Třetina rodičů pravidelně používá fyzické tresty. Alarmující, říká psycholog

Z výzkumu odborníků z Psychiatrické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy vyplývá, že rodiče, kteří byli v dětském věku trestaní, mají větší tendenci tento nástroj využívat ve výchově vlastních dětí. Zapojilo se 1013 rodičů dětí do 18 let.

Nejčastěji rodiče přistupují k fyzickým trestům doma, každý čtvrtý ale i na hřišti nebo během návštěvy u kamarádů či známých. U lékaře nebo ve škole či školce je to pak každý desátý. Úplně se jim vyvarovat se daří jen třetině rodičů.

Podle vedoucího výzkumného týmu, klinického psychologa Radka Ptáčka, je fyzický trest pro dítě tou nejhorší zpětnou vazbou. „To jsou přesně ty absurdní situace, kdy čtyřleté dítě bouchne jiné dítě na pískovišti, přijde rodič a za trest ho taky plácne. Tady bych si dovolil říct, že skutečně jen hlupák si může myslet, že něco takového funguje,“ říká.

„Rodiče nás trestali, my proto trestáme naše děti a ty zase budou trestat svoje děti, protože to všichni považujeme za něco, co je přirozenou součástí výchovy. Ale v zemích, kde toto přeťali tím, že si jako společnost řekli, že to není dobře, zcela jistě dochází k poklesu nebo dokonce téměř úplnému vymýcení fyzických trestů,“ upozorňuje psycholog.

Jedním z výsledků vašeho výzkumu je, že fyzické tresty používá v Česku více než třetina rodičů. Zaskočilo vás to?

Zjistili jsme, že fyzické tresty v nějaké podobě používá – nebo používalo – až 60 % rodičů, přičemž třetina z nich pravidelně. To je každý třetí rodič, což je pro nás pochopitelně velmi znepokojující údaj, protože když se podíváte na děti na ulici a představíte si, že každé třetí je nějakým způsobem exponováno fyzickému násilí a bolesti – přestože si někteří myslí, že plácnutí přes zadek nebo přes ruku násilím není – tak je to ve 21. století v relativně kultivované zemi, velmi alarmující.

Co dalšího vás jako odborníka z praxe překvapilo?

Všechna ostatní zjištění se dala o něco více předpokládat, jelikož současně odpovídají tomu, co vyplývá ze zahraničních výzkumů. Nicméně zajímavé mi přijde například to, že násilí není žádným způsobem vázané na vzdělání rodičů.

Rodiče, kteří bijí své děti, najdete ve skupině vysokoškoláků, středoškolsky vzdělaných i těch se základní školou.

Jak je to s věkem rodičů?

To je další pozoruhodná věc. Fyzické tresty častěji volí mladší rodiče do 35 let, kdežto ti starší častěji volí jiné výchovné prostředky. Co mě hodně překvapilo, je, že nejvíce trestané jsou sice děti od 3 do 12 let, ale že až desetina populace používá fyzické tresty i na děti ve věkovém rozmezí od 12 do 18 let.

Když jste zmínil zahraniční výzkumy, jak si stojíme ve srovnání se zbytkem Evropy? 

Na začátku bych chtěl zmínit, že v kultivovaném světě má více než 60 států fyzické tresty zakázané nějakou zákonnou normou a jejich výskyt je tam tudíž minimální. Nicméně Česká republika, přestože se v roce 2007 zavázala k tomu podobnou úpravu také přijmout, tak doposud nic takového neučinila.

Můžeme říci, že v rámci Evropy patříme mezi ty největší ignoranty. Ať už proto, že jsme si jako společnost neřekli, že fyzické násilí do mezilidských vztahů nepatří, tak i z hlediska frekvence. Jednoznačně patříme mezi země s největším výskytem. Jsou to spojené nádoby.

Během léta by ale měl vstoupit do legislativního procesu návrh Ministerstva spravedlnosti, který zakotví v občanském zákoníku nepřípustnost fyzického trestání dětí. Z vašeho výzkumu sice vyplývá, že pro zákonný zákaz je v Česku jen čtvrtina rodičů, ale chápu to správně, že vy v tom smysl vidíte?

Určitě. Myslím, že to, že s tím souhlasí pouze malá část rodičů, je pouze o nedostatečné informovanosti. Když jsme se totiž zároveň účastníků výzkumu ptali, zdali je fyzické násilí součástí mezilidských vztahů, více než 90 % řeklo, že v žádném případě. A že si myslí, že fyzické tresty nejsou efektivní a nechtějí je a priori používat, ale přesto používají.

Takže jde spíš o obavy z toho, co právní úprava přinese?

Přesně. Část lidí se bojí, že tím dojde ke kriminalizaci a v případě, kdy plácnou dítě přes ruku, bude je někdo moct popotahovat nebo dokonce soudit. Jenomže navrhovaná úprava má být čistě deklaratorní, stejně jako celá řada dalších ustanovení občanského zákoníku, například v souvislosti s manželstvím, kdy se praví, že manželé by se měli vzájemně ctít a být si věrní. Nikdo ale přece nechodí byt od bytu a nekontroluje to. Je to jen vyjádření obecných hodnot dané společnosti.

O to spíš mě zajímá, zda je to podle vás dostatečné a může to přinést určitou změnu v tom, jak k fyzickým trestům jako společnost přistupujeme?

Je potřeba především udělat nějaký první krok. Ve 21. století se přece nemůžeme bát toho, že si řekneme, že násilí do mezilidských vztahů nepatří, a zvláště násilí vůči absolutně bezbranným členům společnosti.

Musíme přetnout řetězec sociální dědičnosti, kdy i z našeho výzkumu vyplývá, že k velkému procentu fyzických trestů dochází v rámci generačního přenosu. Rodiče nás trestali, my proto trestáme naše děti a ty zase budou trestat svoje děti, protože to všichni považujeme za něco, co je přirozenou součástí výchovy. Ale v zemích, kde toto přeťali tím, že si jako společnost řekli, že to není dobře, zcela jistě dochází k poklesu nebo dokonce téměř úplnému vymýcení fyzických trestů.

Je ale vůbec možné fyzické tresty redukovat na nulu?

Úplné vymýcení samozřejmě možné není, ale jako společnost musíme mít nějaký nástroj, ke kterému se můžeme odkázat a který bude říkat, že to není normální.

Během své soudně-znalecké praxe jsem se mnohokrát setkal s tím, že dítě bylo zanedbáváno, týráno a opakovaně vystavováno fyzickým trestům. A když se pak vyšetřující orgán ptal, jestli je závažnější, když dítě dostává na zadek rukou, nebo páskem, jestli je horší, že dostává třikrát týdně, nebo každý den, tak to všechno jsou absolutně absurdní otázky. 

Ve chvíli, kdy bude nějaká zákonná norma jasně říkat: „Násilí na dětech není přijatelné“, to může pomoci i v těchto trestně-právních případech.

Rodičů jste se ptali i na prostředí, kde fyzické tresty nejčastěji uplatňují, přičemž v 60 procentech to bylo doma. Čtvrtina respondentů nicméně uvedla, že trestá své děti i na návštěvě u kamarádů nebo na hřišti. Neplatí tedy, že uhodit vlastní dítě by bylo společenské stigma? 

To skutečně ne. Rodiče trestají děti doma i venku a necítí strach ani stud, protože si neuvědomují, že je to špatně. A kdyby zákonná norma vedla alespoň k tomu, že si rodiče uvědomí, že by to dělat neměli a alespoň občas je to zabrzdí, považoval bych to za velký úspěch.

Už jste zmínil, že jste se ve výzkumu zabývali i tím, zdali rodiče, kteří byli jako děti trestáni, mají větší tendenci k tomu používat fyzické tresty ve výchově vlastních dětí, přičemž se ukázalo, že ano. Může ke změně tohoto společenského schématu dojít v rámci jedné generace rodičů?

Myslím si, že ano. Základním předpokladem pro to, aby se ten vzorec změnil, je stanovení norem a otevření společenské diskuze. A když se nám podaří s tím začít a neskončit jen u deklarace v občanském zákoníku, ale spíš tím otevřít společenskou diskuzi, tak v rámci nastávající generace rodičů může výskyt fyzických trestů v české populaci výrazně klesnout, a to pak bude mít velmi pozitivní vliv na další generaci, která už tento typ trestu nebude vnímat jako přirozenou součást výchovy.

Není už ale ta diskuze, kterou jste zmínil, nějakou dobu otevřená? Respektující rodičovství je přece –minimálně v posledních letech – poměrně na vzestupu.

Určitě. Bez toho aniž by ta změna byla již nějakou dobu v běhu, bychom se ani nedobrali ke konkrétnímu návrhu zákonné úpravy, takže diskuze bezpochyby v současné době běží a je to dobře. Nicméně je potřeba ji zároveň nějakým způsobem usměrnit, protože v současné době celá řada hlasů – i z řad odborníků – praví, že mírné fyzické tresty, které často popisují jako „fyzické vedení“, jsou přípustné, a tím stále legitimizují určitou formu agrese vůči dětem.

Musíme začít od toho, že si řekneme, že jakékoliv formy násilí vůči dětem jsou nepřijatelné, a z toho bodu se pak můžeme posunout k tomu, jakým způsobem děti vychovávat tak, abychom nepoužívali nejen fyzické, ale jakékoliv typy násilí, třeba i to psychické.

Když teď vezmeme v potaz, jak moc je to téma polarizační a dělí nejen rodičovský tábor, ale i odborníky, jak byste vysvětlil někomu, kdo fyzické tresty považuje za běžné a normální, že se plete?

Tuhle diskuzi vždycky začínám otázkou, zda lidé používají nějaké formy fyzického napadání i v jiné mezilidské komunikaci. Tedy například, když se nepohodnete s partnerem nebo když udělá něco, co se vám nelíbí, tak ho uhodíte? Načež většina lidí odpoví, že ne.

A jak pak konverzace pokračuje dál?

Pak se zeptám na to, co by daný člověk dělal, kdyby ho partner nebo třeba zaměstnavatel uhodil. Většina lidí řekne, že by to dotyčnému buď vrátila, nebo okamžitě odešla pryč. A já jim na to odpovídám, že dítě ale obvykle nemá ani jednu z těchto možností, musí to jen strpět.

A teď si představte, že se nejedná jen o fyzickou bolest, ale i o pocit velkého ponížení. Trest, který způsobuje bolest, vede ke stresu a když je opakovaný, tak ten stres v podobě traumatu může změnit vývoj mozku a způsobit to, že dítě může mít vyšší výskyt duševních poruch nebo vyšší tendenci ke zneužívání návykových látek. Chcete to?

Předpokládám, že odpověď většiny bude, že ne.

Ano, většina mé argumenty nějakým způsobem uzná. Takoví ti zatvrzelejší se pak zpravidla posunou k tomu, co mají dělat, když nic jiného nefunguje. Na to obvykle zase odpovídám otázkou, zdali je tedy fyzický trest v jejich případě efektivní. Načež téměř všichni přiznají, že ne, ale že jim nic jiného nezbývá a dojdou k závěru, že neví, jak jinak tu situaci řešit.

Zároveň ale čtvrtina rodičů označila za nejefektivnější nástroj právě fyzické tresty.

Je to velké číslo, ale pozitivní je, že většina si uvědomuje, že to efektivní není a za nejlépe funkční nástroj označila klidnou domluvu. Tady bychom si totiž měli položit i otázku, co je vlastně cílem výchovy. Snížit nežádoucí chování a zvýšit pravděpodobnost výskytu žádoucího chování.

A tady funguje poměrně jednoduchá aritmetika, která je stejná u zvířat i člověka: jestli chci modifikovat chování, tak musím pozitivně zpevňovat a chválit žádoucí chování, a už tím dochází ke zvýšení jeho výskytu.

Jak ale naložit s tím, které není žádoucí?

Tam máme na výběr, protože jeho snižování je možné třemi způsoby: buď si ho nevšímám, negativně zpevňuji – tedy trestám –, což nefunguje optimálně, nebo dítě vedu k uvědomění, případně odejmutí nějaké odměny.

Fyzické tresty volíme tehdy, když selháváme nebo tápeme. Ale výchova by měla fungovat tak, že od věku, kdy dítě chápe a rozumí, by mělo mít stanoveno jasná pravidla – tedy jestliže něco poruší, musí následovat trest, o kterém dopředu ví.

A jaký typ trestu by to měl být?

Nejvíce doporučujeme tresty v podobě odejmutí určité výhody – porušil jsi tenhle bod, tak dneska nebudeš mít mobil, zmrzlinu nebo večerníček. To funguje mnohem lépe než nečekaná rána přes prsty nebo na zadek.

Polovina rodičů ve výzkumu uvedla, že fyzické tresty používají až jako poslední možnost. Jak předcházet tomu, abychom se násilí vyvarovali i v těch nejvíce vypjatých momentech?

Tady si musíme přiznat, že rodičovství je skutečně extrémně náročná disciplína a nikdo z nás na ni není připravený. A proto tam hraje velkou roli intuice. Když nefunguje, že dítěti jednou něco zakážeme a stejně to udělá znovu, tak se rozzlobíme, stoupnou naše emoce, ty potřebujeme vyventilovat, a tak ho plácneme.

Když se ale rozhodnu, že fyzické tresty používat nechci, musím si stanovit nové postupy, které budou více plánované, méně intuitivní, ale mohou mít daleko větší efekt.

Mezi nejčastější důvody, proč rodiče děti fyzicky trestají, patří zejména situace, kdy se děti vztekají, jsou drzé, nebo například ničí nějakou věc. Jakou zpětnou vazbu jim v takových situacích fyzickým trestem dáváme?

V podstatě tu nejhorší, jakou můžeme. Protože jde o chvíle, kdy určitým způsobem nezvládají své emoce nebo samy sebe a my jim ukazujeme, že je v takovém případě v pořádku to ventilovat vztekem a agresivitou, protože děláme to samé.

To jsou přesně ty absurdní situace, kdy čtyřleté dítě bouchne jiné dítě na pískovišti, přijde rodič a za trest ho taky plácne. Tady bych si dovolil říct, že skutečně jen hlupák si může myslet, že něco takového funguje.

Nejčastěji využívaným trestem je plácnutí přes zadek nebo přes ruku. Dva z pěti rodičů pak uvedli, že používají i pohlavky. Dá se tvrdit, že některá z forem fyzických trestů je pro dítě v uvozovkách snáze akceptovatelná?

Rozhodně ne. Má to dvě roviny, tou první je ta hodnotová, ke které se musíme vracet, a z níž plyne, že fyzické tresty jsou zkrátka nepřijatelné.

A za druhé ono nejde ani tak o prostředek, jestli volím ruku, pásek nebo nějakou tyč. Jde o intenzitu bolesti, takže v rukou dovedu způsobit větší bolest, než bych ji způsobil páskem, když rodič symbolicky plácne dítě přes zadek, aby si něco uvědomilo, a to dítě jen ucítí cosi a nebude ho to bolet, je jedno, jaký nástroj použije. Ale když už to dítě má bolet, je jedno, jestli ho rodič uhodí páskem, rukou nebo vařečkou.