Hlavní obsah

Kněz Halík: Nepatrný virus otřásl planetou a ukázal, že nejsme pány světa

Foto: Ondřej Koutník

„Mnohým lidem otrnulo a začali se chovat jako idioti. Do toho přichází masáž fake news, které lidem servírují to, čemu rádi věří, i když to odporuje evidentním faktům. Bohužel, mnoho lidí není schopno myslet kriticky a chovat se ukázněně. Počet mrtvých a nakažených je vysvědčení nejen vládě, ale nemalému procentu občanů,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy myslitel Tomáš Halík.

Reklama

25. 12. 2020 13:35

Teolog Tomáš Halík očekává, že po letošní krizi přijde náročnější doba. „Pokud bude dostatečné procento lidí pokornější a tvořivější v hledání nových cest, bude to velmi pozitivní. Každá krize je šance,“ říká v rozhovoru.

Článek

Myslitel a farář Akademické farnosti Praha při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze Tomáš Halík se ohlíží za uplynulým rokem, v němž byla společnost ochromena pandemií koronaviru.

Sám Tomáš Halík si nemocí prošel. Jak uvedl v rozhovoru pro Seznam Zprávy, nakazil se během mše, kterou sloužil v úzkém kruhu. Covid jej vyčerpal hlavně únavou, kterou způsobuje.

„Mně ta doba ukázala, že mezi falešnými alternativami, totiž naivní lehkověrností na jedné straně (nekritickým polykáním fake news) a nihilismem a totální skepsí na druhé straně, existuje prostor, v němž se navzájem doplňují zralá víra („pradůvěra“) a kritický rozum,” uvedl teolog a pedagog Univerzity Karlovy.

Pradůvěra a kritický rozum

V kázání ke druhé adventní neděli jste upozornil na zlo ve veřejném životě, ve společnosti, mezi národy a obecně na dělení světa na my a oni. Myslíte, že krize letošního roku toto rozdělení ještě zesílila?

Bohužel ano. Chvíli se mi zdálo, že společné ohrožení posílí solidaritu, ale to brzy pominulo. Avšak nejtěžší zkoušky teprve nastanou, až pomine dosud celosvětově působící aktuální ohrožení a začnou se počítat ekonomické ztráty a naplno se ukážou sociální, politické a morální důsledky pandemie. Tam se teprve ukáže jak kvalita jednotlivců, tak celých společností, zda zvítězí osobní a skupinový (např. národní) egoismus – a pak může dojít k opravdovým katastrofám - nebo schopnost překročit úzký horizont vlastních zájmů, brát v potaz širší souvislosti, „myslet globálně a jednat lokálně“. To nejtěžší nás teprve čeká a je třeba se na to vnitřně připravit.

Otřásl letošní rok vírou? Nejen tou křesťanskou, ale celkově důvěrou lidí v politiky, lídry této země či experty v různých oborech? Často lze v kontextu pandemie zaslechnout, že lidé už nevědí, komu věřit, na koho se spolehnout.

Naše civilizace už dlouho prochází otřesem jistot a otřesem autorit, nejen náboženských, ale i sekulárních. V jedné své knize jsem už před lety nazval naši dobu dobou postoptimistickou. Zkušenost pandemie přispěla ke zhroucení iluze, která doprovázela celou epochu moderny, totiž že civilizace založená na neustálém pokroku vědy a techniky vyřeší všechny problémy a učiní člověka všemocným. Komunistická verze této ideologie slibovala „poručíme větru, dešti“. Z této iluze nás patrně dostatečně neprobudily klimatické změny, ekonomické krize, ekologické pohromy, civilizační choroby - tedy musel přijít nepatrný virus a otřást najednou celou planetou. Jednou větou: Už snad víme, že nejsme pány světa.

Ale dobře rozlišujme: populističtí politici, ideologové pravice i levice, náboženský fundamentalismus či naivní spoléhání na automatický pokrok si důvěru nezaslouží. Avšak existují v našem světě vědečtí experti, zkušení a zodpovědní politici i některé duchovní autority, kterým je třeba naslouchat.

Co ta doba ukázala vám?

Mně ta doba ukázala, že mezi falešnými alternativami, totiž naivní lehkověrností na jedné straně (nekritickým polykáním fake news) a nihilismem a totální skepsí na druhé straně, existuje prostor, v němž se navzájem doplňují zralá víra („pradůvěra“) a kritický rozum. Schopnost nacházet tuto cestu a odmítat slepé uličky se jmenuje inteligence nebo také moudrost.

Jak hodnotíte rozhodování a chování tuzemských politiků v době pandemie? Nebyl jste někdy nervózní při pozorování vlády a její chaotické komunikace?

Nebyl jsem nervózní, byl a stále jsem spíše otřesený jednak nekompetencí současné vládní garnitury, jak řešit problémy (což bylo částečně omluvitelné jen při první vlně, ale naprosto ne při druhé), tak především komunikovat s veřejností. Ale mnohem horší než zmatené blekotání premiéra a některých ministrů jsou naprosto odsouzeníhodné ekonomické kroky vlády, která myslí jen na to, jak uplatit voliče před nejbližšími volbami a trestuhodně zadlužuje budoucí generace.

Věříte, že vakcína snad už brzy situaci uklidní a zachrání? Byl byste pro, aby se teď už příliš nerozvolňovala bezpečnostní opatření a spíše se vyčkalo na očkování?

Rychlé rozvolňování není moudré, ale co je příšerné, to je nezodpovědné chování lidí, kteří ignorují hygienické předpisy a ohrožují zdraví a životy nejen sebe, ale i své okolí. Doufám, že vakcína pomůže, ale musíme počítat s tím, že viry budou mutovat, že různé nakažlivé nemoci se budou periodicky objevovat a účinné léky nebudou k dispozici hned. Musíme se naučit žít ve světě plném rizik.

Jak si vysvětlujete ten rozdíl v přístupu lidí k pravidlům během první jarní vlny a té druhé podzimní?

Mnohým lidem otrnulo a začali se chovat jako idioti. Do toho přichází masáž fake news, které lidem servírují to, čemu rádi věří, i když to odporuje evidentním faktům. Bohužel, mnoho lidí není schopno myslet kriticky a chovat se ukázněně. Počet mrtvých a nakažených je vysvědčení nejen vládě, ale nemalému procentu občanů.

Na mši s pivem

Nechvalným fenoménem této krize se staly dezinformace a různí falešní odborníci klamající veřejnost rádoby expertními názory. Narazil jste na tento problém i v rámci církve, mezi věřícími a duchovními?

Bohužel, obrovské a asi nepřekonatelné rozdělení je nejen ve společnosti jako takové, ale také uvnitř křesťanských komunit. Vidím mezi věřícími (laiky i duchovními), kteří se hlásí ke stejné církvi, jak lidi zralé víry spojené s laskavou životní moudrostí, kulturností, obětavým a vstřícným chováním vůči druhým, tak také bigotní patologické fanatiky šířící naprosté hlouposti a naprosto netolerantní. Bohužel, stále se přesvědčuji o hluboké pravdivosti výroku C. S. Lewise, že ze všech zlých lidí jsou nejhorší náboženští zlí lidé.

Vy jste sám covid poznal. Jaký to je soupeř - nejen z hlediska fyzického stavu, ale i toho psychického?

Ano, covidem jsem prošel a nemohu to nikomu doporučit. U mě to nemělo po tělesné stránce nijak drastickou podobu, jen jsem několik týdnů byl příšerně unavený, nemohl jsem spát, pracovat ani číst, ležel jsem jako živá mrtvola. Jsem zvyklý pracovat od rána do pozdní noci, snažil jsem se psát nebo studovat, ale vracely se mi chmurné myšlenky, velmi živě jsem si představoval, jaký je život ochrnutých nebo jinak těžce postižených lidí.

Do toho jsem jen neustále sledoval americké prezidentské volby a děsil jsem se toho, že by v Bílém domě mohl ještě dále strašit naprosto lidsky nezralý šašek Donald Trump. Naděje, že by jeho porážka mohla být začátkem konce populistických vládců v mnoha zemích, také v Polsku, Maďarsku i u nás, jistě přispěla k mému uzdravení.

Co podle vás pandemie ukázala o světu?

Byli jsme rozmazlení, užívali jsme si v naší části světa desetiletí bez válek a moru, v relativním blahobytu po pádu komunismu i svobodné rozhodování o vlastním osudu. Takových období v dějinách nebylo mnoho a zřejmě bude vystřídáno náročnější dobou. Pozitivní přínos si přinesou ti, kdo se na to připraví, budou schopni bez nostalgie přijmout a zvládnou to, co přijde. Pokud bude dostatečné procento lidí pokornější a zároveň aktivnější a tvořivější v hledání nových cest, bude to velmi pozitivní. Každá krize je šance.

Životní zkušenosti jste získal mimo jiné jako klinický psycholog. Jaký bude mít covid podle vás dopad na psychiku lidí?

I když nás oprávněně znepokojují hlavně počty zemřelých, neměli bychom vůbec podceňovat následky pandemie na živých, na psychice. A to jak ty, které jsou už nyní patrné, tak ty, které se teprve ukážou. Jsem v online kontaktu s řadou psychologů, psychiatrů, zpovědníků, zejména pak s nemocničními kaplany. Sdělujeme si zkušenosti a radíme se.

Jak se to projevuje?

Jde o nárůst depresí, sebevražedných myšlenek, panického strachu, manželských a rodinných konfliktů v důsledku „ponorkových nemocí“, ale také docela racionálních a objektivně podložených obav z budoucnosti. Je ohromný. Lidé potřebují jak odbornou pomoc, tak prostou lidskou blízkost, aby tyto pocity v sobě nedusili nebo se neuchylovali k alkoholu a drogám.

Také dostávám v této době více nenávistných vulgárních e-mailů než obvykle - to svědčí o tom, že strach vede lidi k agresivitě, potřebě najít si nějaký objekt nenávisti. Zdá se mi, že kromě koronaviru se v našem prostředí šíří ošklivé a nebezpečné viry strachu, agresivity, fanatické zloby. Ani ty bychom neměli podceňovat.

Působíte i jako vysokoškolský pedagog. Jaký dopad bude mít covid nejen na vysokoškolské studenty, ale i ty nejmladší?

Ve školství, ale i v mezinárodním akademickém styku jsme objevili, jak velké možnosti nabízejí sociální sítě, ale zároveň to, že nemohou ve všem nahradit osobní kontakt. Do školství nižších stupňů tolik nevidím. Několik učitelů a psychologů mi však vyprávělo, že na dětech vracejících se po izolaci do kolektivu, pozorují poruchy chování, sklony k agresivitě a šikaně. Také u dětí z rodin, kde rodiče nejsou schopni pomáhat s úkoly nebo potomky zcela zanedbávají, nastane ohromný propad a bude to ohromná zátěž i pro učitele a ostatní děti.

Zrání v krizi

V březnovém rozhovoru pro Seznam Zprávy jste naznačil naději, že současná krize pomůže k proměnám ve společnosti i v církvi. Naplnily se tyto naděje v průběhu roku?

Někomu pomohly, někomu ne. Je asi nemálo lidí, kteří se z žádné krize ničemu nenaučí, v nichž naopak vnější zlo probudí to, které dřímalo uvnitř nich. Ale velmi mne povzbudily rozhovory s lidmi – nábožensky věřícími či jinak věřícími – kteří tuto dobu prožívají tak, že v ní lidsky zrají.

Lidé jsou naštvaní ze zavřených hospod a obchodů, jak věřící vnímají zavření kostelů?

Jak jsem už řekl, mezi katolíky jsou ohromné rozdíly. Věřící, s nimiž já přicházím do styku, tu situaci pojali většinou velmi tvořivě, konají domácí bohoslužby v rodinách, diskutují o kázáních a přednáškách, kterých je na sociálních sítích nyní ohromné množství (opět velmi různé kvality). Říkají mi, že v mnohých rodinách překonali ostych mluvit velmi osobně o víře. Oceňují to, když na ně jejich duchovní myslí a je s nimi ve spojení, a těší se, až se opět naplno rozvine košatý program farnosti.

Ale slyším i o „zvykových křesťanech“, jejichž náboženský život spočíval prakticky jen v nedělní návštěvě kostela, kteří si nyní zvykli na to, že si mohou v neděli udělat jiný program, a možná se do kostela nevrátí nebo si užijí mši v televizi v sedě na divanu s plechovkou piva v ruce.

Své promluvy a kázání jste začal nahrávat na YouTube. Jaká to je pro kněze změna?

Já už léta sloužím video nebo audionahrávkami kázání na farním webu opravdu široké obci nejen věřících, ale i „hledajících“, také studentům na zahraničních stážích a našim krajanům v řadě zemí. Tito lidé by se ani do našeho velkého kostela zdaleka nevešli. Ale v době koronaviru počet sledujících se ještě mnohonásobně zvýšil. Na přání řady lidí jsem kázání velikonočního okruhu vydal v knize „Čas prázdných kostelů“, která brzy vyjde také v polštině, němčině, italštině, portugalštině a v dalších překladech.

Nepřipomínaly vám prázdné kostely období podzemní církve?

Natáčel jsem sice v prázdném kostele, ale živě jsem si představoval ty, ke kterým mluvím. Sloužil jsem také mše v malém kruhu, ty mi opravdu připomínaly časy disentu a podzemí.

V březnovém rozhovoru jste mi řekl: „Pokud by někdo umíral nebo byl v jiné opravdu hraniční situaci, mám doma roušku, brýle a ochranný oděv a jistě nejsem jediný kněz, který by tuto službu opravdu potřebným poskytl.“ Musel jste k něčemu takovému přistoupit?

Na jedné pastorační návštěvě jsem sloužil domácí mši, při níž jsem se sám nakazil. A pak už jsem byl sám v karanténě a brzy u mne nemoc propukla, takže bych takto sloužit ani nemohl. Byl jsem ve styku s několika nemocnými po telefonu, ale nebyl jsem fyzicky u nikoho, kdo by umíral.

Jak se církvi dařilo během dosavadní koronakrize lidem pomáhat? Sám jste vyzýval k větší aktivitě v průběhu roku, zlepšila se? Stává se církev v této době „polní nemocnicí“?

Já jsem spíš vyzýval k tomu, aby občanské autority, které povolávaly do dobrovolnické služby mediky, psychology a sociální pracovníky, se neváhaly obracet také na studenty teologie, kněze a řeholníky a ti aby byli pohotoví nabídnout specifickou službu duchovní podpory, kterou potřebují nejen věřící.

Zdá se, že to pak trochu inspirovalo i biskupskou konferenci k podobnému prohlášení, které jsme dlouho postrádali. Ano, řada církevních institucí pomáhala, jak mohla.

Mezi vámi a kardinálem Dukou v uplynulých měsících probíhal názorový nesouhlas ohledně řady věcí, celkově se zvýraznily příkopy mezi liberálním a konzervativním křídlem v církvi. Změnil covid tuto situaci, podařilo se některé rýhy zacelit? Nebo se naopak prohloubily? Třeba tím, že nominantkou České biskupské konference do Rady ČT se stala paní Lipovská?

To nominování Lipovské jsem vnímal jen jako další krok na cestě, na niž se pan kardinál před léty vydal do světa Parlamentních listů, Klausů, Zemana, Ovčáčka, Bobošíkové a jak se ještě jmenují ti, jejichž přízeň vyměnil za úctu a přátelství mnohých z těch, s nimiž kdysi spolupracoval v disentu a kteří jsme z něj nyní smutní a velmi zklamaní.

Respektuji ho v náboženské oblasti stále jako svého biskupa, ale ve společensko-politických názorech a postojích, kde mám plnou svobodu řídit se jen svým svědomím, mne právě mé svědomí zavazuje jeho politické postoje v očích veřejnosti vyvažovat – ukazovat, že celá církev není taková. On i já jsme učinili v rozdělené společnosti určitou politickou, kulturní a morální volbu, člověk se nemůže zavděčit všem. Já pozoruji, že ta jeho volba odpuzuje od církve mnoho hlavně mladých a vzdělaných lidí, a není mi to lhostejné.

V citovaném kázání při druhé adventní neděli jste také zmínil, že advent je nejen radostným očekáváním svátků, ale i časem pro pokorné zpytování svědomí a šancí na obrat ke světlu a radosti. Bude příští rok po tom obtížném končícím roce 2020 obratem ke světlu a radosti?

Obávám se, že to bude velmi tvrdý rok. Avšak to světlo a radost, o nichž jsem mluvil, naštěstí nezávisí na vnějších okolnostech. Smyslem víry a duchovního života je proměna, „metanoia“, obrat od povrchního vegetování k oné vnitřní svatyni, která je božím příbytkem v každém člověku.

Komu se podaří tento životní obrat – a dodávám, že je to celoživotní proces, s nímž nikdy nejsme hotovi - ten z tohoto centra čerpá sílu, radost a orientující světlo naděje i dobách velmi těžkých. Tak vlastně toto bych rád vzkázal a každému přál.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované