Román z prostředí boxerské ligy juniorek. Čtenář sleduje každé utkání

Jmenuje se to Bobův boxerský palác, ale je to oprýskaná tělocvična. Červené provazy v ringu vybledly do růžova, místnost zbarvuje matné světlo ze špinavého světlíku. Na skládacím stole čeká na vítěze plastový pohár nastříkaný zlatou barvou. Zápas sledují sotva dvě desítky lidí. A rozhodují ho sudí, kteří si sem jenom odskočili ze skutečných zaměstnání v supermarketech nebo skladech Amazonu.

V zašlém prostředí se odehrává mistrovství boxerské ligy juniorek, o němž vypráví próza Úder na hlavu americké spisovatelky Rity Bullwinkelové. Knihu v českém překladu Olgy Bártové právě vydalo nakladatelství Argo. Přestože se jedná o debutový román sedmatřicetileté autorky, hned se dostal do širších nominací na Bookerovu cenu, doporučil ho bývalý americký prezident Barack Obama a deník New York Times jej zařadil mezi nejzajímavější četbu loňského roku.

Na dvou stovkách stran poznáváme osm teenagerek, které se v průběhu dvou červencových dnů snaží proboxovat ze čtvrtfinále. Každému zápasu autorka věnuje jednu kapitolu a ty člení krátkými, až filmově „sestříhanými“ odstavci, v nichž kromě utkání líčí dosavadní život dívek. Všechny jsou mladší než 18 let a do amerického města Reno, kde se turnaj koná, jely často více dnů, přičemž přespávaly v autech.

Spisovatelka nastiňuje jejich psychiku, fyzické rysy i povahové vlastnosti. Zjišťujeme, jak se povzbuzují nebo uklidňují, kterak uvažují o vítězstvích a snášejí prohry, nakolik jsou spokojené se svými těly. A hlavně jaké motivace, ambice či traumata je k boxu přivedly.

Například ambiciózní Artemis pochází z boxerské rodiny a žárlí na úspěšnější sestru, která tentýž turnaj vyhrála. Artemisina soupeřka Andi si na účast v mistrovství vydělala brigádou na přeplněném koupališti, kde jí ale před očima zemřel čtyřletý kluk a ona si to vyčítá. Její otec už nežije, matka si jí téměř nevšímá a většina lidí v jejím okolí nevěří, že Andi v životě něco dokáže.

O boxu psali Arthur Conan Doyle, Jack London i Ernest Hemingway. Skutečný zápas mezi Muhammadem Alim a Georgem Foremanem vylíčil novodobý americký klasik Norman Mailer v knize The Fight, knihu esejů tomuto sportu věnovala současnice Joyce Carol Oates. Ale ženskému boxu, natož z prostředí juniorek, se světová literatura dosud příliš nevěnovala.

Rita Bullwinkelová, která učí tvůrčí psaní na Sanfranciské univerzitě a debutovala roku 2018 sbírkou povídek Belly Up, k němu našla cestu zprostředkovaně přes jiný sport. „Ve škole jsem čtyři roky závodně hrála vodní pólo. To je brutální sport, který s vámi fakt zamává. Postupně jsem si zlomila nos, všechny prsty a když mi bylo šestnáct, dostala jsem takový kopanec do břicha, že jsem dva dny zvracela,“ vylíčila v časopisu The Paris Review, jak se spolužačkami jezdila na zápasy do ospalých městeček, kde nikdo ani nevěděl, jak se vodní pólo hraje.

Při psaní Úderu na hlavu využila jednak vzpomínky na to, jaké je „být mladá a cestovat kvůli zápasům po celé zemi“, jednak nalezená videa. „Prakticky všechno o boxu jsem se dozvěděla z videí na YouTube, která měla tři nebo čtyři přehrání. Nahrávaly je tam mladé boxerky jako dokumentaci toho, jak si zlepšují formu. Taky jsem to dělávala, existují tisíce hodin záběrů z mých tréninků. Když jsem pozorovala tyhle holky, jako by v nich viděla sebe sama,“ popsala Bullwinkelová v interview.

Většina jejích hrdinek neboxuje kvůli slávě, penězům či rodičům. Dělají to pro sebe, teprve se hledají a poprvé si zkouší vybojovat na světě místo. V tom je také kniha nejlepší: autorka se zjevnou průpravou z psaní povídek sebevědomě načrtává portrét jedné outsiderky za druhou, které si plynule předávají slovo.

Občas to spisovatelka zpestří zajímavým postupem. Především když nahlíží do budoucnosti každé postavy a ukazuje, co dívky čeká za desítky let, zda u tohoto sportu vůbec zůstanou. Na čemž literátka ilustruje své přesvědčení, že děti se často do něčeho zažerou, jen protože jim někdo řekl, že by v tom mohly být dobré.

Jenže zprvu skvěle vymyšlená struktura se nejpozději v půlce knihy ukáže jako její největší slabina. Když čtenář poznává už pátou a šestou boxerku, které opět definuje jeden znak nebo povahový rys a opět při každém úderu vzpomínají na trauma nebo zlomový okamžik z mládí, přestává to fungovat. A jak se turnaj blíží do finále, vyprávění překvapivě ztrácí drajv. Ke konci dokonce i styl, když například o poražených čteme jalové věty jako „Každá boxerka, která je porazila, si v nitru nese část jejich duše“.

Spisovatelku nakonec zrazuje její vlastní metoda: tak moc se soustředila na vnitřní dramata dívek, tak vytrvale ukazovala, že box pro ně vlastně tolik neznamená a znamenat v životě nebude, až je i čtenáři lhostejné, kdo vyhraje. A jednoduše nemá komu fandit.

To neznamená, že Úder na hlavu není zajímavé čtení: na debut je jednoznačně nadprůměrný. Kromě nahlédnutí do světa juniorského ženského boxu ale nakonec nabízí jen banální konstatování, že to, co se nám přihodilo v minulosti a čím žijeme teď, nemusí ještě nutně utvářet naši budoucnost.