Hlavní obsah

Vyděšení čeští rodiče už děti nepouštějí ani 200 metrů od domova

Foto: Shutterstock.com

Ochranářství rodičů významně roste.

Reklama

31. 5. 6:35

ANALÝZA. Postoj českých rodičů ke svobodě dětí se dramaticky změnil, extrémní rozdíl je třeba v tom, jak daleko od domu dnes oproti minulosti nechají své potomky jít. Děti hrající si venku bez dohledu jsou raritou.

Článek

Co se píše v analýze

  • Za tři generace se podíl dětí ve věku 8 až 10 let, které se aspoň jednou dostaly bez doprovodu dospělých dál než kilometr od domu, smrskl z 80 na 27 procent.
  • Čeští rodiče jsou dnes mnohem vyděšenější než jejich prarodiče. Přičemž platí, že úzkostný rodič vychovává budoucího úzkostného rodiče.
  • Rodiče, kteří se sami v dětství mohli pohybovat kilometr a dál od domova, jsou sami benevolentnější.
  • Úzkostní rodiče naopak představují velký byznys: mobily a chytré hodinky s lokalizací polohy se staly normou.
  • Za posledních dvacet let se podíl dětí, které se do školy dopravují s rodiči autem, zvýšil čtyřnásobně.
  •  Děti, dovádějící venku bez dozoru dospělého, skoro nepotkáte.

Úvodní tipovačka

Než se pustíte do dalšího čtení, zkuste na úvod odhadnout, jak se změnila doba: chyťte linku grafu za její konec (zobrazí se vám ikonka tužky) a zkuste nakreslit, jak se od 40. a 50. let po dekádách proměnila skupina dětí, které běžně samy nechodí ven dál než v bezprostředním okolí svého bydliště. Myslíme tím uzavřený dvorek, oplocenou zahradu na přilehlém pozemku u domu a podobně, ale i samotné vnitřní prostory, tedy pokud dítě nechodí bez doprovodu dospělých prakticky vůbec.

Tažením linky naznačíte vývoj v čase, stisknete tlačítko „Hotovo“ a dozvíte se, jak jste se trefili.

V 50. letech tvořila skupina osmi- až desetiletých dětí, které se běžně nedostaly dál než na dvorek, zhruba 5 procent.

Radius dětí se hodně zmenšuje

Jak moc se časy změnily, detailně ukazují další dva grafy níže. Zobrazují procentuální podíly dětí ve věku 8–10 let; data jsme rozdělili do dekád od roku 1940 až do současnosti.

Od 40. do 50. let 20. století se všechny osmi až desetileté děti běžně pohybovaly dále od domova než dnes. Více než 85 procent z nich pak běžně chodilo 200 a více metrů od domu, z toho polovina dále než kilometr. Skoro žádné dítě nezůstávalo jen v uzavřeném okolí domu, tedy na dvorku nebo na zahradě.

Ještě v 80. letech se podíl dětí, které se běžně nedostaly mimo uzavřené okolí domu, držel kolem sedmi procent. To se ale v 90. letech začalo dramaticky měnit a dnes už se dál od domu nedostane každé čtvrté dítě.

Polovina dětí se nedostane 200 metrů od domu

Pokud jde o svobodu pohybu, tu má ve větší míře jen zlomek současných dětí. Zatímco nadpoloviční většina dnešních prarodičů mohla v osmi až deseti letech sama obvykle dál než kilometr od domu, ve 20. letech 21. století už je dětí, které se běžně pohybují bez doprovodu dospělých takhle daleko od domu, jen 13 procent.

A jak je vidět, skoro polovina dnešních dětí se běžně sama nedostane ani dál než 200 metrů od domu.

Další graf ukazuje, kam se děti ve věku 8 až 10 let dostaly nejdál. A také zde je vidět obdobný generační posun. Podíl dětí, které se aspoň jednou dostaly samostatně bez doprovodu dospělých od domu dál než kilometr, se v průběhu tří až čtyř generací smrskl z necelých 80 na 27 procent.

I zde jsou vidět největší změny od 90. let 20. století. Tyto změny pak lze opět pozorovat právě v krajních polohách, tedy jednak u zmíněného pohybu kilometr a dále, plus u uzavřeného okolí domu (počet dětí, které se dál samy nedostaly, se od 90. let zpětinásobil).

V legendách grafů je možné volně přepínat kategorie a sledovat jejich vývoj samostatně nebo je porovnávat mezi sebou.

Rodiče a jejich hledání jistoty

„Děsí mě, když vidím, jak se ve světě rozmáhá násilí a teror. Mám hrůzu z toho, že začne válka, že přijdou a vezmou mi moje holčičky a já je nebudu moct ochránit. Mám strach z toho, že je přejede auto, udusí se jídlem, někam spadnou, zemřou při autonehodě… Prostě se o ně strašně bojím. Nemůžu večer usnout, přes den mě někdy úplně sevře hrůza,“ popisovala matka dvou dcer před několika lety, co prožívá ve vztahu ke svým dětem a zároveň anonymně žádala o pomoc na webu Psychologie.cz.

Touto malou vsuvkou částečně vysvětlujeme, proč se chování rodičů v čase tak silně proměňuje. Psychologové si u svých klientů všímají, že jak u nich narůstají úzkostné stavy a jak jsou spojené s tím, co se kolem nás děje. Každá změna v našem životě může být pro citlivější jedince značně stresující faktor. Třeba právě ve chvíli, kdy přivedeme na svět děti. To podle expertů vnáší do života úplně jinou dynamiku a vyžaduje nový způsob rozdělování pozornosti a vnímání potřeb dětí. Což je náročné na čas i na energii a nese to s sebou mnohé organizační problémy.

Neklid pak do duší rodičů vnáší nejen okolní dění a změny v soukromém životě, ale i celková dynamika moderní doby a také třeba tlak, ať už vědomý nebo nevědomý, ze strany jejich okolí. Tyto stavy se pak odrážejí na jejich vztahu k dětem a také v tom, jak jim jsou ochotni a schopni důvěřovat.

Děti jezdily samy do školy, jiní rodiče mi nadávali

Rostoucí rodičovské úzkosti se projevují i ve způsobu dopravy dětí do školy. Ten se v průběhu doby také hodně proměnil. V průběhu 60. až 80. let se lidé hodně stěhovali z venkova do měst, což se promítlo i v tom, že jejich děti v té době začaly využívat hromadnou dopravu. To postupně rostlo až do nultých let 21. století. Od té doby ale děti využívají veřejnou dopravu méně – rodiče je totiž „přelili“ do aut. Za posledních dvacet let se podíl dětí, které se do školy dopravují s rodiči autem, zvýšil čtyřnásobně.

Rodiče, kteří se neprojevují tolik úzkostně a nechávají dětem více volnosti, se ale mohou setkat s nelibostí ze strany okolí. Nepříjemné zážitky líčí Martina, matka dvou dětí ve školním věku. Redakce její totožnost zná, ale respektuje přání zachovat anonymitu.

„Na úvod musím říct, že nyní, kdy jsou obě děti na druhém stupni, už se situace uklidnila. Na prvním stupni ale byla atmosféra mezi mnou a rodiči, kteří to viděli jinak, hodně napjatá. Mé děti jsou rok a kousek od sebe a mohly jezdit už od první třídy samy tři stanice autobusem do školy. Běžně mi ostatní maminky a tatínkové dávali najevo, že mě nechápou, dokonce mi vícekrát sdělili, že jsem podle nich krajně nezodpovědná, a dvakrát na mě i vulgárně křičeli, když jsme se náhodně potkali v okolí školy,“ popisuje Martina.

Anketa

Myslíte, že jste měli větší volnost než dnešní děti?
Ano
96,3 %
Ne
2,4 %
Je to stejné
1,3 %
Celkem hlasovalo 23734 čtenářů.

„Smutné bylo, že se to promítlo i do vztahů mých dětí s ostatními spolužáky. Bylo cítit, že je rodiče drží zkrátka – a speciálně od naší rodiny. Pocítili jsme to třeba i na oslavách narozenin, které jsem pořádala a zvala na ně i ostatní spolužáky. Obvykle se většina omluvila, že nemohou.“

Přes časté nepříjemné reakce okolí Martina nelituje, že dětem dala volnost. Říká, že důvěra, kterou v ně vložila, se jim vrací už nyní. „Jsou výrazně samostatnější než jejich vrstevníci. Umějí si poradit v různých situacích, od zapomenutých klíčů až třeba po vaření večeře. A je vidět, že jsou na svoje schopnosti hrdé,“ dodává Martina s tím, že si jejich spolužáci ještě ani teď, ve čtrnácti a patnácti letech, často nepřipravují ani svačiny do školy. „Mají svačinové boxy s překvapením – nejčastěji od maminek. A k tomu peníze, které po škole utratí nejčastěji ve fastfoodu nebo v kavárně.“

Úzkostní rodiče vychovávají úzkostné děti

Poslední grafy zachycují, jak se to, co máme sami zažité z dětství, do značné míry kopíruje do našeho dalšího vztahu k dětem. Rodiče, kteří se sami v dětství mohli pohybovat kilometr a dál od domova, jsou sami benevolentnější a tvoří tak nejsilnější skupinu, která sama umožňuje dětem, aby se mohly více vzdálit od domu. Zhruba polovina z nich ale už tuto vzdálenost omezila pod kilometr.

Stejně tak valná většina rodičů, kteří v osmi až deseti letech naopak běžně chodívali jen do 200 metrů od domu, zkopírovala tento vzorem směrem ke svým dětem.

Jinými slovy: kopírujeme své vlastní vzorce chování.

A úzkostní rodiče představují velký byznys: všeliká zabezpečovadla a bezpečnostní praktiky se stávají normou – děti, hrající si venku bez dozoru dospělého, jsou naopak téměř raritou. Upozorňuje na to psycholožka Pavla Koucká.

Úzkostní rodiče často vychovávají děti s úzkostí a nedostatečnou samostatností. Omezují dětem přebírání zodpovědnosti za sebe samotné. Když chce třeba dítě vyšplhat na prolézačku, ale rodiče se bojí, že spadne, raději mu to nedovolí nebo ho při tom jistí. Tím ale brání dítěti v rozvíjení samostatnosti a zkušeností.

„Samostatnost dětí se kvůli našim obavám posunula za poslední generaci o několik let: to, co jsme my, dnešní rodiče, dělali v šesti, sedmi letech, dělají dnešní děti o nějakých pět let později, pokud vůbec,“ říká psycholožka Pavla Koucká. Pracuje v azylovém domě pro matky s dětmi a ve své soukromé praxi a věnuje se zejména psychoterapii dospělých a poradenství pro rodiče.

„Volná, neorganizovaná hra s kamarády, pobyt a pohyb ve venkovním prostředí a zkoumání tohoto prostředí má pro vývoj dětí mnoho pozitiv. A to jak po stránce samostatnosti a zodpovědnosti, tak po stránce motorické a sociální,“ upřesňuje.

Psycholožka varuje: Výrobci udržují v rodičích obavy

Výrobci rodičům s obavami na jednu stranu pomáhají, ale z druhé strany je v nich udržují. Na obalu každé hračky jsou nápisy plné vykřičníků: „Obalový materiál ihned odstraňte z dosahu dítěte. Nebezpečí udušení!“ „Obsahuje malé části. Nebezpečí vdechnutí! Nevhodné pro děti do tří let!“ „Nikdy nenechávejte své dítě bez dozoru!“ a podobně.

Psycholožka Pavla Koucká dodává: „Když už v rodičích vzbudíte velkou úzkost, když už je naučíte přemýšlet, co vše je nebezpečné, nedají se pak lehce zklidnit nějakým přístrojkem. Znám maminky, které se ani s monitorem dechu dobře nevyspaly, neboť se bály, že nezafunguje správně. O falešných poplaších, na něž rodiče reagují šokem, nemluvě.“

Kdy už je strach o dítě za hranou?

„Jak poznám, že se o dítě bojím moc, jsem hyperprotektivní a beru mu jeho důležitou zkušenost experimentovat?“ ptá se psycholožka Hana Nečina Vaníčková na webu Linka důvěry. „Jednou z takových známek může být celkově zvýšená úzkostnost dítěte. Dítě se samo bojí cokoliv zkoušet, z činností se stahuje nebo chce, aby je dělal raději někdo jiný, případně vyžaduje stále pomoc a je nesamostatné. To může být také důsledkem přílišného tlaku na výkon, jednoznačných představ rodičů o tom, jak vypadá správné řešení a nepřipouštění chybování jako součásti procesu učení. Zmiňuji to proto, že někdy to jde ruku v ruce právě s velkou úzkostností rodičů.“

Většina rodičů má tendenci omezovat své děti ve svobodném experimentování, často právě z důvodu vlastních úzkostí a přenášením vzorců chování od svých rodičů. Než se rodiče vyděsí z pouhé představy, že by jejich děti měly někam vyrazit bez dozoru, stojí za to se ptát sebe sama: Měli jsme my jako děti možnost zkoumat věci bez větších omezení? Drželi nás rodiče zkrátka, nebo nám důvěřovali? Jaké to tehdy bylo?

Obě psycholožky se shodují, že rozhodně můžeme dětem poskytnout větší prostor, být k dispozici pouze v případě potřeby a nechat je objevovat věci samotné.

Výzkum proběhl na platformě Výzkumník Seznam v květnu 2023 a zúčastnilo se ho 1821 respondentů. Respondenti nejsou vybráni jako náhodný reprezentativní vzorek, ale následně jsou výsledky průzkumu naváženy tak, aby jejich soubor jako celek odpovídal základním demografickým ukazatelům za Českou republiku (pohlaví, věk, bydliště). Zároveň jsou výsledky srovnávány a případně dovažovány na již zveřejněné reprezentativní průzkumy relevantních agentur na daná témata.

Výzkumník Seznam

Výzkumník Seznam je výzkumný panel společnosti Seznam. Uživatelé se do něj mohou zaregistrovat a účastnit se průzkumů na různá témata. Do vhodného výzkumu je účastník pozván e-mailem na základě sociodemografických informací, které o sobě poskytl (pohlaví, věk, vzdělání, pracovní postavení, kraj, velikost obce). Veškeré výsledky jsou však anonymní a nejsou spojovány s konkrétní osobou.

Chcete nám pomoci zjišťovat informace? Podívejte se do Výzkumníka Seznam.

Reklama

Doporučované