Článek
Určitě jste si té kadeřnické debaty všimli také.
Šlo v ní o otázku, zda je správné, že se ke kratšímu sestřihu dostanou dříve naši psi než my, lidé. Olej do ohně (hodilo by se spíš použít výraz „tužidlo do vlasů“) přilila ministryně financí s tvrzením, že si účes upravuje sama, protože z minulého režimu si ještě pamatuje, jak zacházet s natáčkami.
Rychlost, s jakou vláda plánuje otevírat obchody, řemesla, služby či restaurace, není nijak závratná. Majitele firem připravuje o nervy, trpělivost a tržby, nás ostatní o normální život.
O co lépe zvládají epidemiologové, lékaři, vojáci a celý záchranný systém držet na uzdě klíčový index R, o to hůř se daří probouzet z kómatu ekonomiku. Ukazuje se, že v populaci, včetně politické reprezentace, je mnohem víc než koronavirus rozšířený strach z něj.
Odvrácená tvář strachu
Má to svoje výhody: mimochodem, také díky tomuto strachu je R tak nízké. Na druhou stranu to s sebou nese obrovské a vyčíslitelné ztráty. Zeptejte se kteréhokoliv ze zaměstnavatelů, kteří by už provoz své firmy mohli rozjet, s jakými potížemi dostávají lidi do práce, pokud čas dosud trávili v bezpečí zvaném home office nebo prostě jen museli být doma kvůli dětem.
Index strachu ještě nikdo měřit nezačal, ale byl by vysoký.
Dovolte drobné sondy, které – uznávám – samy o sobě nemají jinou vypovídací hodnotu než pouhého příkladu. Ale jsou reálné, staly se nebo se dějí:
Do otevřených pneuservisů se na výměnu zimních kol za letní nikdo v těchto dnech příliš nehrne. Když dorazíte do jindy zaplněné nemocniční ambulance, zjistíte, že v Česku jakoby zmizely jiné nemoci než covid-19. A když si chcete nechat v jedné provozovně u Prahy nabrousit nůžky (protože chcete trumfnout natáčky Aleny Schillerové), otevře vám brusič v obleku, za který by se nestyděl ani příslušník liberecké protichemické roty, a dvě stovky za vylepšení nůžek si od vás vezme bezdotykově – do igelitového pytlíku.
Nejsmutnější zprávu o strachu z koronaviru jste určitě zachytili. Bylo to oznámení o úmrtí legendy Spirituál kvintetu Dušana Vančury.
Epidemiologové přiznávají, že koronavirus ještě známe málo. Nevíme přesně, jak se chová, a proto existují důvody být opatrný. Ale jedno víme určitě: bude tu s námi nastálo, buď v této, nebo nějaké jiné zmutované podobě.
Tři roky v izolaci
Promoření české populace tempem, jakým nyní postupuje nákaza, by odhadem hlavní pražské hygieničky Zdeňky Jágrové trvalo tři roky. Takhle dlouhou dobu v izolaci nevydrží nikdo: ani rodiny, ani ekonomika, ani celá společnost. Žít odděleně, nenavštěvovat Prahu, nebo naopak venkov, odkládat opravy, nebo dokonce lékařská vyšetření, by bylo nebezpečné či k zbláznění. Bylo by to drahé tak, že by dluhy a krachy nezaplatily ani všechny vládní bilionové sliby, i kdyby místo virtuální ochrany poskytovaly skutečnou pomoc.
Nemáme jinou možnost než se postupně strachu zbavit a začít žít normálně. S upravenými pravidly (nejde jen o roušky, ale hlavně o rozumné dodržování hygienických zákonitostí, které jsme stejně měli přijmout už dávno před koronavirem), s promyšleným a citlivým přístupem k rizikovým skupinám, seniorům a nemocným.
Datum návratu k normálnímu životu nevyhlásí ani premiér Babiš, ani profesor Prymula – to si musíme každý vyhlásit sám. Kdo už to udělal, učinil dobře.
Obavy z velké chyby, kterou teď často skloňují epidemiologové, jsou správné. Ale stejně velkou chybou nás ostatních by bylo bát se déle, než je nutné.
