Článek
České demokracii už je 36 let. Po čtyřech letech se bude výročí zcela zásadního historického zlomu zase jednou slavit uprostřed období předávání moci. Je v tom spousta silné symboliky. Jak je říjnový termín voleb pohromou pro praktické politické záležitosti v čele s rozpočtovým procesem, tak pro oslavy výročí 17. listopadu je vlastně dokonalý.
Pokojné a spořádané předání moci na základě svobodných voleb je klíčovým znakem demokracie a nejzásadnějším výdobytkem listopadových událostí. Pranic na tom nezmění různé politické hry a hrátky. Ba ani skutečnost, že letos probíhá onen přechod moci ze staré garnitury na nově zvolenou poněkud méně důstojně, ať už kvůli tanečkům kolem rozpočtu v podání starého premiéra, anebo tanečkům kolem střetu zájmů v podání toho nového.
Tahle pěna dní by neměla zakrýt neokázalou nádheru demokratického procesu, který momentálně sledujeme.
„Když mluvím o principech, které pro tuto zemi považuji za zásadní, rád bych (…) zmínil také hodnotu nepostradatelnou pro naši úspěšnou budoucnost. Je jí autentická, sebevědomá a rozvíjející se občanská společnost. (…) Ostatně i moderní česká státnost z ní do velké míry vyrůstala,“ prohlásil letos 28. října na Pražském hradě prezident Petr Pavel, než rozdal metály.
Není to myšlenka zvlášť originální či objevná, ale je nosná. A důležitá.
O to důležitější, že nastupující vládní většina v předvolebních programech podobně jako v návrhu programového prohlášení nešetří kritikou na adresu některých aktivit, které z občanských kořenů vyrůstají.
„Zrušíte politické neziskovky?“ ptá se v předvolebním rozhovoru moderátor Lubomír Veselý. „Ano,“ odpoví bez zaváhání Andrej Babiš.
„Nekompromisně ukončíme podporu politických neziskových organizací,“ hlásili v programu Motoristé. „Zakážeme státu, aby spolufinancoval tzv. neziskové organizace, které se angažují v politice nebo prosazují politické ideologie,“ slibovalo hnutí SPD.
Syntézou v chystaném programovém prohlášení nové vlády je nakonec celkem přijatelná pasáž: „Zamezíme tomu, aby se veřejné peníze využívaly pro politický aktivismus. Neziskové organizace mohou prosazovat své politické názory, ale nikoli z peněz daňových poplatníků.“
Nicméně neziskový sektor zcela zjevně leží části představitelů nastupujících vládních stran v žaludku. Ve skutečnosti jde ale spíš o prázdné deklarace, přesněji řečeno o bláboly.
Česko z dobrých důvodů nemá žádnou definici „politické neziskové organizace“ a pevně doufejme, že se ji ani nepokusí vytvořit. Prostě proto, že každá nezisková organizace je do jisté míry politická a „angažuje se v politice“. Občanský a neziskový sektor je přirozenou (a důležitou) součástí politického prostoru a v tomto smyslu má každá nezisková organizace i svou politickou agendu.
Sportovní svazy, které jsou zdaleka nejlépe placenými neziskovkami, budou lobbovat v oblasti sportovní politiky. Neziskovky zaměřené na sociální práce a služby se budou snažit ovlivnit nastavení sociální politiky státu. Pacientské organizace budou chtít promlouvat do politiky zdravotní. Lidskoprávní spolky budou vnášet svá stanoviska do debat o rovnosti práv nebo zahraniční politice. Ani zdánlivě „apolitické“ spolky, jako jsou dobrovolní hasiči nebo horská služba, se politice nevyhnou, protože jsou zkrátka součástí veřejného prostoru a musejí si v něm vydobýt a obhájit vlastní postavení.
Když Jindřich Šídlo v satirickém pořadu Šťastné pondělí definoval politickou neziskovku jako „neziskovku, která vadí nějakému politikovi“, dostal se k jádru pudla asi nejblíž, jak to jde. Všechny neziskovky jsou politické, ale jen některé politikům vadí. Někdo má spadeno na Evropské hodnoty, někdo na Člověka v tísni, někomu vadí střídavě úspěšné pokusy o občanský fact-checking.
Překvapivě nikomu ale nevadí instituty při politických stranách, jako jsou Institut SPD, Institut pro politiku a společnost, iStar, Topaz nebo Institut pro pravicovou politiku. I tyto organizace fungují na neziskovém principu a strany na ně čerpají ze zákona nárokové příspěvky ve vysokých milionech korun ročně - ano, z peněz daňových poplatníků. Pokud tedy politické strany chtějí vyrazit do boje s politickými neziskovkami, může začít každá na svém dvorku.
Tažení proti „politickým neziskovkám“ je ve skutečnosti jen snahou rozjet v Česku podobnou kulturní válku, na níž narýžovali politické body někteří američtí i evropští politici. A stejně jako u dalších podobných pokusů - třeba kolem politiky v oblasti umělého přerušení těhotenství – to nedává žádný smysl. V Česku jde o naprosto marginální téma.
Jistě, vláda má plné právo rozhodovat o financování neziskového sektoru. Pokud se jí zdá, že část veřejných peněz dostávají organizace, které je dostávat nemají, může s tím něco udělat. Může po neziskovkách požadovat ohledně financí (ještě) větší transparentnost.
Nemá ale naopak žádný nárok roztrubovat nesmysly o „rušení politických neziskovek“. Tím by zasáhla do základního práva občanů se shromažďovat a svobodně kafrat do veřejného dění. Což je právo, jehož uplatnění navzdory momentálním držitelům moci stálo i u zrodu moderní české demokracie 17. listopadu 1989. Tisíceré díky za to.
