Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na zastávkách veřejné dopravy se nesmí kouřit. Ani klasické, ani elektronické cigarety. Ani doutníky a dýmky míru.
Na zastávkách veřejné dopravy se přesto kouří, a podle vypozorované zkušenosti stále častěji. Zkusme rozebrat proč a o čem to svědčí.
Kouření na zastávkách je zakázané. Dokonce zákonem. Proto by se mohlo zdát, že zapálit si, respektive zažehnout elektrický výboj, tu nikoho ani nenapadne. Porušovat zákony přece není legrace. Někdo to nedělá ze zásady. Někdo by se za to styděl. Jiní se obávají trestu.
Ve skutečnosti je pes zakopaný právě v tom zákoně. V tom, že když nastal problém, tak byl slavnostně ošetřen zákonem. A tím pádem považován za vyřízený, doslova odfajfkován. Kouřit se nesmí, máme na to přece zákon, finito!
Až na to, že u běžných všednodenních aktivit - a kouření na veřejnosti je takovou situací par excellence - takový postup nefunguje. Naráží hlavně na dvě překážky. Zaprvé, aby zákon dostál ambici regulovat právní řečí různorodé situace, musí být příšerně komplikovaný. A zadruhé, dost často se stává, že zákon dost lidí dost dobře nezná.
U zákona číslo 65/2017 a kouření na zastávkách platí to první i to druhé.
Takzvaný protikuřácký zákon vzbudil velkou pozornost kvůli při o kouření v restauracích. Tam se od té doby poměry ustálily, zákon odpovídá zvyklostem, nekouřit v hospodách je kulturní standard. Všichni tomu rozumí.
S kouřením na zastávkách je to složitější. Respektive není nic složitého na tom chovat se ohleduplně a nekouřit, když se zdá, že by to někoho mohlo obtěžovat. Tuhle konvenci jsme v roce 2017 odložili do přísného zákona. Namísto toho, aby na každé zastávce zůstal nápis Kouření zakázáno plus piktogram a zbytek obstarala slušnost a zdravý rozum, ne paragrafy.
Výsledkem je zhruba toto:
Na zastávkách, například v Praze, žádný nápis není. Proč také, když „přece máme zákon“. Což ale nevědí - a proč by vůbec měli - ti, kdo tu v roce 2017 nebyli a nepamatují, co se psalo v novinách. Nebo ti, kdo s sebou nenosí kromě cigaret ještě svinovací pásmo: Protože když není evidentní, odkud kam zastávka sahá, tak je kouření zakázáno ve „veřejně přístupném prostoru o šířce 5 m a délce 30 m před a 5 m za označníkem zastávky ve směru jízdy dopravního prostředku“. Takhle se to v zákoně píše. Bez plánku.
Kouření na zastávkách to nezabránilo, i když to nějaký legislativní zeměměřič nejspíš očekával. Pojďme po letech uznat, že tudy cesta nevede.
Určitě jsou také lidé, kteří na zákon prostě zapomněli. Nebo přesně nevědí, jak to tedy je, jestli je kouření zakázané jen pod přístřeškem (tak jako dřív), nebo po obrubník, anebo v nějakém bůhvíjak vymezeném zastávkovém perimetru. Paragraf 2 p) zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek nečetli, definici nástupiště neznají. A proč by vůbec měli?
Za osm let s protikuřáckým zákonem se dál rozšířily elektronické cigarety. Jejich kuřáci leckdy vypouštějí slabý obláček páry, který není cítit. Přesto je zákon se stejnými argumenty vykazuje stejně jako jiné konzumenty nikotinu a hrozí jim sankcemi. To je mimo realitu. A další důvod, proč (ne)kouření na zastávkách svěřit kulturním zvyklostem, podpořeným - a na rozdíl od zákona všem na očích připomínaným! - vzkazem Kouření zakázáno.
Občasnou osvětu teď obstarávají jen vymahači zákonů z řad městské policie. V terénu při hlídkové činnosti a na sociálních sítích: „Chcete si zapálit cigaretu na zastávce MHD? Pak raději popojděte několik kroků stranou. Vyhnete se tak nebezpečí pokuty, která může být až do výše 5 tisíc korun. A škoda každé koruny…“ (2024). „K častému porušování zákazu kouření na zastávkách veřejné dopravy dochází především na frekventovaných místech, jako je například okolí českobudějovického autobusového a vlakového nádraží.“ (2023)
Zájem o osvětu i represi od roku 2017 postupně vadl. Kde jsou ty časy, kdy žhavou novinku mapoval tisk a dokonce sledoval, kolik kde pokut padlo: „V Olomouci sice načapali 169 kuřáků a pokutu dostalo jen 74 z nich (ostatní byli napomenuti), ale zakázané kouření je tam ‚dražší‘ než v Brně. Průměrná sankce totiž vychází na osm stovek.“
Téma zevšednělo. Upadlo úsilí policie, zájem médií a s tím vším i povědomí o tom, co přesně stát v každodenním životě nařizuje.
Na zastávkách veřejné dopravy tisíce občanů porušují zákon. To není normální, společnost nemá být plná delikventů. Zákony by neměly přispívat k tomu, aby je z lidí ve jménu dobrého úmyslu dělaly.
