Článek
Vznikaly jako strany pro masy. Teď se mění v ostrůvky zatvrzelců, kterým hrozí pohlcení ve vlnách rozbouřené politické Evropy. Francie: 7,4 %. Nizozemsko: čtrnáct parlamentních křesel ze sto padesáti. Španělsko: osmdesát pět mandátů ze tří set padesáti. Výsledky socialistických stran z nedávných voleb ukazují, že ČSSD je v dobré společnosti. Zavedené levicové strany ještě na začátku století vládly Evropě od Skotska po Litvu. Teď procházejí existenční krizí.
Útok zleva, útok zprava, útok ze středu
Kdo jeho jméno vůbec postřehl, ten ho zřejmě brzy zapomene. Benoit Hamon, šéf francouzské Socialistické strany. Manažer největší stranické katastrofy od vpádu nacistických jednotek, kdy byli francouzští socialisti rozpuštěni. V prezidentských volbách ho pokořili rovnou čtyři kandidáti, z toho hned dva hlasatelé radikálních změn: Z pravicových vod zaútočila Marine le Penová, zleva Jean Luc Mélenchon, připravený odejít z EU a udanit bohaté takřka k smrti. A navrch musí ještě francouzští socialisté čelit výzvě středového politického novotvaru, hnutí Emmanuela Macrona, které si programové rozinky vybírá z levé i pravé strany politického koláče.
Je to předobraz obležení, ve kterém se ocitli socialisté hned v několika zemích Evropy.
Imigrační vlna znamená tvrdý oříšek pro tradiční postoje, které velí socialistům hájit mezinárodní solidaritu s těmi nejubožejšími. Pryč jsou také doby blairovské „nové levice“, která se smířila s trhem ve víře, že hospodářský růst prosákne až k tradiční socialistické klientele. Hospodářská krize z let 2008 a 2009 otevřela dveře radikálním levicovým uskupením, které tradiční socialistky prezentují jako od lidu odtržené papaláše. Řecká marxistická Syriza válcuje PASOK, který přišel za pouhých osm let o devadesát procent hlasů. Španělští socialisté jsou bezradní tváří v tvář hnutí Podemos, italští soudruzi tvrdě bojují s Hnutím Pěti hvězd. V minulých letech přišli socialisti o moc v Dánsku a ve Finsku a v Polsku skórovali nejhůře v poválečné historii. Britští labouristé se zdají být velkou a zářivou výjimkou. Jejich několik dní starý impozantní zisk v parlamentních volbách jim ale svými chybami částečně darovala hlavní soupeřka Theresa Mayová. Co není dílem chyb soupeře, to labouristé nahnali příklonem k populistickým tendencím současné levice. Jejich vůdce Jeremy Corbyn láká na protikapitalistickou rétoriku, rozsáhlé znárodňování a nerealistické sliby vládních výdajů.
Liška Merkelová na lovu hlasů
Socialistická strana Německa není jedna strana z mnoha. Je to bezmála kult, partaj, ve které se členství dědí po generace a držitelé stranických legitimací k nim mají sentimentální vztah. Jako jediné politické uskupení přežila bouřlivé německé dvacáté století, aniž by musela měnit jméno.
Jenže od okamžiku, kdy se objevila na scéně žena jménem Angela Merkelová, SPD střídavě zažívá okamžiky nadějného vzepětí a následné deziluze.
Už dvakrát se SPD podařilo alespoň uzmout křesťanským demokratům úplné vítězství a přinutit je po volební remíze k vládnutí ve velké koalici. Vlastním voličům ale tohle uspořádání není po chuti. Rozmáhá se pocit ztráty tváře, zaprodání ideálů ve prospěch podílu na moci. A do toho Angela Merkelová pouští socialistům žilou svou oblíbenou taktiku: krádež agendy. Její tradičně konzervativní strana si přisvojuje typicky středovou a až levicovou politiku.
Zdálo se, že tohle politické obklíčení dokázal prorazit Martin Schulz. Poté, co se na začátku roku bývalý předseda Evropského parlamentu stal šéfem strany a kandidátem na kancléře, preference socialistů letěly vzhůru.
Jenže příchodem teplejších měsíců čelí Martin Schulz stále chladnějšímu vystřízlivění. Poslední rána přišla z nejsevernější německé spolkové země. Koalice, která vznikla ve Šlesvicku-Holštýnsku, by se mohla stát vzorem pro celoněmecké uspořádání po podzimních volbách a také pro bolestné vyšachování socialistů. Této koalici se říká Jamajka, podle barev na vlajce karibského státu, které korespondují s tradičními barvami zúčastněných stran – CDU-CSU (černá), liberální FDP (žlutá) a strany Zelených. Taková porážka největší evropské socialistické strany by měla tvrdý dopad i na socialisty jinde v Evropě.
A německé volby se konají měsíc před těmi českými.
