Hlavní obsah

Nečekaný problém politických stran: talenty štve nejvyšší liga

Foto: Seznam Zprávy

Typickým příkladem politika, který nestojí o angažmá v nejvyšším politickém patře, je jihočeský hejtman Martin Kuba.

Reklama

ANALÝZA. Raději starostou než poslancem. Raději hejtmanem než ministrem. Politické strany mají nečekaný problém – řada jejich výrazných členů chce zůstat na regionální a komunální úrovni než jít do velké politiky.

Článek

Analýzu si můžete také poslechnout v audioverzi.

Petru Rysovi je padesát let a už 17 roků sedí na radnici v Bruntálu - nejprve jako místostarosta, pak starosta, teď je opět místostarostou. Aktivní muž s titulem z liverpoolské univerzity dokázal městečko v uvadajícím regionu nakopnout promyšlenými investicemi.

Hnutí STAN, jehož je členem, ho považuje za svůj talent, který měl už dávno přestoupit o patro výš, do celostátní politiky. Jenže lámou ho marně, do Prahy se mu za žádnou cenu nechce. Říká, že v parlamentu by nezažil potřebný pocit úspěchu, jak něco konkrétního udělal nebo prosadil.

„Protože je legislativní proces byrokratický, nepružný a pomalý, tak dosahování pozitivních výsledků v parlamentu je pro cílově zaměřené osoby – manažery, podnikatele, lokální osobnosti – takřka nereálné. Zatímco na krajské a komunální úrovni mohou být cíle dosažitelnější,“ vysvětluje Rys.

A hned mluví o investicích ve městě – rekonstrukci společenského domu, modernizaci učeben ve škole, plánech na výstavbu zimního stadionu nebo rozšíření wellness centra.

„Co však mě osobně odrazuje od účasti v poslaneckých volbách nejvíc, je devastace politické kultury. Ta zvyšující se útočnost, hrubost, nenávist. Výsledek je dnes zřetelný - rozdělená společnost,“ dodává Rys, proč raději zůstane v Bruntále.

Z oblíbence opovrhovaným nepřítelem

Odmítání Petra Rysa není vůbec ojedinělé. S problémem, že se úspěšným komunálním nebo regionálním politikům nechce do nejvyššího patra, se setkávají ve všech partajích.

„Práce v regionu je dynamická a věcná. Když vidím, jak časově neefektivní je práce ve Sněmovně, kde oba tábory akorát zneužívají pravidla jednání, pak skutečně není o co stát,“ říká pardubický hejtman Martin Netolický. Dnes je nejviditelnějším politikem skomírající sociální demokracie, ale kandidovat za ni v parlamentních volbách nechce.

Další důvody, proč to tak je, popisuje ministr dopravy a místopředseda ODS Martin Kupka. Před vstupem do vysoké politiky byl jedenáct let starostou středočeské obce Líbeznice, jež má tři tisíce obyvatel a kde suverénně vyhrával volby.

„Když to děláte dobře, jako starosta máte v obci respekt. A přirozenou odezvu, každý den se potkáváte s lidmi. Jakmile se stanete poslancem, jste opovrhovaný nepřítel, bez ohledu na to, co a jak děláte,“ popisuje Kupka vlastní zkušenost.

Jeho prožitek dlouhodobě potvrzují sociologická data z Centra pro výzkum veřejného mínění, které pravidelně šetří důvěru veřejnosti v ústavní instituce. Zatímco vládě důvěřuje jen 17 procent lidí a poslancům 18, tak naopak nejvyšší důvěře se těší starostové (67) s obecními zastupitelstvy (62 ).

„Komunální politik, který se orientuje ve své obci a je tam populární, opravdu nemá někdy velkou motivaci jít do mnohem mediálně a veřejně sledovanějšího prostředí,“ míní politolog Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity.

I na regionální úrovni najdeme politiky, kterým se do Prahy nechce – vedle zmiňovaného Netolického třeba i jihočeského hejtmana Martina Kubu z ODS. Ten už přitom v celostátní politice byl v roli ministra průmyslu.

Dnes ale říká, že se do ní teď rozhodně nechce vracet. I když kvůli jeho pravidelným a kritickým komentářům k vládní politice nebo k fungování ODS lze říct, že ve velké politice je vlastně přítomen pořád.

„Věnuji se naplno hejtmanství, mnohem víc mě to baví, mám s krajem plány a chci v tom pokračovat. A mám také silný osobní důvod zůstat na jihu - mám malé dítě a nechci ztratit pohled na to, jak mi vyrůstá, zavřený někde v Praze v kanceláři,“ argumentuje.

I kvůli zmíněným průzkumům si starostové a hejtmani sami mohou připadat lepší a poctivější než ti politici úplně nahoře. „Když jsem studoval práva a zajímal se o veřejné dění, tak jsem se mylně domníval, že ve Sněmovně jsou ti nejlepší z nás. Pokud ale vidím realitu a zákulisí té takzvané vyšší politiky, pak jsem rád, že mohu být v regionu spolu s kolegy,“ pošťuchuje Netolický.

Svůj odpor k celostátnímu politickému aparátu dovedl k dokonalosti. Ačkoliv je místopředsedou SOCDEM, nedávno zaregistroval spolek Hlas samospráv. Netolický chce pod novou značkou sdružit lokální osobnosti před podzimními volbami do krajů. Takové hnutí STAN II.

Podle Netolického se mnoha šikovným lidem do Poslanecké sněmovny nechce kvůli tomu, že už čtyři roky či osm let strávených v malostranských palácích znamenají velké profesní zaostávání.

„Pokud poslanec práci ve Sněmovně sám nevezme jako příležitost i k osobnímu růstu, pak po skončení mandátu obtížně hledá uplatnění, protože mu takříkajíc ujede vlak. Prostředí ve Sněmovně k ničemu takovému nenutí,“ domnívá se Netolický.

Lepší jednička na okrese než pětka v celostátu

Pro politické strany znamená nechuť vlastních členů dělat velkou politiku nečekanou komplikaci. Všem partajím dlouhodobě klesá počet členů - s výjimkou SPD Tomia Okamury. Často pak chybějí právě „velcí politici“ s nezbytnou energií pro celostátní plány a vizemi - pro ekonomiku, školství nebo zdravotnictví.

„A proč by nějaký úspěšný podnikatel, lékař nebo učitel do toho proboha chodil? Aby se v médiích podrobně rozebíral jeho život od mateřské školky, co dělají jeho bratranci z pátého kolena nebo s kým se kde před dvaceti lety potkal? Proč by si někdo takhle ničil kariéru?“ ptá se poslanec STAN Petr Gazdík. Je z něho cítit zatrpklost, že musel odejít z funkce ministra školství, neboť se znal s aktérem v kauze Dozimetr.

Nechuť jít to zkusit do vlády může být daná i tím, co se v minulosti ukázalo - že dobrý nebo populární starosta ještě automaticky neznamená dobrý ministr. Dva příklady lidí, kteří pohořeli: Jiří Čunek ze Vsetína jako ministr místního rozvoje nebo Alena Hanáková z Vizovic coby ministryně kultury.

„Je příjemnější být jednička na okrese než pětka na celostátní úrovni. Nemluvě o tom, že kdo rád rozhoduje nebo hospodaří s penězi, má větší šanci uspokojit své zájmy v rámci lokální politiky,“ míní politický analytik Lukáš Jelínek.

Pravda, starostové ani hejtmani nemusejí dělat tak složité nebo nepopulární kroky jako poslanci - rozhodovat o výši daní nebo o škrtání velkých výdajů. Obecní a krajské příjmy jsou garantované podle počtu obyvatel, takže komunálním snem je řešit to příjemné, třeba přestříhávání pásek u nových škol.

Dnes vidíme – s nadsázkou řečeno – jakousi „starostokracii“. Komunální politici a jejich témata hrají čím dál větší roli ve všech stranách, hodně je to znát třeba v ODS a KDU-ČSL. Jak se to projevuje? „Snaží se prosadit, aby všechno platil stát,“ směje se náměstek ministra školství Jiří Nantl z ODS.

Ten právě teď naráží na odpor některých kolegů, když se na obce jako zřizovatele základních škol snaží přenést náklady na provoz a platy nepedagogických pracovníků. Ministr financí Zbyněk Stanjura z ODS často kolegům starostům říká, že nemohou pořád čekat s nataženou rukou, když v součtu mají samosprávy na účtech stovky miliard.

Za problémy si strany mohou samy

Za to, že stranám chybějí zajímaví lidé pro velkou politiku, si mohu samy svou uzavřeností. Je známým faktem, že všechny jen opatrně přijímají nové zájemce, spíše jim v tom brání. Třeba jedenatřicetiletý Jakub Sommerschuh z Litoměřic o vstupu do nějaké partaje už několikrát uvažoval.

„Oni o to ale nikde moc nestojí. Sedí tam matadoři, kteří vůbec nevědí, kudy běží zajíc, ale chtějí zabetonovat svůj pohled na svět na další desetiletí a názor mladých je jim ukradený,“ stěžuje si.

Podobnou zkušenost má i Tomáš Prouza, šéf Svazu obchodu a cestovního ruchu. Někdejší vládní tajemník pro evropské záležitosti se před lety marně snažil prosadit v sociální demokracii, ale narazil na tvrdý odpor.

Podle něho je to tím, že žádná politická strana se ani nesnaží vytvořit poptávku po osobnostech nebo lákat zajímavé lidi zvenčí. „Lidem v Česku se žije v podstatě velmi dobře, takže tady není poptávka po radikální změně. Proto i sázka politických stran na jistotu se zdá být bezpečnější,“ míní Prouza a dodává: „Lidí s vizí a energií se často bojí i zasloužilí straníci, protože nastavují nepříjemné zrcadlo.“

Reklama

Doporučované