Komentář: Kolik peněz chybí v rozpočtu? Do tolika ani neumíme počítat

Doufejme, že vláda Petra Fialy ve středu ukončí dramatizaci legendárního kusu Knoflíková válka o komické klukovské nenávisti až za hrob a pošle do Sněmovny návrh rozpočtu na příští rok, jak je povinna.

Ne že by námitky Fialova kabinetu proti tomu, co se s rozpočtem chystá udělat nová sněmovní většina ANO, SPD a Motoristů, nebyly na místě, ale málo platné, zákon je zákon. A jednací řád Poslanecké sněmovny říká nejen to, že vláda předloží rozpočet dolní komoře nejpozději tři měsíce před začátkem rozpočtového roku, ale v dalším odstavci i to, že předseda Sněmovny přikáže návrh k projednávání rozpočtovému výboru.

Je tedy jasné, že pokud se vymění Sněmovna a je zvolen její nový předseda, musejí poslanci od vlády znovu neprodleně dostat rozpočet, aby byl zákon dodržen.

Na středečním zasedání končícího kabinetu snad tak už převáží názor příčetnějších ministrů, jejichž počet postupně narůstá, že je třeba tuto klukovinu už konečně ukončit. A politická debata se bude moci vrátit k tomu podstatnému: zda je jízdní řád rozdělení výdajů za 2,3 bilionu dobře sestaven a jakou že rozpočtovou sekyru naplánovali politici na další rok. Na to mohou být ovšem velmi různé odpovědi podle toho, jak moc pravdy sneseme. Začněme tedy raději zvolna.

To je oficiální schodek rozpočtu navržený vládou Petra Fialy a kdyby vládní strany vyhrály volby, nyní by ve Sněmovně směřoval ke schválení. Bohužel není pravdivý. Končící ministr financí Zbyněk Stanjura prokázal během svého působení pozoruhodnou účetnickou kreativitu.

Už dřív zkusil vše možné, aby rozpor mezi příliš vysokými výdaji a příliš nízkými příjmy vyřešil bez skutečně radikálního ořezání výdajů či zvýšení daní: schovávání dluhu mimo rozpočet; nadhodnocování výnosů z povolenek; rozpouštění rozpočtové rezervy, na co není určena; posílání miliard ze sanace povodní na něco úplně jiného (a to ho taky nakonec asi stálo v povodněmi postiženém regionu poslanecký mandát).

Stanjurův poslední rozpočet je ale extrém. Ne proto, že v něm různě chybí nižší desítky miliard a reálný schodek je určitě nad 300 miliardami. Ale protože sotva Česko schválilo výjimku, že do rozpočtových limitů se nezapočítají výdaje na rychlé posílení obrany nad dvě procenta HDP, Stanjura hned přelakoval spoustu drahých dopravních staveb za obranné.

Národní rozpočtová rada, která jinak pozitivně hodnotí postupné zlepšování fiskální nerovnováhy a znatelný nástup k udržitelnějším veřejným financím, proto správně varovala, aby „do výjimky byly zařazovány výlučně projekty, které budou řádně projednány a schváleny Výborem pro obranné plánování jako poradním výborem Bezpečnostní rady státu“. Je jedno, jak je zrovna složená Sněmovna. Pokud chce být při schvalování rozpočtu suverén, neměla by si toto vodění za nos nechat od exekutivy líbit.

Pak tu máme něco, čemu můžeme provizorně říkat Babišův schodek. Předseda hnutí ANO se s budoucí ministryní financí Alenou Schillerovou nyní snaží najít všechny nedostatečně financované položky Stanjurova rozpočtu, aby to odcházející vládě mohli omlátit o hlavu (i zde probíhá konkurenční dramatizace Knoflíkové války). Zatím našli 15 miliard nafouknutých příjmů a 85,4 miliardy nepokrytých výdajů. S nadsazenými příjmy má Babiš pravdu. To je ovšem letitá specialita ministrů financí a je třeba dodat, že Stanjura se to jen naučil od svých předchůdců - tedy právě od Schillerové a Babiše. Nyní tak na poslední chvíli rozhodl, že boj proti šedé ekonomice bez větších změn najednou vynese dodatečný příjem 14 miliard. To jsou samozřejmě nesmysly.

S 85,4 miliardami výdajů je to složitější. Peníze samozřejmě chybí všude a chtějí je všechna ministerstva a státní fondy. Zde končící ministři financí a dopravy neodvedli svou práci a nesmířili požadavky silničářů s realitou rozpočtu – je nepravděpodobné, že by se investice do dopravní infrastruktury dofoukly o 38 miliard, na takové stavební eldorádo možná v Česku není ani dost písku a bagrů.

Je ale vysoce pravděpodobné, že ať už to se Stanjurovým rozpočtem dopadne nyní jakkoliv, v průběhu roku 2026 ho Babišova vláda novelizuje a jen těžko tam bude nižší schodek než 350 miliard, jakkoliv to znamená porušení současných rozpočtových pravidel.

To nás dovádí k zásadní otázce: a kolik by byl vlastně schodek, kdyby se opravdu započítaly všechny nutné výdaje na plánované investice v Česku?

Zde si pomozme přehlednou analýzou ekonomů Aleše Bělohradského, Terezy Markalousové a Matyáše Pospíšila. Ti se pokusili vyčíslit, kolik by stálo, kdyby Česko skutečně plnilo vše, co si předsevzalo. Jen zachování statu quo a navýšení výdajů na obranu, důchody a obsluhu státního dluhu by vyžadovalo do roku 2030 o 230 miliard navíc ročně. Pokud bychom chtěli plnit všechny strategické plány, které jsou aktuálně platné a u nichž se stále tváříme, že je plníme, znamenalo by to 419 miliard korun ročně dodatečných výdajů. A pokud k tomu připočteme i nové obranné závazky NATO, jsme na 453 miliard nutných dalších výdajů.

A pozor, k tomu bychom měli ještě připočíst ony každoroční provozní schodky, které vršíme. Ale do tolika už snad ani neumíme počítat.

Ne že by současná bitva Lovreňáků a Velraňáků nebyla důležitá. Jde o desítky miliard, které mají být v rozpočtu zdůvodněny a nejsou. Nicméně pokud započítáme i obrovský modernizační vnitřní dluh, který postupně Česko nabralo, pak skutečně spory pánů Fialy a Babiše připomínají jen to uřezávání knoflíků, šlí a opasků. Bez opravdu radikální reformy, která sníží stabilně výdaje státu zhruba o nějakých 50-100 miliard ročně a navýší příjmy o 150-200 miliard se dlouhodobě neobejdeme. A to jsou tak obří částky, že to není zdaleka jen ekonomická debata, ale celospolečenská debata, jaké Česko vlastně chceme.

Ale začít se s ní musí. Každá party někdy končí. A čím později, tím větší bývá kocovina.