Hlavní obsah

Komentář: Zbožštění státního rozpočtu a drama kolem něj je legrační

Foto: Profimedia.cz

Alena Schillerová se tváří přísně, ale nakonec nějaké miliardy navíc „našla“.

5. 12. 2019 14:00

Jsme fascinovaní rozpočtem, celá politika se koncentruje jen do peněz, ze schodku se stal fetiš. Přitom hospodaření pravicové, levicové i populistické vlády je k nerozeznání.

Článek

Máme za sebou tradičně největší drama české politiky – schválení státního rozpočtu. Bylo to opět nesmírně napínavé a emotivní. Sněmovna se příjmy a výdaji státu zabývala dlouhých dvanáct hodin. S projevy vystoupilo 68 poslanců. V půl jedenácté večer si všichni oddechli: Uf, povedlo se, schváleno.

Opět padala všechna ta klišé o „nejdůležitějším zákonu roku“. V málokteré jiné evropské zemi takto politici, média i část veřejnosti prožívají několikaměsíční anabázi s přípravou hospodaření vlády na příští rok.

Vždy je to přitom stejné: Nejprve na jaře přijdou ministři či ministryně financí se svou první představou. Všichni kolegové ve vládě začnou povinně křičet, že mají málo a nevyjdou s tím. Přes prázdniny proto chodí „žebrat“ do Letenské ulice – a ministr financí nakonec sklízí ovace, nějaké miliardy navíc přece jen najde.

Při podzimním projednávání rozpočtu v Parlamentu už ale ministr financí musí být neústupný. Žádné další přesuny nesmí povolit s argumentací, že by to rozvrátilo veřejné finance a uvrhlo zemi do hluboké krize.

Přitom scénář vládního hospodaření je pokaždé zhruba stejný, ať už ho připraví vláda pravicová, levicová nebo populistická. Prostor na nějaké vlastní představy má minimální, vždyť přes tři čtvrtiny výdajů jsou takzvaně mandatorní. Tedy povinné ze zákona – důchody, sociální dávky nebo platy státních zaměstnanců.

Tolik dramatu a emocí kolem – aby nakonec skutečný výsledek rozpočtu byl stejně poněkud jiný, než kabinet plánoval. Například poslední rozpočty Babišovy vlády chystaly schodky, aby nakonec skončily přebytkem.

Tohle zbožštění státního rozpočtu, kdy se veškerá tuzemská politika koncentruje do několika stránek jednoho zákona plného čísel a tabulek, asi souvisí s tím, že veškerý svět vidíme přes peníze a všechno na ně přepočítáváme. Nemáme nic jiného – ani víru, ani vize. Celá česká politika se proto de facto odehrává na Ministerstvu financí, vše ostatní je jakoby nepodstatné.

Kromě toho jsme my Češi ve financích hodně konzervativní – nemáme rádi, když se moc rozhazuje a žije nad poměry. Když to nějaký politik se sliby opravdu přepískne, tak se stane podezřelým a nevěrohodným. Jako třeba Jiří Paroubek v roce 2006, když sliboval porodné ve výši až 120 tisíc korun, a následně prohrál volby.

Každoročně hlavním tématem rozpočtu není jeho struktura, nýbrž jen a jen výše schodku. Z rozdílu mezi příjmy a výdaji se stal fetiš. Letos je to 40 miliard, něco přes dvě procenta rozpočtu a pouhých 0,68 procenta celého výkonu české ekonomiky.

Soustředit se na jediné číslo je přece jen pohodlnější než se snažit o nějaké reformní úsilí. O to se naposledy pokoušela Topolánkova vláda, když měnila daně, brutálně krátila sociální výdaje a zaváděla spoluúčast ve zdravotnictví.

Česká posedlost příjmy a výdaji státu jednu výhodu přece jenom má. Výsledkem je, že všechny vlády jsou – v evropském kontextu – alespoň uměřené, takže naše veřejné finance patří dlouhodobě k těm nejzdravějším.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené