Hlavní obsah

Komentář: Rusko válčí, aby žilo. Váží si jen toho, kdo mu nepodlehne

Foto: ČTK

Rusko je jako bicykl, který padá, když nejede.

Reklama

27. 4. 10:30

Když Vladimir Putin definoval cosi jako svou ideologii, pragmaticky sáhl do všech imperiálních tradic. Proto uctívá cara stejně jako rudoarmějce, proto se modlí v chrámu i slaví pod sovětskou vlajkou.

Článek

Písmena známá, slova nikoli. Dvě tři vteřiny se snažím nápisy přelouskat. Než mi dojde, že nestojím na ruské ulici, ale v Mongolsku. Od počátku 40. let minulého století se tu píše cyrilicí, kterou mezi kdysi světovládnými kočovníky prosadili Sověti. Přesněji řečeno Rusové. Důvod? Budování ruského – chcete-li sovětského – impéria.

Ani na bulváru kyrgyzského Biškeku není těžké zapomenout, že jste ve Střední Asii. Ulice jsou obklopeny domy v sovětském stylu, antikvariáty nabízejí stařičké desky ruského barda Vladimira Vysockého. Omladina na kazašských i uzbeckých ulicích naslouchá popovým popěvkům současných moskevských hvězd a nejsou jim ani trochu k smíchu. Vítejte ve světě, kde je i nejpokleslejší ruská zábava vnímána, ba dokonce ctěna jako západní kulturní import.

Vítejte v ruských koloniích.

Rusko se zrodilo z expanze a Sovětský svaz tuto tradici nejen přijal, ale rozvinul. Carský i rudý Kreml miloval atamany a později geology dobývající Sibiř. Stejně jako vojáky obsazující v předminulém století Kavkaz a Střední Asii. Nynější Rusko si zbožštilo rudoarmějce dobývající za druhé světové války Evropu, a nemůže proto odmítnout či odsoudit ani tanky, které v časech studené války obsadily neposlušné sovětské satelity.

Je to prosté: Rusko potřebuje výboje, ekonomicky i duchovně. Jsou zdrojem jeho bohatství a pýchy. Pamatuji na podroušeného postsovětského důstojníka, který před českými hosty ve Volgogradu postupně připíjel na úspěchy ruských zbraní v letech 1945, 1956 i 1968. Možná provokoval. Ale spíše byl jen upřímný.

Když nynější prezident Vladimir Putin definoval cosi jako svou ideologii, pragmaticky sáhl do všech imperiálních tradic. Proto uctívá cara stejně jako rudoarmějce, modlí se v chrámu i slaví pod sovětskou vlajkou. Dobře ví, že imperiální Rusko je jako bicykl, který padá, když nejede. Proto válka v Gruzii, proto válka na východě Ukrajiny, proto obsazení Krymu. Proto také kruté vojenské angažmá v Sýrii. A samozřejmě také tichá podpora běloruského diktátora, jehož země podle kremelských stratégů zcela samozřejmě spadá do ruského světa.

Česko, ale i další středoevropské země stejně jako pobaltské státy se dokázaly z ruského vlivu načas vyprostit. V českém případě šlo spíše o shodu historických okolností než nějaké heroické vlastní přičinění. Teď se Rusko znovu snaží Prahu okupovat. Vlastnit. Třeba už ne vojensky, ale jistě ekonomicky a politicky. Nemůže jinak, je predátorem, který loví pro přežití. V jistém smyslu je zbytečné jej soudit, i když by si alespoň mohl častěji čistit zuby.

Opovržení si zaslouží především všichni ti Češi, kteří Rusko v jeho imperiálních ambicích podporují. Většina z nich Kreml zná a ví, že nebere ohledy ani zajatce. Že nemá spojence ani přátele, jen dočasné partnery, ke kterým chová respekt pouze proto, že mu nepodlehli. Možná čeští obdivovatelé Kremlu opravdu obdivují ruský svět a jeho popěvky. Pravděpodobnější však je, že se nechali koupit či okouzlit impériem, ve kterém vidí a chtějí své gubernátorské místo.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované