Článek
Větrné elektrárny aktuálně podle Ministerstva životního prostředí pokrývají jen procento v Česku vyrobené elektřiny. Záměrem rezortu ale je tento podíl v následující dekádě desetinásobně zvýšit.
Výstavba takové elektrárny je ale během na dlouhou trať.
„Vyhledáváte místa, kde je dostatečně silný větrný potenciál, a na základě rešerše se potom si rozhodujete, jestli na daném místě budete, nebo nebudete stavět,“ nastiňuje první kroky Rudolf Kreisinger, jednatel společnosti Windenergie.
Pokud se místo vyhodnotí jako vhodné, přichází na řadu schvalovací proces. U této elektrárny v Jindřichovicích v Krušných horách trval šest let, jinde to může ale být i třikrát tolik.
Ve hře je proto obvykle více projektů najednou. „Z 10 se zpravidla podaří dotáhnout jen jeden,“ říká Kreisinger s tím, že nejčastěji plány ztroskotají na vyjednávání s obcemi.
Většina obcí v takových otázkách obvykle přistoupí k referendu, v němž si pak obyvatelé sami odhlasují, zda s výstavbou souhlasí. Podle Kreisingera jsou nejčastější obavy ohledně hluku a zásahu do krajinného rázu.
Na obojí se ale podle něj dá zvyknout. „Když teď mluvím s místními v obcích, kde máme elektrárny, říkají mi (i když samozřejmě ne všichni), že už by jim tam dneska elektrárny chyběly. Že už si zvykli na to, že ze zahrady koukají na vrtulník za domem,“ říká Kreisinger.
Získat souhlas obce a jejích obyvatel je ale jen začátek. Projekt může stopnout i studie vlivu elektrárny na životní prostředí – ať už kvůli hnízdění ohrožených ptáků, vegetaci, nebo třeba netopýrům.
„Když se to podaří, tak ale potřebujete další důležité souhlasy, třeba od armády i Úřadu pro civilní letectví, a všude můžete narazit na nějaký problém,“ vysvětluje Kreisinger s tím, že další náraz může přijít i při žádosti o změnu územního plánu.
Pokud se všechny tyto kroky podaří, může se stavět.
Každá z turbín větrného parku v Jindřichovicích má výkon 2,3 megawattu.
Lopatky jsou dělané téměř jako u letadel – jsou duté.
Díky tomuto čidlu umí software elektrárny vyhodnotit, z jakého směru jde nejsilnější vítr, a přizpůsobit tomu natočení i sklon jednotlivých lopatek.
Součástí stavby jsou i překážková návěstidla, která v noci zajišťují viditelnost turbíny pro letadla.
Vzhledem ke své výšce stavby více přitahují blesky, které do nich udeří i několikrát za rok. Tohle je bleskosvod, který by měl minimalizovat vznik škody nebo poruch.
Gondola se nachází přibližně 105 metrů nad zemí.
Před vstupem do útrob elektrárny je potřeba ji nejdříve odstavit. Bez toho nemůže nikdo nahoru.
Na vrchol elektrárny vás pak dopraví výtah, obvykle ho ale využívají jen servisní technici.
„Já sám jsem teď byl nahoře po pěti letech,“ přiznává Kreisinger. I cesta nahoru má navíc své bezpečnostní předpisy. Nesmí chybět helma, lezecký postroj i lana a karabiny.
Schody, které se musí zdolat cestou nahoru. Výtah totiž pracovníky nevyveze až úplně na vrchol.
