Recenze: Nabokov píše o muži, který je jiný. Tak jiný, že to je zločin

Cincinnatus byl odsouzen k smrti. Na popravu čeká v pevnosti, kde je jediným vězněm. Chce vědět, kdy nadejde jeho hodina a zda se bude smět rozloučit s manželkou. Sžíraný nejistotou, nedostává odpovědi. Ředitel věznice s žalářníkem mu jen trýznivě dávají falešné naděje a snaží se ho přimět ke spolupráci, aby mohl být usmrcen před zraky veřejnosti.

Ruský exilový spisovatel Vladimir Nabokov označil Pozvání na popravu za svůj nejbásničtější román, jehož si „nejvíce považuje“. Jeden z nejvýznamnějších světových spisovatelů 20. století, který žil v letech 1899 až 1977, knihu napsal v průběhu „dvou týdnů nádherného vzrušení a neutuchající inspirace“. Experimentální próza však nevyvolala takový zájem jako známější tituly Lolita nebo Dar a patří v jeho díle spíše k těm náročnějším.

K českým čtenářům se poprvé měla dostat koncem 60. let. Nabokov už dokonce poskytl práva, z publikace však sešlo kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Poprvé se tak kniha objevila roku 1990. Nyní ji nakladatelství Paseka vydalo v novém překladu Pavla Dominika.

V čem je experimentální, člověk pochopí hned. Cincinnatus byl odsouzen kvůli „gnozeologické zvrhlosti“, zločinu zjevně tak strašlivému, že ho ostatní postavy opisují slovy jako neproniknutelnost, neprůhlednost či uzavřenost. Tuto metaforu ještě čtenář rozluští: mezi lidmi stejně myslícími, stejně jednajícími, stejně banálními je hrdina odlišný, osobitý, má vnitřní život, myšlenky a sny. Je tak moc jiný, že to je zločin.

Co si ale počít s tím, že příběh se odehrává v absurdním světě, kde žalářník chodí tančit valčík s odsouzencem a ředitel věznice třeba vejde, rozplyne se, načež za minutu znovu vejde? V pevnosti platí pravidla, jako „je žádoucí, aby se vězni vůbec nic nezdálo“. Hrdina v cele zničehonic začíná tonout, načež ho háky a bidly vytáhnou „na břeh“. Jindy si sundavá „hlavu jako paruku, klíční kosti jako ramenní popruhy, hrudní koš jako kroužkové brnění“ a dále se zbavuje beder, nohou či rukou, až se rozpustí a jenom neznatelně zbarví vzduch. Načež je v příštím odstavci zase celý. Zdánlivě se tu kdykoliv může stát cokoliv.

Vladimir Nabokov knihu napsal ještě pod pseudonymem Vladimir Sirin v polovině 30. let minulého století „v Berlíně, asi patnáct let po útěku před bolševiky a těsně předtím, než nacisté dosáhli vrcholu své popularity“, jak uvedl v doslovu k pozdějšímu anglickému vydání. Načež hned ubezpečil, že komunismus ani nacismus nepředstavují klíč ke čtení.

Tak důsledný však politický exulant Nabokov vždy nebyl: v jednom interview prohlásil, že „s ruským i německým totalitarismem definitivně zúčtoval“ prostřednictvím románů Ve znamení levobočka a Pozvání na popravu. Například své newyorské agentce také psal o Pozvání na popravu v souvislosti s náladami v Berlíně a Moskvě.

Kdo chce, podprahový vliv v knize najde. Třeba když Nabokov barvitě popisuje, jak neuchopitelný outsider Cincinnatus sestává „z tisíce téměř neznatelných, vzájemně se překrývajících drobností“, třepotavých pohybů nevystínovaných rukou, rozbíhajících se a znovu se sbíhajících paprsků v živých očích, žilek pulzujících jako nejmodřejší modř. „A to všechno pozorovatele provokovalo tak, že zatoužil rozervat, rozčtvrtit, vymazat z povrchu zemského to nestoudně nepolapitelné tělo a všechno to, co se jím rozumělo,“ pojmenovává Nabokov brutální, totalitní sílu toužící zlikvidovat vše, co se vymyká, co ji přesahuje, co je pro ni příliš pestré nebo složité.

Tuto popravčí byrokracii v knize zosobňují zaměnitelné figurky zbavené individuality, které častěji něco předstírají než dělají a Nabokov jim umisťuje na hlavy paruky nebo na tváře masky. Když ředitel věznice tlačí na odsouzeného, aby se před smrtí spřátelil se svým katem a ještě mu při veřejné popravě děkoval, jako by spisovatel mimoděk předpovídal stalinské procesy 30. let. A přesto Pozvání na popravu nepředstavuje politický román či antiutopii, jako byly próza My od Jevgenije Zamjatina nebo později 1984 napsané Georgem Orwellem.

Odkazů lze najít mnohem víc. Jednak uvnitř Nabokovova díla – po tomto románu vytvoří například povídku Oblak, jezero, věž, ve které ruský emigrant vyhraje lístek na zábavný výlet, avšak na něm zažije šikanu od tlupy Němců, a dokonce si jim výslovně stěžuje, že to je z jejich strany jako pozvání na popravu.

Prózu o Cincinnatovi otevírá citace filozofa Delalanda, kterého si ale spisovatel vymyslel a použil jej také v jiném svém románu Dar. Kde dále otec jedné postavy uvažuje nad trestem smrti „jako něčím nepřekonatelně nepřirozeným, jako podivnou a pradávnou převráceností děje, jako když se v odrazu zrcadla všichni mění v levoruké“. A pak jsou tu souvislosti osobní: Nabokovův otec, novinář a kriminalista ještě za cara zvolený do ruské Dumy, opakovaně prosazoval zákaz trestu smrti, než byl roku 1922 zavražděn.

Český čtenář zase celou knihu cítí podobnost s díly Franze Kafky, od nevysvětleného zatčení v románu Proces po ostrakizaci Řehoře Samsy v povídce Proměna. Nabokov ale vždy tvrdil, že v době psaní ještě Kafkovu tvorbu neznal.

Hodně detailů člověk ocení při druhém přečtení, kdy už autorem důsledně vytvářenou iluzi prohlédl a soustředí se na to, jakou roli v ní hrají drobnosti typu pavouka nebo stále se ztenčující tužky. Přesto pravděpodobně opět skončí u toho, že Pozvání na popravu, o jehož interpretacích vyšel celý kritický sborník, se vzpírá jednoznačnému výkladu.

Však něco takového by šlo proti jeho smyslu. Ten román je také obří rozlet fantazie, velká literární hra a oslava jedinečnosti, imaginace či vnitřního života. Doprovázená varováním, jak to lidé obdaření představivostí, tvůrčí povahou nebo jinakostí mívají těžké. V tomto kontextu totalita neznamená konkrétní režim nebo zemi, ale prostě jen každý pokus o spoutání mysli.