naplňování bude v důsledku vysokých rozpočtových deficitů složité. Zde je dlužno připomenout, že vysoký deficit všech státních rozpočtů od roku 2021 byl, nadále je a také bude primárně důsledkem obrovského snížení daňových příjmů po zrušení superhrubé mzdy počínaje rokem 2021, prosazeného společnou poslaneckou rukou ANO, ODS a SPD.

Tehdy zaťatá sekera do státního rozpočtu dnes spolu se související dluhovou službou (úroky) představuje až 150 miliard korun. Tak velká částka logicky ve státní kase chybí – a mimochodem řádově odpovídá celkovým výdajům na platy ve školství.

Rychlý pokles relativních platů učitelů po roce 2021 byl dán tím, že se tiše staly součástí konsolidačních opatření. Školský rozpočet je opravdu velký a dá se v něm i na menších procentech dost ušetřit. Důsledkem bylo výrazné zaostávání růstu školských výdajů za tempem nominálního růstu mezd v ekonomice i nominálního HDP.

I proto se už s přijetím zákona začala šířit alternativní a svým způsobem absurdní interpretace, že slib 130 procent se vlastně nevztahuje k průměrné mzdě aktuálního roku, ale ke mzdě dva roky staré. Důvodem měla být skutečnost, že v době sestavování státního rozpočtu na rok příští je známa pouze průměrná mzda za rok předchozí. Účelovost této interpretace vládě na popularitě a věrohodnosti samozřejmě moc nepřidala.

Vývoj relativních platů podle této interpretace ukazuje zelená linie v grafu. Podle ní byla bájná meta 130 procent dosažena už před covidem a v době nástupu Fialovy vlády byla už výrazně překročena. Nedávalo by tedy smysl, aby programové prohlášení slibovalo její dosažení. Posléze, v roce 2024, se i takto účelově definované relativní platy učitelů pod cílovou metu 130 procent předloňského roku propadly stejně.

Další absurdita plyne z mezinárodních srovnání. Ta jsou totiž založena na průměrných mzdách v daném roce, ne na údajích dva roky starých. Statistikám Eurostatu a OECD je česká interpretace fuk, čísla se do těchto institucí zasílají dle jednotné metodiky „jak to opravdu je“. A jde-li o reálnou platovou motivaci, ta se samozřejmě nezvýšila ani o fous.

Věci kolem zákona jsou ale ještě složitější. Stačí si přečíst příslušný paragraf číslo 161 školského zákona, aby vám bylo jasné, že vám není jasné vůbec nic. Je tak nesrozumitelný, že ho lze interpretovat velmi účelově podle aktuální potřeby. A to se také děje. Jeho podoba je nepěkným příkladem extrémně úzkého právnického řízení reality.

Zákonný závazek klidně mohl mít stejnou podobu jako u dvou procent HDP na obranu. I v tom případě totiž budoucí HDP neznáme a při sestavování státního rozpočtu musíme pracovat pouze s jeho predikcemi. Ostatně celý státní rozpočet je založen na predikcích, konkrétně těch z dílny Ministerstva financí, s nimi se také v zákoně o armádě – na rozdíl od učitelů – výslovně počítá, protože kouzla s časovým posunem by v NATO rychle narazila.

V návrhu programového prohlášení nastupující vlády slib 130 procent nenajdeme. Slibuje ale dosažení průměrného platu učitele 75 tisíc Kč po čtyřech letech vládnutí. Při aktuální predikci vývoje nominálních mezd z dílny Ministerstva financí by tím byl cíl 130 procent dosažen. Politický slib tedy opět máme, ale nejistota zůstává. Pokazit se totiž, jak už dobře víme, může mnohé.

I výhled pro rok 2026 je dnes – šest týdnů před jeho začátkem – ve hvězdách. Příští rok se v ekonomice očekává mzdový růst kolem šesti procent. Stejným tempem by se tedy musel navýšit průměrný plat učitelů, aby v relativním vyjádření dále nepoklesl. Na to by v rozpočtu vrženém odcházející vládou peníze snad být mohly.

Nejistotu do všeho však vnášejí přetrvávající nejasnosti kolem převodu financování nepedagogických pracovníků na bedra obcí a krajů, nejasný výhled počtu učitelů a to, zda se výrazně sníží rozsah financování platů učitelských pracovníků z balíku peněz na učitele. Pokud by se měla nastartovat trajektorie růstu učitelských platů k avizovaným 75 tisícům na konci funkčního období, musela by nastupující vláda ještě někde najít dalších alespoň 10 miliard a přihodit je k vysokým částkám, které podle ní už v rozpočtu chybí.

Přijetí zákona o 130 procentech mělo zajistit dvě věci: zvýšení relativních platů učitelů na dostatečně atraktivní úroveň a zajistit její dlouhodobou předvídatelnost. Nestalo se ani jedno. Platy jsou opět velmi nízké a ještě měsíc před koncem roku není vůbec jasné, co bude rok příští.

Jsem velmi zvědav, jak chce průměrných učitelských platů na úrovni 75 tisíc Kč nová vláda dosáhnout. V dnešních poměrech by dosažení 130 procent vyžadovalo 30 až 40 miliard korun ve státním rozpočtu navíc. To je, při už tak vysokém deficitu a řadě dalších, penězi nepodložených slibů včetně snížení daní, opravdu hodně peněz. Takže se klidně může stát, že se to opět nějak zaonačí.

Tak, jak je slib napsán, se může třeba stát, že vláda platy na slíbených 75 tisíc navýší skokově až na samém konci svého mandátu jako výdajový dárek další vládě před příštími volbami. Také není nereálné, že vláda vysokými rozpočtovými deficity a výdajovou trachtací opět probudí cenovou a následně mzdovou inflaci, takže dnes slibovaných 75 tisíc Kč v roce 2029 už nebude zdaleka tak pěkný plat, jak se to dnes jeví.