Článek
V březnu 2021 byl tématem Sputnik V a jeho dovoz z Ruska. Prezident Miloš Zeman ostře naléhal, abychom vakcínu využívali, i když nemá evropské razítko. Proto vyzval k odvolání ministra zdravotnictví Jana Blatného a ředitelky Státního ústavu pro kontrolu léčiv Ireny Storové: „Pokud se těmito vakcínami, ať ruskou, nebo čínskou, očkují miliony lidí, pak ti dva, o kterých jsem mluvil, jsou vinni faktem, že i nadále budou zbytečně umírat naši lidé. Přičemž počet zemřelých už vyskočil na dvě stě za den. Proto oni, a to chci říci zcela veřejně a nahlas, nesou plnou odpovědnost za tato úmrtí.“
Česko nebylo jedinou zemí EU, která tehdy měla ke Sputniku blízko. Německo nebo Rakousko o něm také uvažovaly, Maďarsko a Slovensko Sputnikem rovnou očkovaly. Ale nikde se nestalo, že by hlava státu zašla kvůli ruské vakcíně tak daleko jako Miloš Zeman. To, co tehdy popisovali někteří komentátoři, politici, lékaři nebo bezpečnostní experti, je s odstupem času markantní: Sputnik Rusko využívalo především jako nástroj šíření svého vlivu v zahraničí. Byla to hybridní vakcína – a protože evropský certifikát nezískala, zůstalo v první řadě u její mocenské složky.
Proč to po roce připomínat? Protože Rusko nedávno přepadlo Ukrajinu. A Miloš Zeman patří k těm, kdo najednou pálili mosty. Už Putinovi nepíše, že „spojujeme naděje s Ruskou federací“ (to kvůli Sputniku), ale říká, že „šílence je třeba izolovat“. Zatímco Zelenskému se chystá udělit řád.
Příběh Zemanova obrácení tím ale není dopovězen. Tak jako bylo bezprecedentní jeho nadbíhání Rusku (a Číně), nemá obdobu ani situace, kdy prezident jednoho dne takovým způsobem změní kurz a dál prezidentuje, i když už jen poměrně krátce. Jde o to, jak se to může odrazit v mezinárodním postavení a zájmech Česka.
Blamáž
Ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS) nabídl k novému hradnímu azimutu tuto interpretaci: „Podle mě má prezident teď pocit, že si z nás Putin dělal dlouhodobě blázny a podvedl nás. (…) Takže si pravděpodobně uvědomuje, že jde o chybu, když část svého života něco prosazujete a nakonec zjistíte, že je to jinak. (…) Byl zkrátka k Rusku více příznivý, než byly české vlády.“ I při vědomí toho, že Blažek má k Zemanovi blízko a že kulantní vyjadřování o prezidentovi patří k ministerskému bontonu, je to až příliš zaobalené do eufemismů. Pavel Blažek tu prezidenta, kterého dřív obdivně prezentoval jako prvotřídního politického šachistu, chápe. Když už ne rovnou omlouvá.
Problém je v tom, že na nejvyšší úrovni je těžko přijatelné a obhajitelné „nakonec zjistit“ a „hodně se splést“. Obzvlášť když to není otázka fištrónu, ale práce s informacemi, v případě Miloše Zemana a Ruska s informacemi všeobecně známými i těmi důvěrnými. A nejde jen o perzekuci svobody, válečné výboje nebo aplikaci novičoku. Přísnější amatérský pozorovatel by dokonce odhadl, že před zemí, která praktikuje dopingové podvody na olympiádě, je taktičtější se mít na pozoru, než se s ní družit.
„Podívejte se na 30. léta minulého století, kolik lidí a politiků Hitler a Stalin oklamali,“ říká Pavel Blažek. „Často šlo o velice chytré lidi po celé zeměkouli. To se teď stalo i Miloši Zemanovi, který byl cíleně oklamán ruskou vládnoucí klikou. Občas se diktátorům povede působit i na chytré lidi velmi příznivým dojmem. Jednoho dne pak zjistí, že se spletli, což teď potkalo i Miloše Zemana. Nejen jeho, lidí nakloněných Rusku tu bylo více.“
Bezesporu by se v dějinách našli i demokratičtí politici se špatným odhadem Hitlera a Stalina. Nebo usmívající se po boku Muammara Kaddáfího. Ale když se pak dějiny dají do pohybu, málokdy se politický kompas po „chybě“ prostě obrací o 180 stupňů a jede se dál, jako by se nechumelilo. Jako by Miloš Zeman týden před invazí nemluvil o další blamáži amerických tajných služeb, když ruská vojska se přece po cvičení vracejí do kasáren…
Na další chyby není prostor
Petr Fiala (ODS) ocenil, že „česká politická reprezentace v této mimořádné a extrémní situaci mluví jedním hlasem“. To když dostal otázku, jak hodnotí Zemanův obrat od bývalého „sankce proti Rusku nemají smysl“ k novému „sankce mají být co nejpřísnější“. Sladění not uvnitř výkonné moci, mezi prezidentem a vládou, je správné. Ale zároveň jde o minimalistický požadavek – měla by to být samozřejmost, ne úspěch. Ano, ve světle Zemanovy proputinovské zátěže jde o cenné zjištění. Ale to je teprve začátek.
Od 1. července Česko na půl roku přebírá předsednictví Evropské unie. Historická událost v težké době, svět nás uvidí, příležitost zvýšit, obnovit, upevnit prestiž státu. Jakou roli při tom bude hrát jeho hlava? Politici musí Miloše Zemana nějak „zapracovat“ do předsednictví, které bude poznamenané i válkou na Ukrajině a únikem ze závislosti na ruských přírodních zdrojích.
Bude na Hradě vítat státníky, pronášet projevy, rozdávat (své typické) rozhovory světovému tisku? Obstojí? Bude to věrohodné? A co vlastně bude říkat? Jestli bude v Praze summit s Joem Bidenem a ten dá k lepšímu něco o řezníkovi Putinovi, sklopí poradce Nejedlý oči do země nebo se schová za sloup? Samé otázky.
Je samozřejmě možné, respektive pravděpodobnější, že se nynější obrácení Miloše Zemana přijme s úlevou jako status quo a na politické úrovni se během předsednictví nebude minulost rozmazávat. Prezident zůstane – i z objektivních zdravotních důvodů – upozaděn, za stát bude mluvit vláda a premiér. A když se v lehce ceremoniálním tónu přidá Miloš Zeman, tak pořád půjde o jeden hlas.
Skandál v tomto směru spíš nenastane. Tedy pokud se prezident republiky ve zbytku svého mandátu nezmýlí neznámým způsobem znovu.
