Největší investorské chyby. Co dělat, když trhy letí dolů

Investování vypadá jednoduše, když se na něj díváme zpětně. Stačilo přece koupit správné akcie, vyhnout se propadu a pak zase včas nastoupit před dalším růstem. Jenže investor rozhoduje dopředu, kdy nic z toho ještě neví.

Právě v tom je investování zrádné. Nejde jen o to vybrat správný fond, akcii nebo složení portfolia. Stejně důležité je, jak se budeme chovat ve chvíli, kdy se trh nevyvíjí podle našich představ. Když investice několik měsíců zaostává, když přijde prudký propad nebo když naopak všichni kolem mluví o nové „jisté příležitosti“.

Tehdy se ukazuje, že investiční výsledek neovlivňují jen trhy, ale také naše vlastní rozhodnutí. Můžeme mít rozumně sestavené portfolio a přesto si výsledek zhoršit tím, že v panice prodáme, začneme honit právě rostoucí investice nebo budeme strategii měnit po každé nové zprávě.

A právě v nejistotě vznikají chyby, které se na trzích opakují desítky let. Technologie se mění, obchodování se přesunulo do mobilních aplikací a informace máme během několika sekund. Lidské emoce se ale příliš nezměnily.

Strach nás nutí utíkat, když ceny padají. Chamtivost nás přitahuje k tomu, co právě prudce roste nebo co je zrovna „in“. A sebevědomí nám snadno namluví, že tentokrát dokážeme trh přelstít. Podívejme se proto na několik investorských chyb, které se vracejí znovu a znovu - a hlavně na to, proč vznikají a jak jim lze předcházet.

První chyba vzniká ještě před samotným nákupem. Investor si koupí fond, akcii nebo jinou investici, protože o ní někde slyšel. Neví ale přesně, proč ji vlastní, jak dlouho ji chce držet ani co udělá, pokud její cena klesne o 30 procent.

Dokud investice roste, problém není vidět. Při prvním větším propadu ale chybí odpověď na zásadní otázku: Je pokles důvodem k prodeji, nebo běžnou součástí mého plánu?

Dobře nastavený plán přitom nemusí být složitý. Je potřeba vědět, proč investujeme, jak dlouhý máme horizont, jakou částku chceme pravidelně odkládat a jak velké výkyvy jsme ochotni snášet. Pomůže také předem si určit, za jakých okolností bychom investici opravdu změnili nebo prodali.

Právě to je důležité ve chvíli, kdy trhy znervózní. Pokud máme důvody pro nákup i podmínky pro případný prodej promyšlené dopředu, je menší riziko, že je začneme měnit jen kvůli emocím. Plán nezaručí zisk. Pomáhá ale zabránit tomu, aby každá nová zpráva měnila naši strategii.

Představme si fond, který za poslední rok vydělal 40 procent. Vedle něj je jiný, který přidal jen deset. Který působí lákavěji? Právě minulý úspěch bývá silným magnetem.

Investor může snadno získat pocit, že investice, která prudce rostla, bude pokračovat stejným tempem. Jenže vysoký minulý výnos může také znamenat, že cena už výrazně vzrostla a očekávání ostatních investorů jsou velmi optimistická.

Stejný princip funguje u módních odvětví, jednotlivých akcií nebo třeba komodit. Člověk nechce „zmeškat příležitost“, a tak nakoupí až poté, co o ní začali mluvit téměř všichni. Tomuto strachu, že nám něco uteče, se často říká FOMO, z anglického „fear of missing out“.

Dobrá otázka před nákupem proto není jen „Kolik to poslední dobou vydělalo?“, ale hlavně: „Proč tuto investici chci vlastnit právě teď?“

Při prudkém propadu se prodej může zdát jako logická obrana. Investor si řekne, že vystoupí z trhu, počká, až se situace uklidní, a potom nakoupí zpět. Problém je, že musí správně udělat dvě rozhodnutí: kdy odejít a kdy se vrátit.

A druhé bývá možná ještě těžší než první. Trhy totiž často začnou růst ještě ve chvíli, kdy ekonomické zprávy vypadají špatně a mezi investory převládá nervozita. Čekat na okamžik, kdy bude budoucnost znovu vypadat bezpečně, proto může znamenat propásnout část zotavení.

Investor Howard Marks tuto nejistotu shrnul už v názvu svého známého memoranda z roku 2001.

Jeho pointou není rezignovat na přemýšlení o riziku. Právě naopak, když budoucnost neumíme spolehlivě předpovědět, portfolio by mělo být sestavené tak, aby nestálo na jediném scénáři.

„Téhle firmě opravdu věřím.“ Taková věta může být začátkem dobré investice, ale také velmi nepříjemného problému.

I skvěle vypadající společnost může narazit na konkurenci, špatné vedení, změnu technologií nebo problém, který dnes nikdo nepředpokládá. Pokud tvoří pět procent portfolia, její propad bolí. Pokud tvoří polovinu portfolia, může změnit celý finanční plán.

Právě silná víra v jednu firmu nebo odvětví svádí investora k tomu, aby do něj postupně posílal stále větší část peněz. Čím úspěšnější investice navíc v minulosti byla, tím snazší je podlehnout pocitu, že tentokrát „to přece dává smysl“.

Podobná koncentrace navíc nemusí být na první pohled vidět. Investor může vlastnit několik různých fondů, které ale všechny drží stejné velké společnosti nebo jsou silně zaměřené na stejné odvětví.

Diverzifikace proto není o počtu řádků v aplikaci. Jde o to, na kolika skutečně odlišných investicích jsme závislí a zda nás problém jedné firmy, sektoru nebo regionu nezasáhne příliš silně.

Investiční aplikace umožňuje nakoupit nebo prodat během několika sekund. To ale neznamená, že je potřeba těch několik sekund využívat každý den. Investor může snadno získat pocit, že dobré řízení portfolia znamená neustále něco měnit.

Jednou prodá fond, který několik měsíců zaostává, potom nakoupí současného vítěze a za pár týdnů strategii změní znovu. Aktivita pak může působit jako známka kontroly, i když ve skutečnosti jen zvyšuje počet rozhodnutí, u kterých se můžeme splést.

Každý obchod navíc může znamenat další náklady, případně daňové důsledky. Ještě větším problémem ale bývá to, že investor neustálými změnami opouští dlouhodobý plán ve prospěch krátkodobých dojmů a aktuálních emocí.

Právě proto se někdy v investování vyplatí doslova „sedět si na rukou“ - tedy odolat nutkání zasahovat jen proto, že se na trhu něco děje. Někdy může být nejrozumnějším investičním rozhodnutím neudělat vůbec nic.

Kontrolovat investice není samo o sobě chyba. Problém nastává, pokud každodenní pohyby začnou ovlivňovat dlouhodobá rozhodnutí. Portfolio může během jednoho dne ztratit několik procent, aniž by se zásadně změnily vyhlídky investora na příštích dvacet let.

Čím častěji ale výsledek sledujeme, tím častěji uvidíme ztrátu. A každá červená obrazovka vytváří další příležitost udělat něco impulzivního.

Navíc se při častém sledování snadno mění i naše vnímání rizika. Běžný krátkodobý výkyv může působit mnohem dramatičtěji, než jaký má ve skutečnosti význam pro dlouhodobý plán.

To ale neznamená, že bychom své investice neměli kontrolovat. Důležité je rozlišovat mezi průběžnou kontrolou portfolia a neustálým reagováním na každý pohyb jeho ceny. Právě druhá možnost nás může zbytečně svádět k rozhodnutím, která jsme původně vůbec neplánovali.

Všechny tyto chyby mají společného jmenovatele - rozhodnutí vzniká pod vlivem okamžiku.

Proto může pomoci několik pravidel stanovených předem. Jaké rozložení portfolia chci držet? Za jakých okolností ho změním? Jak často ho budu kontrolovat? Co udělám při velkém propadu?

Dobré pravidlo nezaručí, že nikdy neuděláme chybu. Může ale vytvořit několik minut nebo hodin mezi emocí a rozhodnutím. A právě tento odstup může být při investování překvapivě cenný.