Článek
Psal se březen roku 2013 a do Dolních Vítkovic přijely na volební sjezd stovky delegátů ČSSD. Napínavé střetnutí mezi tábory Bohuslava Sobotky a Michala Haška tehdy skončilo vyrovnaně: Sobotka se stal šéfem strany, schody mu ale z druhé nejvyšší pozice mydlil Hašek a jeho spojenci. Příkopy mezi oběma tábory zůstaly po ostravském klání hluboké, z čehož si strana nese důsledky dodnes.
Podívejme se ale na tehdejší rozložení sil české politiky.
Podle volebního modelu CVVM mělo v březnu 2013 ČSSD volit 40 procent voličů, druhá byla TOP 09 s 16 procenty, hned za ní komunisti s 15,5 procenta, o dvě procenta méně měla ODS. Průzkum tehdy dával naději na vstup do Sněmovny zemanovské SPOZ s 5,5 procenta; tehdy ji řídil dnešní hradní kancléř Vratislav Mynář. A dál… Nic. Lidovci těsně pod čarou, Věci veřejné po sérii skandálů na 1,5 procenta. Měli jsme čerstvě zvoleného prezidenta Miloše Zemana, který v plné síle obydlel Pražský hrad. Řádné volby tehdy byly plánované na červen roku 2014.
V březnu 2013 pochopitelně nemohl nikdo předpokládat, co vypukne za několik měsíců na Úřadu vlády. Jméno Jany Nagyové znali v podstatě jen političtí fajnšmekři. A – což jsme rovněž nevěděli, také žalobce Ivo Ištvan a šéf protimafiánského útvaru Robert Šlachta. Dění z června 2013 už všichni známe: Nečekaný pád vlády Petra Nečase a vypsání předčasných voleb.
Vraťme se ale ještě k citovanému průzkumu preferencí od CVVM z března 2013. Kouzelná v něm je z dnešního pohledu upřesňující formulka pod diagramem. „V grafu jsou uvedeny pouze strany, jejichž podpora dosahuje alespoň 1 %, strany s nižší podporou jsou zahrnuty do kategorie ‚ostatní’. Jedná se o Dělnickou stranu sociální spravedlnosti, Suverenitu, ANO 2011 a LIDEM. Žádný další politický subjekt, kromě neidentifikovatelných nezávislých, přitom nebyl jmenován.” Hnutí ANO preferenčně na úrovni Dělnické strany!
Stačilo půl roku a českou politiku postihlo totální zemětřesení, které de facto ukončilo éru silných klasických politických stran a tradičních politiků a otevřelo dveře k moci zcela novým hráčům. Nešlo jen o proměnu preferencí, ale o revoluci v náhledu voličů na politickou reprezentaci. Značná část voličů si oprávněně mohla připadat dosavadními politickými elitami oklamána a přehlížena, lidé se začali upínat k silným lídrům slibujícím populistické, často až nerealistické zítřky.
V onom průzkumu se CVVM okrajově otřelo o ANO, ale o Pirátech, o těch tu nebyla ani zmínka. O sedm let později je z nich strana, která je průběžně druhá či třetí nejsilnější a která se svým chováním nepodobá těm stranám, jež jsme do roku 2013 znali.
Ukázal to i uplynulý pirátský sněm. Třeba na tomto drobném detailu, který je vlastně symbolický: Tehdy na sjezdu ČSSD se delegáti často zavírali do komůrek, kde buď tajně vyjednávali o hlasovacích koalicích, nebo do sebe bez pozornosti novinářů obraceli panáky. Situace teď o víkendu? Piráti před zraky všech – tedy nejen delegátů, ale i televizních diváků – grilovali jednotlivé kandidáty na volené funkce. Každý mohl vidět, jak ten který kandidát reaguje, jak uvažuje, s jakými nápady „naživo” přichází. Když měli Piráti v sobotu vše odvoleno, nezamkli se, ale uspořádali v sále „pařbu”, na kterou mohl přijít de facto kdokoliv.
Právě spontánnost, otevřenost, možnost si svého politika v uvozovkách osahat a promluvit s ním (ať už v kampani, na sociálních sítích, na ulici, kdekoliv) patří k důvodům, proč voliči své zraky čím dál víc upínají k subjektům jako hnutí ANO, Piráti či Klausova Trikolóra.
Navzdory tomu jakoby značná část stran stále nepochopila, že odtažitý, kožený a nicneříkajícími frázemi se ohánějící politik je dnes pro významnou část voličů prostě… peklo.
Člověk si o víkendu v Ostravě zároveň uvědomil, že realitou, která se mezi Gongy v letech 2013 a 2020 naopak nezměnila, je politická síla prezidenta Miloše Zemana. Jako první totiž pochopil nová pravidla hry.
