Hlavní obsah

Komentář: Jak si v Kocourkově schvalovali pandemický zákon

Martin Čaban
Komentátor

Iniciátorem stížnosti k Ústavnímu soudu na pandemický zákon je senátor za STAN Jan Horník. Zákon prý prošel horní komorou příliš rychle.

Reklama

17. 3. 15:00

Strany demokratické opozice nejprve vydávaly pandemický zákon za své velké vítězství, ale teď jejich senátoři chtějí po Ústavním soudu, aby zákon zrušil. To se bude voličům těžko vysvětlovat.

Článek

Když jste okolnostmi nuceni účastnit se jako pozorovatel distanční výuky svých ratolestí, můžete se leccos zajímavého přiučit. Autor tohoto textu se například s pocitem vlastní ostudné nedovzdělanosti dozvěděl, že Kocourkov a jeho příběhy nejsou vynálezem geniální mysli Ondřeje Sekory, nýbrž že se jedná o velmi starý topos sledovatelný v české literatuře už v 17. století, kam ovšem nepochybně pronikl z ústních podání mnohem starších.

Dokonce ani prvním uceleným soupisem mentality a epizod fiktivní obce není Sekorova skvostná Kronika města Kocourkova, ale osmisvazkový opus Prokopa Chocholouška „Pamětnosti přewelikého města Kocaurkowa a obywatelů geho“ z roku 1847 sebrané a sepsané „pro obweselenj weselých i mrzutých“.

Výbava touto klíčovou, leč ne zcela široce sdílenou znalostí je přitom důležitá k pozorování českého politického cvrkotu vůbec, a toho pandemického zvláště. Nemít v zádech staletý kocourkovský odkaz, mohl by se jeden skutečně podivovat například nad počínáním českých politických elit kolem pandemického zákona.

Připomeňme, že schválení této normy bylo především opozičními stranami vydáváno za zásadní podmínku řízení státu v těžkých koronavirových časech. Premiér Andrej Babiš toto přesvědčení nesdílel, dokud byli komunisté ochotni mu na požádání donekonečna prodlužovat nouzový stav. Takže návrh pandemického zákona předložila vláda do Sněmovny jen tak z povinnosti a nechala ho tam ležet, protože předloha byla tak strašná, že ji vlastně nikdo doopravdy schválit nechtěl.

Když komunisty jejich ochota minulý měsíc náhle přešla, došlo k několika bizarním událostem. Demokratické opoziční strany odmítly spolu se zbytkem opozice premiérovi prodloužit nouzový stav s argumentem, že sice nemáme pandemický zákon, ale nákazu v Česku stačí řídit prostřednictvím stovek nekoordinovaných příkazů krajských hygien a zastřešující zákon se během tohoto chaosu nějak dodělá.

Hejtmani náležející vesměs k týmž demokratickým opozičním stranám zareagovali naprosto pochopitelnou panikou a vynutili si na vládě protiústavní vyhlášení nového nouzového stavu. Vláda hejtmanům ochotně vyhověla, čímž vznikl čtrnáctidenní prostor na schválení pandemického zákona. Sněmovní „nepodarek“ se za málo vídané spolupráce vlády a opozice povedlo upravit do široce přijatelné podoby, jež zběsilým tempem proletěla legislativním procesem a na konci února se objevila ve Sbírce zákonů.

Demokratické opoziční strany pak začaly (trochu křečovitě) svůj rozkol s hejtmany vydávat za geniální taktický tah, jímž konečně donutily vládu schválit tolik potřebný zákon, který by Česko vymanil z nevyhovujícího nouzového stavu. Mezitím se ovšem epidemická situace drasticky zhoršila a Česko v nouzovém stavu, teď už zase s požehnáním Sněmovny, zůstává dodnes. Klíčová krizová opatření jsou vyhlášena podle starého dobrého „nouzového“ krizového zákona, a to včetně těch, která by umožňoval i zákon pandemický, jako je zavření škol nebo obchodů.

Po opozičních hejtmanech a poslancích se teď pustili do díla senátoři, vesměs stále z týchž stran, jejichž poslanci stáli u zrušení a hejtmani u obnovení nouzového stavu. Opoziční senátoři se teď rozhodli napadnout u Ústavního soudu pandemický zákon, na jehož vzniku se i jejich strany velkou měrou podílely a vydávaly jej za svůj velký úspěch. A pandemický zákon chtějí senátoři napadnout proto, že byl prý schválen příliš rychle.

Je nepochybné, že kalup kolem pandemického zákona zapříčinila v první řadě nečinnost vlády a její pohodlné spočinutí v komunistické náruči, která zaručovala prodlužování nouzového stavu. Nicméně když už se opozici podařilo z vlády pandemický zákon vykřičet, a to dokonce za cenu strašlivého poslanecko-hejtmanského gambitu, bude se snaha o jeho zrušení Ústavním soudem voličům dost složitě vysvětlovat. Navíc jestli bývá Ústavní soud někdy kritizován za to, že vystupuje jako třetí komora parlamentu, tak zrovna v tomto případě ho senátoři přímo vyzývají, aby se jí stal.

Pandemický zákon není ani zdaleka dokonalý, především jeho odškodňovací mechanismus bude ještě příčinou mnohého mrzení. Ale je to v danou chvíli jediná věc, o kterou lze opřít naději, že v dohledné budoucnosti bude možné zrušit nouzový stav, aniž by se boj proti epidemii zhroutil jako domeček z karet.

Až vláda dospěje k závěru, že není nutné držet lidi uvnitř hranic obcí či okresů (což podle pandemického zákona nařídit nelze), nebude potřebovat ani nouzový stav, ale bude jí stačit pandemický zákon. Což je situace, po níž dlouhodobě volají představitelé týchž opozičních stran, jejichž senátoři hodlají pandemický zákon zrušit.

Kocourkovští pantátové (v Sekorově podání) se jednou těžce dřeli, když nosili z vrchu kopce klády do údolí. Až nejlínější z nich ve vzteku do několika posledních klád nahoře kopl a ony se bez práce skutálely na určené místo. Zbytek pantátů tento postup nadchl natolik, že čtyři neděle nosili klády zase nahoru na kopec, aby je mohli dostat dolů touto lepší, bezpracnou metodou.

Český přístup ke covidové legislativě vypadá dost podobně. Jenom není jisté, zda bude sloužit „pro obweselenj weselých i mrzutých“. Je to spíš k pláči.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované