Astronauti pokořili u Měsíce rekord. Člověk nebyl nikdy dál od planety Země

V prvních dubnových dnech se nad našimi hlavami odehrává historický příběh. Ve čtvrtek po půlnoci středoevropského času vystartovala z Floridy čtyřčlenná posádka astronautů směrem k Měsíci. V pondělí ráno - podle zveřejněného letového harmonogramu přesně v 06:41 našeho času - se kosmická loď Orion dostala do gravitační sféry zemské přirozené družice.

Krátce před osmou hodinou večer pak astronauté mise Artemis II pokořili rekord, když se ocitli od Země dále než kdokoli před nimi. Překonali tak hranici 400 171 kilometrů od domovské planety, kam se dostala posádka mise Apollo 13 v roce 1970.

O historickém významu okamžiku však spíše než rekord samotný svědčí skutečnost, po jaké době se nový zápis do tabulky uskutečňuje. Naposledy se do tzv. sféry lunárního vlivu, kde je větší gravitační vliv Měsíce než Země, dostala posádka mise Apollo 17, která na povrchu Měsíce dokonce přistála. To bylo v prosinci 1972, před více než půl stoletím.

V současné chvíli Američané Reid Wiseman, Christina Kochová a Victor Glover a Kanaďan Jeremy Hansen nad našimi hlavami ověřují techniku pro pozdější přistání lidské posádky na lunárním povrchu. To je plánováno na rok 2028.

Proč čeká lidstvo na návrat tak dlouho? Proč se rozhodlo nyní? A jakou hodnotu má v současné době výzkum na Měsíci?

Posledním člověkem, který zanechal stopy na povrchu Měsíce, byl Eugene Cernan. Celkem tam strávil přes 73 hodin. Zakončení cesty Apolla 17, které velel, znamenalo konec jedné éry. V letech 1969 až 1972 se v rámci šesti samostatných přistání na Měsíci procházelo 12 astronautů.

Zdálo se to tehdy až jako rutina. Američané tím zaznamenali symbolicky významné vítězství nad rivaly ze Sovětského svazu, nicméně zcela nepochybně šlo také o triumf lidstva jako takového a technologického pokroku.

Ten je od té doby opět o několik mílových kroků dál, přesto se úspěch přes 50 let nepodařilo napodobit. Proč? Vždyť jak velí slavný citát: „Představte si, že by se Kryštof Kolumbus vrátil z Nového světa a nikdo by už po jeho stopách nešel.“ Slova se někdy připisují Jimu Lovellovi, veliteli mise Apollo 13, ve skutečnosti je však pronesl Tom Hanks, který astronauta ztvárnil ve stejnojmenném filmu.

Ve hledání odpovědi však zřejmě nepřekvapivě v podstatě vůbec nejde o technologie. Prodleva mnohem více souvisí s tím, jak funguje politika, finance a globální podpora.

„Udržitelný průzkum - ve vesmíru i na Zemi - vyžaduje stabilní politické odhodlání, předvídatelné financování a jasný dlouhodobý cíl,“ píše v komentáři pro web The Conversation profesor datové vědy Domenico Vicinanza s tím, že v šedesátých letech minulého století šlo o jasný cíl, zatímco následně se hlavním tématem americké politiky stala válka ve Vietnamu.

„Po programu Apollo začali tvůrci politiky uvažovat, jakým směrem by se NASA měla ubírat dál. V roce 1972 prezident Richard Nixon nařídil vesmírné agentuře, aby zahájila stavbu raketoplánu. To vedlo k tomu, že NASA přesunula své zaměření z průzkumu hlubokého vesmíru na operace na nízké oběžné dráze Země,“ doplňuje odborník.

Tam se díky programu Space Shuttle Američané a zanedlouho i astronauti z jiných zemí dokázali usadit v podstatě natrvalo. Z vědeckého i praktického hlediska to pro ně bylo mnohem výhodnější než delší a nákladnější cesty na Měsíc. Pozici nízké oběžné dráhy Země jako priority pro průzkum vesmíru člověkem pak upevnil projekt Mezinárodní vesmírné stanice nepřetržitě obývané od listopadu 2000.

Mimochodem cesta tam je asi tisíckrát kratší než ta, kterou nyní podniká Orion.

Ne že by v mezičase žádné pokusy o návrat na Měsíc neproběhly, žádný se ale nerealizoval. Dne 20. července 1989, k 20. výročí prvního přistání Apolla 11 na Měsíci, například oznámil tento cíl prezident George H. W. Bush.

Jeho plán počítal s dlouhodobým závazkem vybudovat vesmírnou stanici Freedom, vrátit astronauty na Měsíc tak, aby tam zůstali, a nakonec vyslat lidi na Mars. Náklady však byly vypočítané na stovky miliard dolarů, podpora v Kongresu byla slabá a za prezidentství Billa Clintona byl program zrušen.

Průzkum Měsíce trpěl také strategickou otázkou: Proč se tam vůbec vracet? Postupem času odpadly jasné geopolitické důvody z dob studené války. Vědecký přínos lidských vesmírných misí je pak ve srovnání s robotickým průzkumem omezený.

Je pochopitelné se ptát i nyní. Sami astronauti před startem hovořili o prastaré touze posouvat hranice lidského průzkumu a o jeho významu pro inspiraci další generace vědců.

V tom mají každopádně pravdu. Seznam úctyhodných zápisů do historie s nejnovější misí jenom bobtná. Tak například - Christina Kochová se stala první ženou, Victor Glover prvním člověkem jiné než bílé barvy pleti a Jeremy Hansen prvním neamerickým občanem, kteří se vydají do hlubokého vesmíru.

Samotná prestiž však jen málokdy udrží nebo zajistí vysoké rozpočty.

Důvody je tak nutné hledat jinde, zejména ve sféře možného komerčního využití. Geologové poukazují na potenciální bohatství v podobě ledu a nerostných surovin na měsíčním povrchu. NASA to vnímá jako odrazový můstek k osídlení světů mimo Zemi, přičemž konečnou destinací má být rudá planeta. Navíc se toho všeho zoufale snaží dosáhnout ještě před Čínou, která si klade za cíl přistání na Měsíci do roku 2030.

Konkrétně je hlavním cílem všech plánovaných misí jižní pól vesmírného tělesa. Výprava do těchto oblastí by mohla ve stinných kráterech objevit led a minerály bohaté na kyslík. Astronauti na Měsíci by si tak potenciálně mohli sami zajistit pitnou vodu a dýchatelný vzduch a dokonce i vyrábět raketové palivo.

„Mohlo by nám to také prozradit více o historii sluneční soustavy a dokonce i o tom, jak se voda dostala na Zemi,“ uvedla pro deník The Times Megan Argo, astrofyzička z Univerzity v Lancashire. Britský list také vypočítává, že na základě dat a vzorků z programu Apollo vědci publikovali už více než 2500 studií. Vědecký potenciál je tedy značný.

Ten komerční přichází vzápětí. První vesmírný závod se točil kolem vlajek a stop. V novém závodě jde o víc – vítěz bude moci stavět, dobývat, ovládat.

Deník The New York Times například upozorňuje, že na Měsíci jsou mimo jiné velké zásoby helia-3, lehčího izotopu helia, jehož jádro obsahuje pouze jeden neutron místo dvou. Na Zemi je mimořádně vzácné. Jeho cena se pohybuje kolem devíti milionů dolarů za libru a největším zdrojem je rozpadající se tritium, těžká forma vodíku nacházející se v zásobách jaderných zbraní. Za několik desítek let by se helium-3 mohlo stát ideálním palivem pro fúzní elektrárny. Bližším využitím by mohly být ultrachladicí systémy potřebné pro kvantové výpočty.

To však předbíháme. V současnosti vše vede k jednomu cíli - k poznání, které umožní výstavbu vlastního zdroje energie, jenž umožní dlouhodobou přítomnost i lepší potenciální využití lunárních zdrojů. Ne nadarmo tak v uplynulém roce oznámily plán výstavby lunární jaderné elektrárny Čína i Spojené státy.

Závodí o to, komu se to povede dřív. Michelle Hanlonová, výkonná ředitelka Centra pro letecké a kosmické právo na Univerzitě v Mississippi, k tomu v srpnu pro analýzu Seznam Zpráv řekla, že některá ustanovení vesmírného práva neúmyslně vytvořila výhodu pro prvního, kdo umístí na Měsíc zdroj energie. „Ten, kdo se tam dostane jako první, má implicitně větší právo ostatní vyloučit než kdokoli jiný,“ popsala expertka.

Z Měsíce se může stát základna pro další výzkum a potenciálně i brána k dalšímu vesmíru.

„Program Artemis představuje první krok v rámci dlouhodobé vize, která počítá s tím, že lidé budou žít za hranicemi zemské oběžné dráhy,“ píše v komentáři pro think tank CSIS Anthony Swope, odborník na kosmický průmysl. „Měsíc je díky své poloze ústředním prvkem tohoto plánu. Všechny cesty do vesmíru přirozeně vedou přes Měsíc. Měsíc je pro NASA ideálním místem k testování nových technologií a ke zjišťování, jak zajistit lidský život daleko od Země a tím se připravit na budoucí mise na Mars a ještě dál.“

To má podle odborníků i jistý kulturní rozměr.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se při přistání misí Apollo před televizními obrazovkami s úžasem shromáždily miliony lidí. Program Artemis může při úspěchu oslovit miliardy. Stále jde o symbol pokroku, který je v přímém kontrastu s politickými, válečnými či environmentálními krizemi na Zemi.

Jak píše Vicinanza: „Pokud bude Artemis úspěšný, bude to proto, že se všechny politické, ekonomické, společenské a vědecké pobídky konečně trvale sladily.“