Článek
Tovární ulice ve Strakonicích - za socialismu pojmenovaná po V. I. Leninovi - není žádnou okázalou třídou, jak by její dřívější název napovídal. Z jedné strany ji lemují nevzhledné plechové ohrady a ošuntělé přízemní stavby dílen a garáží, navazuje parkoviště pro dělníky zdejších závodů. Z druhé strany svírá ulici plot s trojitým ostnatým drátem, za nímž se táhne rozlehlý průmyslový areál někdejšího národního podniku ČZ, kde se dlouhá léta vyráběly slavné motorky. Jen na krátkém úseku se ulice nadechne. Travnatá plocha se stromy zakrývá podlouhlou bytovku s okrovou omítkou. Klid uprostřed továrního světa.
V sobotu 6. srpna 1988 kolem 8:45 ráno právě z dnešní Tovární ulice vyrazila třiadvacetiletá Pavlína Braunová na nedaleké nádraží. Do Strakonic se přestěhovala z Plzně za babičkou, aby se o ni mohla starat - a také proto, aby to měla blíže ke kamarádům z českobudějovické folkové kapely Minnesengři a jihočeské bluegrassové skupiny Sem Tam. Tmavovlasá, štíhlá dívka v obou kapelách zpívala. A byla mimořádně nadaná. Kvůli kariéře dokonce přerušila studium na pedagogické fakultě v Plzni. Touha zpívat byla silnější než vysokoškolský diplom.
K Minnesengrům se přidala v roce 1987, kde pro ni kytarista Jiří Smrž začal psát písně. Bystrá a nevšedně muzikální dívka skládala texty, nahrávala, několikrát vystupovala v Československé televizi, účastnila se festivalů. U strakonické babičky měla knihovnu s takřka třemi stovkami svazků - některé ve francouzštině, němčině, angličtině.
„Ona měla doma tolik zajímavých básnických sbírek, především moderní poezii, novelistiku, anglosaskou, desky, že by mohla z fleku dělat třeba několik výtečných rozhlasových pořadů. Před tou holkou podle mého soudu bylo otevřeno několik bran, kterými mohla vejít do světa české kultury,“ vzpomínal před lety hudební publicista Jiří Černý v rozhlasovém pořadu Stopy, fakta, tajemství badatele Stanislava Motla.
Kdo jednou zaslechl z pódia její altově zabarvený hlas a viděl její vášnivé zaujetí pro hudbu, jen těžko na ni zapomněl. „Zdálo se, že to byl nejen zajímavý hlas, ale zvláštní projev. Ona nikoho nekopírovala. Nedalo se říct: Ona je trochu Janis Joplinová nebo trochu Joan Baezová, ne, ona byla vždycky sama za sebe,“ zamýšlel se Černý.
Něco z toho, čím Pavlína Braunová byla, zůstalo zachyceno v tesknivé písni Minnesengrů - zřejmě nejznámější skladbě, jejíž záznam se dochoval: „Otevři deštník nad mým srdcem, když zavřít oči není nač. Co včera ještě bylo deštěm, to dneska jmenuje se pláč. Otevři deštník nad mým srdcem, neříkej: Zítra bude líp. Není zítra v tomhle dešti, kolem jen plují tváře ryb.“
Šanci nahrát více než dvacet skladeb však Pavlína Braunová nedostala. Ono sobotní ráno záhadně zmizela. Přitom nádraží ve Strakonicích je od Tovární ulice necelého půl kilometru.
„Co je, ujel jí vlak?“
„Pavlína, tehdy jako 23letá mladá žena, odešla z domova kolem 8:45 hodiny údajně na vlakové nádraží, odkud měla odcestovat do Českých Budějovic na zkoušku kapely Minnesengři a poté na vystoupení do Lipna. Na zkoušku již nedojela a nevrátila se ani domů,“ upřesňuje Jaromíra Nováková, preventistka a mluvčí policie ve Strakonicích.
Na sobě měla bílé tričko s krátkým rukávem, kostkovanou halenku s hnědo-červeno-béžovým kostkovaným vzorem, modré rifle Lee Cooper, bílé ponožky, tmavé sandály a přes rameno černou cestovní tašku.
Na jihu Čech mezitím kapela čekala. „Přijeli jsme na Lipno a říkali jsme si: Co je, ujel jí vlak, nebo je to nějaká srandička? Vlastně jsme koncert odehráli bez ní a pak teprve jsme začali mít nějakou paniku, co se děje,“ popsal ve zmíněné reportáži Stanislava Motla jeden ze členů skupiny Minnesengři Vojta Zícha. „Pořád jsme si mysleli, že z nějakého mnohem banálnějšího důvodu nepřijela. Přestože žila, obzvlášť na tehdejší poměry, divoce a svobodně, tak byla ohromě zodpovědná. To by neudělala, že by jen tak nepřijela,“ doplnil písničkář Jiří Smrž.
Muzikanti v kempu v Černé v Pošumaví u Lipna, kde odehráli koncert, čekali do rána. Pak začali shánět rodiče Pavlíny. Matka se vydala na jih Čech a zmizení dcery nahlásila policii 8. srpna 1988. Oficiální pátrání začalo o další dva dny později.
„Policisté začali prověřovat všechny známé a příbuzné a stanovili několik vyšetřovacích verzí: nešťastná náhoda, náhlé úmrtí nebo sebevražda. Pohřešovaná se stala obětí násilného trestného činu. Pohřešovaná se zdržuje z dosud nezjištěných příčin na neznámém místě. Pohřešovaná emigrovala,“ vyjmenovala Jaromíra Nováková ze strakonického policejního oddělení.
Pátrání se rychle rozšířilo za hranice Strakonic – na všechna místa, ke kterým měla rodačka ze Sokolova nějaký vztah: Plzeň, České Budějovice, Praha či Zlín, tehdejší Gottwaldov. Policie prověřovala lidi, kteří se s ní stýkali. Výsledek byl vždy týž. „Ani tato spolupátrání nepřinesla kladný výsledek k vypátrání pohřešované. Bylo provedeno mnoho pátracích úkonů, vytěžení všech známých styků, včetně zveřejnění pátrací relace v hromadných sdělovacích prostředcích. Pátrání bylo zaměřeno i do ciziny vzhledem k čtvrté verzi,“ upřesnila Nováková s odkazem na možnost útěku do zahraničí.
Další zmizení
Sebevražda se policii zdála nejméně pravděpodobná. Svědci shodně vypovídali, že Pavlína život milovala a naplno ho prožívala. Když ani rozsáhlé vyšetřování nevedlo k jejímu nalezení, začali se kriminalisté upínat k verzi emigrace. Věřili tomu i někteří její přátelé - možná se tím jen snažili přebít nejhorší obavy. Jenže pak přišel listopad 1989, pád komunistického režimu, otevřely se hranice na Západ, ale Pavlína Braunová se neozvala. A ani nikdo jiný, kdo by o jejím osudu něco věděl. Poslední naděje pohasla.
Stále zřetelněji tak vyvstávala nejděsivější z možností: Dívka se stala obětí násilného zločinu. Policie nenašla jediného svědka, který by potvrdil, že onoho osudného rána nastoupila do vlaku - nebo v něm skutečně jela. Dobře přitom byla známa její záliba v autostopu. Možná stejný způsob přepravy zvolila i v den, kdy zmizela. Mimochodem dva dny nato - v pondělí 8. srpna 1988 - zmizely osmdesát kilometrů od Strakonic, u čerpací stanice na okraji Plzně, další dvě mladé stopařky. I po nich se slehla zem.
„Pohřešováním Pavlíny Braunové se v roce 1990 zabývali i jasnovidci a léčitelé. Policisté prověřovali jejich výpovědi. Ti uváděli, že žena nastoupila při autostopu k neznámému muži, který ji zavraždil. Uváděli, že je mrtvá již dva roky. Uvedli také několik míst, kde by se tělo mrtvé ženy mohlo nacházet. Na základě těchto výpovědí byly prováděny pátrací akce, které byly ve všech případech negativní, nepřinesly kladného výsledku,“ popsala strakonická policistka Jaromíra Nováková.
Pak se koncem roku 1997 objevil nový poznatek - tentokrát zdánlivě nadějný. Neznámý muž oslovil matku pohřešované se sdělením, že její dcera se nachází v Hamburku a že by měl možnost ji převézt zpět do Čech, ale jedině za podmínky, že se o tom policie nedozví. Po dvou měsících ji nakontaktoval znovu. Pavlínu prý mezitím přemístili do Turecka, situace se zkomplikovala a převoz by si vyžádal nemalé peníze. Policisté stopu prostřednictvím Interpolu prověřili, avšak ukázala se jako lichá. Jen další marná naděje v příběhu bez konce.
„Případu byla věnována ze strany policejních orgánů mimořádná pozornost, přes rozsáhlá opatření v Česku a později cestou Interopolu i v zahraničí nebyl zjištěn žádný poznatek o tom, že je Pavlína Braunová naživu, nebylo nalezeno její mrtvé tělo ani kosterní pozůstatky. Průběžné porovnávání popisu pohřešované s nálezy mrtvol nezjištěné totožnosti ženského pohlaví je rovněž negativní,“ dodala Nováková.
V roce 2006 kontaktoval matku další psychotronik s tvrzením, že pohřešovaná je zakopána na jednom pozemku ve Vodňanech. Policisté na místě kopali, avšak opět bez výsledku. Případ talentované zpěvačky, kterou tak bavilo žít, je dodnes nevyřešený.
Z písní, které Pavlína Braunová zpívala na konci 80. let, zůstalo jen několik málo nahrávek. Hlas, který nikoho nekopíroval a byl vždycky sám za sebe. Hlas, který se 6. srpna 1988 ztratil někde mezi Tovární ulicí a vlakovým nádražím ve Strakonicích.
Jenom slova zůstala. „Otevři deštník nad mým srdcem a můžeš klidně ztišit hlas. Na vztek tu dávno není místo, přísahat nezbývá už čas. Otevři srdce před mým deštěm a spolkni se mnou ten můj pláč. Není-li zítra v tomhle dešti, dnes zavřít oči není nač…“
