Článek
Bylo to hudební video, které rozpoutalo bouři.
Tehdy 19letá Zere Asylbeková na záběrech tančí v podprsence a saku, zpívá o nerovnostech ve společnosti a vyzývá k vzájemnému respektu.
V Kyrgyzstánu se ale i takové gesto může stát politickým aktem. Její debut se rychle proměnil v internetový fenomén, který překročil hranice země. A zároveň odhalil, jak hluboké napětí panuje kolem postavení žen.
Asylbeková začala dostávat výhrůžky smrtí, někteří lidé ji obviňovali ze zpochybňování tradičních hodnot. Stejně tak se ale pro mnoho žen stala ztělesněním jejich postojů.
Sňatky z donucení, na které úřady nestačí
Inspirace nepřišla zničehonic. Důvodem, proč se Asylbeková rozhodla tuto píseň napsat, byla vražda Burulai Turdalievové. Devatenáctiletou dívku unesla skupina mužů se záměrem donutit ji k sňatku.
Taková praxe je v Kyrgyzstánu stále běžná, dívky jsou uneseny a kvůli obavám z poškození cti – bez ohledu na to, zda došlo k sexuálnímu aktu – jsou donuceny vzít si toho, kdo je unesl. Fenomén se podle investigativních serverů dotkne asi jedné z pěti kyrgyzských rodin.
V tomto případě přitom unesené dívce svitla naděje, Turdalievovou našla policie a odvezla ji spolu s únoscem na stanici. Tam ji ale třicetiletý muž ubodal.
Reakce úřadů byly podle kritiků pomalé, policie neposkytla dívce dostatečnou ochranu a navíc dlouholetá praxe těchto únosů často uniká zákonům.
Přestože je takzvané ala kachuu od roku 1994 zakázané a hrozí za něj dlouholeté vězení, většina případů se na policii vůbec nedostane.
Aktivisté upozorňují, že důvodem není ani tak slabá legislativa, jako spíše zakořeněné názory ve společnosti.
Na to poukazuje i Asylbeková. „Být ženou v Kyrgyzstánu znamená žít v neustálém strachu, že vás někdo může znásilnit, pronásledovat nebo unést, aby si z vás udělal nevěstu. Na takový život jsem chtěla upozornit. Takové věci se pořád v Kyrgyzstánu dějí,“ přibližuje pro Seznam Zprávy.
„Vychází to ze systému, který je kolem nás. Ženy nejsou v Kyrgyzstánu vedeny k tomu, že mají mít stejná práva. Muži je tak neberou. Netýká se to samozřejmě všech, ale je to stále silný názor. Většina těch problémů je o společenských normách, které se dlouhodobě nijak nemění,“ popisuje.
Femicida
- Femicida je vražda žen a dívek z důvodu, že jde o ženy či dívky. Jedná se o nejvyšší formu diskriminace a násilí páchaného na této části populace.
- Odborníci rozlišují několik typů femicid, a to třeba v ohledu na vztah pachatele s obětí i na okolnosti, při nichž k nim došlo. Podle organizace Femicide in Canada lze tedy například mluvit o femicidách s pachatelem v partnerském vztahu k oběti a mimo vztah. První kategorie je nejčastější, druhá má široké rozpětí – zahrnuje třeba případ, kdy otec zabije dceru, ale i situace, kdy je pachatelem cizí muž.
- Co se okolností týče, kanadská organizace zmiňuje například násilí páchané na ženách při ozbrojených konfliktech, kulturně podmíněné vraždy žen nebo případy, kdy se nějaká žena stala „vedlejší“ obětí vraždy jiné ženy. Na seznam se dostaly i transfobní a lesbofobní femicidy, femicidy se sexuálním podtextem nebo například vraždy, které vyústily z organizovaného zločinu.
Zakořeněný problém
Příběh Burulai Turdalievové přitom není výjimkou, ale extrémním projevem širšího problému, na který Asylbeková ve své tvorbě upozorňuje.
Ostatně to, co začalo jako její spontánní umělecké vyjádření, Asylbekovou postupně vtáhlo do role aktivistky. „V té době bylo tak vzácné, aby žena měla vlastní názor a otevřeně ho vyjadřovala, že to samo o sobě působilo skandálně,“ říká.
Právě tato reakce dobře ilustruje paradox země, která má formálně zakotvenou rovnost žen a mužů, ale v každodenním životě stále naráží na silné patriarchální normy.
Asylbeková před pár lety skončila na policejní stanici, kde musela vysvětlovat svou účast na demonstraci, která se konala na Mezinárodní den žen. Protest rozehnali ozbrojení muži v kuklách, kteří přítomné ženy bili, policie ale zatkla pouze účastnice. Hlavním poselstvím akce byl přitom pouze apel na úřady, aby více zasahovaly proti domácímu násilí.
Domácí násilí v Rusku
Válka a s ní spojené psychické či ekonomické problémy přispívají k rozšíření domácího násilí v ruské společnosti. Země přitom dlouhodobě čelí kritice, že oběti dostatečně nechrání a pro případy nemá konkrétní zákon.
To je jeden z dalších problémů, který kyrgyzskou společností prostupuje. O domácím násilí se v 90. letech po rozpadu Sovětského svazu otevřeně nemluvilo, jak popsala OSN ve své zprávě.
Po několika letech úsilí však nyní existují zákony řešící domácí násilí, krizová centra a linky důvěry. Přesto stále panují silné diskriminační společenské normy – stigma, obviňování obětí, strach a tlak komunity nadále umlčují oběti a brání spravedlnosti, což umožňuje, aby i ty nejextrémnější formy násilí, včetně femicidy, zůstaly bez trestu.
Domácí násilí není v Kyrgyzstánu neobvyklé a většinou je pácháno na ženách. Podle Národního statistického výboru je v 92 procentech případů agresorem manžel, zatímco manželka pouze v osmi procentech případů.
Lidskoprávní organizace Human Rights Watch dodala, že v kyrgyzské legislativě stále existují „kritické mezery“ a že vládní opatření k zajištění ochrany žen jsou „neúčinná a nekonzistentní“.
Kritická situace v celém regionu
Na systémový problém poukázaly i dva případy ze začátku roku 2020. Dne 1. ledna byla 36letá žena z města Naryn v severním Kyrgyzstánu ubita k smrti svým manželem. Měla zlomenou lebku, vytrhané vlasy a tržné rány v obličeji.
Jen o několik dní později, 4. ledna, byla svým manželem ubita k smrti i 26letá žena z Batkenské oblasti v jižním Kyrgyzstánu. Zemřela na nemocničním lůžku s mnoha krevními sraženinami, modřinami a popáleninami na těle.
„V jedné z písní jsem zvedla téma domácího násilí. Pro mě bylo neskutečně důležité vyprávět i příběhy žen, kterým se něco takového stalo a našly odvahu promluvit. Pořád nechápu, proč to někomu přijde normální. Proč by někdo chtěl žít ve společnosti, kde to bereme jako normu,“ říká Asylbeková.
Stav ženských práv je ale kritický v celém regionu. Od Kazachstánu po Tádžikistán se ženy potýkají s podobnými problémy – domácím násilím, nerovným postavením v rodině i silným společenským tlakem na „tradiční“ roli manželky a matky. I tam, kde zákony formálně chrání rovnost, realita často zůstává stejná: O postavení žen rozhodují spíš normy než paragrafy.
„Moje hudba rezonovala za hranicemi. Překvapilo mě to, ale psaly mi ženy z celého regionu, není to problém, který končí jenom díky mapě. Je to kulturní záležitost, možná i proto tak moc pobuřuje hudba nebo videoklip, to je obojí kulturní záležitost,“ uzavírá Asylbeková. Její příběh tak není jen osobní zkušeností, ale odrazem reality, kterou sdílí ženy napříč celou Střední Asií.
