Článek
Je chyba nejezdit na Ukrajinu, už jen z pragmatického pohledu, tvrdí místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Barbora Urbanová (STAN) po cestě do Kyjeva. Příležitost k obnově země podle ní dostanou ty země, které už se do ní zapojují nyní.
Urbanová musela na Ukrajinu odcestovat soukromě, ačkoli byla pozvána jako činitelka dolní komory. Cestu jí totiž zatrhla vládní koalice v čele s šéfem Sněmovny Tomiem Okamurou.
Přesto teď Urbanová plánuje, že zkusí všechny sněmovní strany přemluvit k pomoci traumatizovaným ukrajinským dětem, které prošly únosem, pokusem o rusifikaci a různými druhy násilí.
„Doufám, že i v současné Sněmovně se všichni shodneme na tom, že unášet a rusifikovat děti je špatně,“ říká poslankyně v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Už jste po návratu z Ukrajiny potkala Tomia Okamuru?
Potkali jsme se v úterý na jednání širšího vedení Sněmovny. A na téma Ukrajiny mi neřekl vůbec nic. Jako kdyby se to nestalo.
Jak na Ukrajině vnímali tenhle zádrhel? Všimli si, že jste přijela na zapřenou s vlastním batůžkem?
Věděli to, samozřejmě. Protože jsme museli řešit, jestli to pozvání vůbec platí, když nejedu oficiálně.
Zaregistrovali tam celkově naši otočku ve vztazích k Ukrajině po změně vlády?
V jejich očích - speciálně když jsou každý den pod útoky - je to od voleb chvilka. Pořád jsou v tom starém uspořádání světa. Ale pravda je, že když se mě tam ptali na členství Ukrajiny v Evropské unii, musela jsem říct větu: je to jen můj názor jako poslankyně STAN. Ale podle mě je hlavně špatně, že jsme na Jaltské konferenci neměli zástupce exekutivy. Byli tam doslova všichni. A my chybíme na místech, kde se projednává budoucnost Ukrajiny, ale i Evropy.
Ale má vlastně smysl na takové návštěvy jezdit? Ze začátku jsme chtěli ukázat solidaritu, ale má to nyní i nějaký praktický dopad?
Určitě to má smysl, už jenom proto, že potřebujeme vědět, jaká bude strategie. Blíží se zima, což Vladimir Putin využívá jako jeden z nástrojů války. Zase budou potřebovat generátory, humanitární pomoc, kterou tato vláda seškrtala. Což mimochodem není nějaký balík peněz, který jim tam pošleme, jak si to lidi představují. To byl balík peněz, za který tam například české firmy poslaly přímo ty generátory.
Ministr průmyslu Karel Havlíček říká, že chceme, aby se české firmy podílely na obnově Ukrajiny…
Ale ta obnova probíhá i teď. To není tak, že země čeká, až bude vypálená až do základu. Když jim zaútočí na železnici, tak oni potřebují, aby tam další vlak už projel. Potřebujeme tam být už teď. Když tam nepřijedou nejvyšší představitelé a když nemluví i o tom, že je potřeba, aby se Ukrajina ubránila, tak příležitost dostane nějaká jiná země.
Ale není to jen byznys. Teď to bude znít divně pragmaticky, ale oni jsou například mnohem dál v pomoci traumatizovaným dětem, kterým bylo ubližováno pod ruským vlivem. Vytvořili velmi moderní traumacentra, kde se od nich můžeme učit.
Jak si to mám představit? Děti z obsazených území, které seberou a pošlou na převýchovu k ruské rodině?
To je jedna možnost. Nebo Rusko obsadí území, do škol jim dá nové učebnice, kde se píše, že Ukrajinci nejsou žádný národ a nutí je nenávidět jejich vlastní původ. Každé pondělí píšou oslavné dopisy Vladimiru Putinovi, jak je skvělé, že je osvobodil. Děti manipulují a psychicky týrají, například je nutí k nenávisti k vlastním rodičům. Je tam i sexualizované násilí.
Jak se tyhle děti dostanou zpět na Ukrajinu?
Řada lidí se je z těch oblastí, kde je to možné, snaží dostat. Na hranice pro ně pak posílají auta. Dříve je vozili v takových větších autech, ale to už teď není možné. Ukazovali mi vůz, v němž vezli malé děti, bylo to tak i označené, a přesto na něj dopadl dron. O tyhle děti se pak starají v těch traumacentrech, která jsem měla možnost navštívit. Pracují s nimi psychologové, poskytují jim bydlení a nějakou komunitu.
A jak jim v tom můžeme pomoct my?
Ukrajinci založili iniciativu, která se jmenuje Bring Kids Back. Česko se v roce 2025 do té iniciativy přidalo, ale podle mých informací nejsme zrovna nejaktivnější stát. Pomoct se dá různě, penězi, informacemi, můžeme nabízet i nějaké ubytování dětem, které potřebují být mimo válečnou zónu.
Já doufám, že i v současné Sněmovně se všichni shodneme na tom, že unášet a rusifikovat děti je špatně. Chci obejít strany ve Sněmovně a společně dát dohromady nějaké usnesení o pomoci těmto dětem.
Vážně si myslíte, že je něco takového možné? Ve Sněmovně, kde zasedá třeba SPD?
Já to nechci stavět na nějakém boji opozice s vládou. Nechci přijít za ostatními poslanci a něco jim diktovat. Aby to bylo plácnutí do vody, že Urbanová má článek: něco navrhla a neschválili jí to. Ale chci najít nějaké minimum, se kterým budeme souhlasit všichni, i SPD. A myslím, že děti by mohly být úplný základ.
Je zrovna Česká republika státem, který by měl někomu pomáhat s péčí o traumatizované děti?
Naopak, my se od nich v tomhle tématu můžeme učit a přebírat jejich zkušenosti. Roky mají dětského ombudsmana. Mají specializované výslechové místnosti, které jsou přizpůsobené na tyhle situace. Rozhovor se nahrává a nikdo už ty oběti netraumatizuje tím, že je vyslýchá vícekrát. To bych třeba chtěla i u nás.
Já teď trochu narážím na opakující se případy, kdy se násilí na dětech nebere vážně a jejich pachatelé odcházejí od soudů s podmínkami. Což je téma, kterým se ve Sněmovně dlouhodobě zabýváte i vy. Teď aktuálně vláda vyzvala žalobce, aby se více odvolávali právě proti takovým případům. Je to úplně šťastný způsob?
Ne, není. Je to nesystémový způsob, jak toho docílit a té problematice to spíš ubližuje. My jsme v minulosti zavedli princip povinného vzdělávání soudců, udělali jsme změnu definice znásilnění, dětský certifikát.
Jenže pak to stejně často narazí u soudů. Nemáte taky někdy chuť to té justici nějak „nařídit“?
Já jsem vždy ctila dělení moci. Ale ten respekt musí být vzájemný - i soudci se mají řídit zákony. Ano stále ještě děravými zákony, nějaké věci ještě upravit musíme, to přiznávám. Ale stejně jako to násilí bagatelizují politici a celá společnost, tak ho holt bagatelizují i někteří soudci a státní zástupci. Odpověď je vzdělávání, jenže práce s justicí musí být systémová. Ne že si nějaká vláda vzpomene, že jí zrovna záleží na tomhle, tak se bude řešit tohle.
Zmínila jste dětský certifikát. Teď se debata nad ním znovu otevírá…
Je to složitá legislativa, kterou si podle některých vyjádření stále ještě všichni nepřečetli. Uznávám, že jsou v něm věci k politické debatě. Třeba jestli má být v zápisu v dětském certifikátu těžké ublížení na zdraví. Já jsem představitelka názoru, že tam mají být násilníci všeobecně. Jestli tam někdo chce jen sexuální činy, ať to navrhne. Ale aby tu někdo půl roku od prosazení omílal, že je to trest, když jde o ochranné opatření? Nebo že je to protiústavní, když o tom ještě ani Ústavní soud nerozhodoval?
Tam jsou pochybnosti o tom, že to bude platit i zpětně, to opravdu nemůže být protiústavní?
Ústavní soud rozhodoval v minulosti o tom, jaké jsou podmínky pro to stát se mysliveckou stráží. A kdo to chce, nesměl být nikdy v minulosti trestán. A Ústavní soud řekl, že je to sice přísné, ale ne protiústavní. Stejně tak policista. Takže tenhle princip už v našem právním řádu máme. A z nějakého důvodu některým nevadí, že se ten člověk nemůže stát policistou nebo mysliveckou stráží, ale strašně ho uráží, že by nebyl učitelem.
Pak je tam ještě jedna námitka a ta se týká šíře činností, kterou by člověk se záznamem nesměl vykonávat. Existují obavy, že se to dotkne i lidí, kteří s dětmi přímo nepracují.
To je blbost. I Ministerstvo školství říká, že to bude vykládáno tak, že ten člověk musí nad tím dítětem získat nějakou moc. Typický příklad: vedoucí na táboře to bude muset mít čisté, ale když tam někdo přijde předvádět šermířské umění, tak ten už ne. Pak tam kolem toho vznikají vyložené dezinformace, že nebude moct ten člověk být květinář. To je taky blbost.
