Glosa: Nejsme tak nenávistní, jak se tváříme

Pro jednou si snad můžeme přiznat, že krize v nás probudila především pozitivní vlastnosti.

Nemyslím si, že je to s českou nesnášenlivostí vůči ukrajinským válečným uprchlíkům tak horké, jak se zdá na sociálních sítích nebo v komentářích pod články.

Alespoň v mojí a jí příbuzné sociální bublině se nenadává na to, že ženy před válkou utekly s udělanou manikúrou. Spíše se těmto představám s cynismem, který dokáže být v online prostředí tak strašně protivný, smějeme.

Protože vím, že internet má tendenci záležitosti nafukovat, troufám si říct, že jde i v jiných kruzích spíše o marginální názory lidí, kteří nevidí za hranici vlastní nenávisti.

O to víc je mi líto, když vídám hromadné stesky, jak už dávno nejsme tak dobrosrdeční a nápomocní, jak se zdálo bezprostředně po začátku ruské invaze na Ukrajinu. Nebo, řečeno bez eufemismů, že dokonce závidíme uprchlíkům příspěvek 5 tisíc a práci, „kterou nám Ukrajinci seberou“.

V české povaze je zakódováno střílet do vlastních řad a ponižovat dobré vlastnosti. To víme a moc dobře známe. Ale upřímně, skutečně převládá takový názor vůči válečným uprchlíkům prchajícím před ruským zlem? Skutečně jsme tak nenávistní? Není to spíš tak, že jsme si, zblbnutí silou sociálních sítí, navykli zveličovat vyjádření pár jednotlivců z Facebooku?

Zkusme tentokrát nedělat z komára velblouda a vyjádření pár nešťastných lidí nevydávat za postoj celého národa. Ten je totiž docela odlišný. Opačný. Jasně se ukazuje, že dobrosrdeční a vítající jsme.

Není to tak dávno, co jsme hromadně vyjížděli k ukrajinským hranicím vyzvedávat lidi prchající před válkou, až nám to vláda musela rozmlouvat, protože tam někteří Češi byli „navíc“. Jen si vzpomeňme, jak jsme během pár dní zaplnili humanitární sbírky jídlem, hygienickými potřebami, oblečením, hračkami. Jak jsme poslali na pomoc Ukrajině neskutečný balík peněz.

A mimochodem, všechno tohle pořád ještě děláme.

O humanitární podpoře svědčí také průzkumy veřejného mínění. Uvedu některé ze zajímavých údajů, abych nepsala jen o domněnkách mých nebo těch, kteří mluví o nenávistných Češích. Devadesát jedna procent obyvatel souhlasí se zaměstnáváním ukrajinských běženců ve zdejších firmách. A až 73 procent Čechů se vyslovilo pozitivně v souvislosti s finančním příspěvkem od státu pro uprchlíky z Ukrajiny.

Kdo by chtěl i přes tato veskrze pozitivní data tvrdit, že si českou duši až příliš idealizuju, pak musím uvést na pravou míru, že toho jsem rozhodně daleka. Pravidelně píšu o tom nejtemnějším v našich myslích.

Pro jednou si snad ale můžeme společně přiznat, že krize v nás probudila především pozitivní vlastnosti. A že časy, kdy jsme už jen kvůli vidině uprchlíků v Česku svolávali demonstrace, jsou (snad) pryč.

Čeká nás zjevně dlouhá a vysilující válka a s ní i únavná humanitární krize. Za pár měsíců, možná let, budeme skládat další účty. Jak si povedeme, nikdo neví. Dokud to ale jde, pomáhejme. A nevysilujme se něčím, co je na okraji našeho zájmu. A co pomáhá agresorům, třeba i těm napojeným na Rusko.