Recenze: Daniela Špinar hraje ďábla. V Komedii zpracovali beatnickou vraždu

Joan Vollmer zemřela rukou svého manžela, spisovatele Williama S. Burroughse, na osudovém večírku roku 1951 v Mexico City. Letos se v pražském Divadle Komedie měla stát středobodem hudební bajky The Black Rider od trojice autorů, mezi kterými je i její vrah. Při premiéře minulý víkend však na sebe pozornost strhly jiné postavy a kapela.

Nadějnou spisovatelku zastřelil Burroughs pod vlivem alkoholu a drog, když se asi ze tří metrů snažil trefit skleničku umístěnou na její hlavě. Katastrofická scénka, jež měla odkázat na legendu o Vilému Tellovi, předurčila Burroughsovu kariéru. A vehementně se otiskla také do hry The Black Rider, kterou světově proslulý spisovatel v roce 1990 vytvořil s hudebníkem Tomem Waitsem a nedávno zesnulým světoznámým režisérem Robertem Wilsonem. Pro Čechy je zajímavá i tím, že v její hamburské a londýnské inscenaci zpívala Soňa Červená.

Waits, Wilson a Burroughs pojali The Black Ridera jako temně hravou variaci na jinou německou legendu o Čarostřelci, známou především díky opernímu zpracování Carla Marii von Webera. Ta vypráví o neduživém mladíkovi Wilhelmovi, jenž usiluje o ruku Katynky. Ona mu city oplácí, avšak ve štěstí jim brání otec, který dceru hodlá provdat jedině za výborného lovce. Wilhelm sáhne po faustovském řešení – podepíše pakt s podivným cizincem a výstřely z jeho pušky od té doby vždy najdou svůj cíl. Má to ale prokletý háček: Jeden náboj si nárokuje kulhavý dárce. Svůj ďábelský úrok si vybírá v den svatby.

V pražské Komedii nyní The Black Ridera režíruje Veronika Kos Loulová, známá z operního kolektivu Run Operarun. Nabídce se nejdříve bránila, protože jde podle ní o „velmi drsnou mužskou hru, navíc generačně velmi vzdálenou“. Nakonec ji ale inspirovalo umlčení hlavní hrdinky Joan Vollmer.

Jednoduchý syžet tak prolnula s reálnými osudy zastřelené a Burroughse. Mezi muzikálovými čísly se na jevišti objevuje postava, jejíž komentář nás přenáší do Mexika a Burroughsových textů. „Joanina smrt mě přivedla do styku s vetřeleckým útočníkem, s ohyzdným duchem, a vmanévrovala mě do celoživotního zápasu, ve kterém jsem neměl žádnou jinou volbu než si vypsat východisko, cestu ven,“ zazní v jeden moment citát z předmluvy k autorově románu Teplouš.

Přes režisérčinu sympatickou snahu prohloubit postavu Katynky, respektive Joan, a přidat jí vlastní pohnutky nebo sny nakonec zůstává tím, co z ní vytvaroval Burroughs: mlčenlivou mrtvou múzou, skandální záminkou pro plnění vlastních cílů. V tragický večer ztrácí spolu s životem i možnost vyprávět svou verzi příběhu. Podtrhává to hned jedna z prvních scén, kde Katynku hranou Renátou Matějíčkovou vláčejí muži jako loutku.

Zatímco hlavní ženská postava z pražské inscenace nevychází tak silná, jak asi tvůrci plánovali, v každé scéně obecenstvo naopak baví energií sršící režisérka Daniela Špinar obsazená do role ďábla.

S tajuplnou postavou satana aneb kulhavce se dá z předlohy pracovat asi nejvíc, nabízí mnoho podob, emocí a projevů. Obsazení Daniely Špinar se ukázalo jako správná volba. V programové brožuře se tato role navíc jmenuje Ďábel/Burroughs, odkazuje tak na spisovatelovu odvrácenou stranu, na onoho „ohyzdného ducha“, z nějž se chtěl vypsat.

Ďábel je prvním, s kým se publikum v Komedii setkává. Ještě před hlavním ansámblovým číslem, které na premiéře zaznělo v úvodu a znovu v závěru, Daniela Špinar ve výrazných červených šatech vylézá z vaku na mrtvoly. Tváří se trochu znechuceně. Kdo a proč ji volá nebo budí? Načež si všimne publika a nasazuje démonický úsměv: The show must go on.

Po zbytek večera je výrazným tahounem, opanovává jeviště, tu a tam na publikum vyplazuje jazyk. Svého ďábla snad místy až přehrává, v kontextu šibalsky barové atmosféry to ale nevadí. Však i Burroughsův vnitřní démon, přivolaný silou heroinu a alkoholu, musel být šílený.

Někdejší šéfka činohry pražského Národního divadla Daniela Špinar, která nedávno prošla coming outem a tranzicí, možná skrze projekty jako The Black Rider otevírá novou, hereckou kapitolu svého uměleckého života. „Výhoda je, že jsem se tranzicí dostala na začátek nejen v tom negativním, ale i pozitivním, jsem nabitá energií,“ řekla v rozhovoru pro web Divadelní.net. „Mám pocit, že je mi dvacet, proudí ze mě konečně věci, které ze mě proudit nemohly. Jsem v plné síle a mám pocit, že si začínám rozumět s mnohem mladší generací, která mě také často oslovuje k různým spolupracím,“ dodává.

V jejím pojetí ďábla lze zahlédnout i odlesk společensky stále ožehavého téma trans lidí. „Lidé nevědí, jak s mojí tranzicí nakládat, považují mě za blázna nebo přinejmenším obtížnou osobu. Každý má v sobě určitý druh transfobie,“ tvrdí Daniela Špinar. Pro mnohé bude možná podobně „neuchopitelná“ jako postava ďábla, do kterého si obyčejně promítáme vlastní strachy, obavy či touhy. V The Black Riderovi je však jediným antagonistou Burroughs, který kvůli sebestředným pohnutkám zničil cizí život.

Podle dramaturga Městských divadel pražských Martina Satoranského má hlavní roli v inscenaci především „hudba a výborné pěvecké a taneční výkony všech herců“. Ano, hudba je zásadní a kapela vedená klávesistou Janem Alešem hraje fantasticky, z herců ale výborně nezpívá skoro nikdo. Dobrý výkon odvedla Daniela Špinar a jediný, kdo pěl opravdu skvěle, byl Radek Melša v roli Roberta. Absolvent činoherního herectví na brněnské JAMU ovládl každou scénu, ve které se objevil, a výrazně zastínil o poznání méně pěvecky nadaného Tomáše Daleckého coby Wilhelma alias Williama, Robertova soka v lásce.

Otázkou ale je, zda pěvecké rezervy vůbec vadí. I když bývá The Black Rider nazýván operou, pro pražskou verzi je jednoznačně přiléhavějším označením kabaret. Celý večer se nese v duchu odlehčené makabrózní grotesky, která hýří slovními hříčkami a jevištní situační komikou – herečka Matějíčková ostatně tvrdí v interview pro časopis Moderní divadlo, že zkoušení mělo atmosféru tvůrčí dílny.

Písním Toma Waitse, pábitelského barda se slabostí pro všechno na periferii, sluší trocha té beatnické ošuntělosti a vrávoravých vokálů. I když možná nebylo nutné, aby ho někteří herci při zpěvu napodobovali tak moc.

Nepoměr pěveckého talentu mezi Williamem a Robertem lze s trochou fantazie vykládat v rozměru příběhu. William působí jako bojácný muž, který Robertovi závidí jeho střelecký talent i furiantské sebevědomí. A zároveň po něm touží. Režie tak upozorňuje na další rozměr vraždy z roku 1951. Jedním z očitých svědků byl mladý muž, s nímž Burroughs donedávna randil a se kterým Joan před fatální střelbou mohla flirtovat, jako to na jevišti dělá Katynka.

The Black Rider je především varováním před destruktivní silou drogové závislosti, stejně jako touhy po moci a kontrole. Zároveň je svým étosem svázaný s 20. stoletím a typem literatury, která dnes nejvíc rezonuje v doporučeném seznamu četby pro studenty středních škol.

Překlenout tuto propast režisérka Veronika Kos Loulová zkusila prostřednictvím jazyka, lépe řečeno dvou jazyků. Všechny písně Toma Waitse chtěla uvést v originálním znění, zatímco mluvené celky by byly v češtině. Jenže záhy se asi ukázalo, že střihy působí až příliš prudce. A tak se hledal kompromis, až z toho vzešla zajímavá kombinace obou jazyků.

Na jevišti se tudíž objevují postavy, které mluví jako dnešní teenageři a dvacátníci. Souvislost s folklorem a raně romantickou operou zase podtrhuje, jak jsou tyto promluvy občas rýmované. Vznikají půvabně přitroublé hlášky jako například „Well, well, well, tvá láska je na odstřel“.

V kontrastu s tím působí scéna a kostýmy relativně tradičně a příliš na sebe neupozorňují. Podtrhují atmosféru 50. let i otrhaného světa plného šíbrů či vykuků, který lze slyšet pod povrchem Waitsových písní.

The Black Rider je zábavný a plyne ve svižném tempu. Zasmějete se, při rekonstrukci nešťastné smrtelné nehody vás možná i zamrazí, z divadla ale odejdete s písní na rtech: „Come on along with The Black Rider / We’ll have a gay old time“.