Královna bluegrassu vydala novou desku. Zpívá o starých dobrých zlých časech

Pro hvězdu žánrů bluegrass a country smutné písně paradoxně představují vzpruhu. „Spatřuji v nich naději. Když zpíváte o něčem takovém, svědčíte o vůli žít. To umí být nesmírně povzbuzující. Všechny ty truchlivé skladby ve mně vyvolávají touhu a naději do budoucnosti,“ sdělila časopisu Elle.

Třiapadesátiletou zpěvačku a houslistku znají Češi díky dvojici nahrávek s Robertem Plantem, někdejším frontmanem britských Led Zeppelin. Doma je však Alison Krauss především prvořadou superstar v oboru country. Prodala přes 12 milionů desek a získala 27 cen Grammy, víc než Taylor Swift či Adele.

Aktuální album Arcadia je už osmé, které natočila s americkou bluegrassovou kapelou Union Station. Spolupracují od roku 1989, kdy dospívající houslistka a hvězda country soutěží začínala zpívat. Smlouvu s nahrávací společností podepsala jako čtrnáctiletá, následně studovala hudbu na University of Illinois. První hit zaznamenala v polovině 90. let s popovou coververzí songu When You Say Nothing at All, na její poměry nezvykle s klavírem a bicími.

Tou dobou už ale Alison Krauss ohromovala deskami s Union Station. Vycházely z tradičního bluegrassu a byly instrumentálně propracované, avšak směřovaly k moderním, nadžánrovým písňovým tvarům.

Do mainstreamu skupinu posunul dobový film Bratříčku, kde jsi od bratří Coenů, kde hlas Alison Krauss zněl například ve scéně s davovým křtem v řece. Soundtracku se prodalo přes osm milionů kopií, celosvětově zvedl zájem o bluegrass a díky jeho úspěchu se pak umělkyně podílela třeba na hudbě k oscarovému snímku Návrat do Cold Mountain. V následujících letech absolvovala turné s Williem Nelsonem, spolupracovala s Dolly Parton nebo Krisem Kristoffersonem a především si odnesla Grammy pro album roku za nahrávku s Robertem Plantem. V roce 2021 společně vydali ještě druhou.

Nyní zpěvačka obnovila spolupráci s Union Station. Právě zahájili obří turné, v jehož rámci absolvují téměř osm desítek koncertů po USA. Arcadia, jejich první deska po čtrnáctileté pauze, debutovala v čele bluegrassové hitparády. A to přesto, že došlo k zásadní změně: skupina pokračuje dál bez druhého klíčového člena, kytaristy a zpěváka Dana Tyminského.

Ve filmu Bratříčku, kde jsi právě Tyminského hlas vycházel z úst George Clooneyho, když před kamerou zpíval tradiční píseň Man of Constant Sorrow, kdysi zpopularizovanou dvojicí The Stanley Brothers. Jeho hrubozrnný, procítěný tenor tvořil protiklad k něžnému sopránu Alison Krauss od roku 1992.

Nyní se ale sedmapadesátiletý Tyminski soustředí na sólovou dráhu, a tak ho na Arcadii nahradil o čtyři roky mladší Russell Moore, který s formací IIIrd Tyme Out v letech 1994 až 2000 sedmkrát po sobě vyhrál cenu International Bluegrass Music Award pro vokální skupinu roku.

Na novince Moore zpívá čtyři z deseti písní, a když se poprvé ozve v té druhé nazvané The Hangman, barvou i výrazem je Tyminskému hodně podobný. Ponurá skladba vznikla podle básně Maurice Ogdena. Do města přijíždí kat, staví šibenici a postupně popravuje cizince, žida a černocha, až si přijde i pro vypravěče, celou dobu mlčky schvalujícího bezpráví.

Píseň připomíná variaci na známý výrok německého protestantského teologa Martina Niemöllera končící „Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat“. Apel na většinovou společnost, aby nepřehlížela útlak menšin, vznikl jako alegorie k nástupu nacismu, v současných USA může The Hangman nepřímo komentovat nástup Donalda Trumpa k moci.

Alison Krauss nicméně není autorka. Písně až na výjimky neskládá, ani nepíše slova. Na každou desku s Union Station vybírá z tradičního i současného repertoáru něco, čemu pak prostřednictvím osobitého aranžmá vetknou moderní zvuk. „Když jdeme natáčet, vždycky vím, kterou skladbou deska začne, která věc ji ukotví,“ popsala pro časopis Variety.

Tentokrát se tímto songem stalo Looks Like the End of the Road od současníka Jeremyho Listera. Valčík o ztrátě a výčitkách objevila hudebnice na vrcholu pandemie koronaviru. Zaujal ji refrén dávající sbohem světu, jak jsme ho znali dosud. Alison Krauss si však do něj dosadila příběh svého německého otce, jenž po druhé světové válce emigroval do USA a získal tam doktorát z psychologie. „Když tu píseň slyšela máma, připomnělo jí to, jak těžké to měl táta, když se přistěhoval do Ameriky a musel se rozloučit se vším, v čem do té doby žil,“ vypráví.

Arcadia tak začíná hned dvěma temnými příběhy. A vážná nálada se v průběhu pětatřicetiminutové nahrávky vrací: balada Richmond On The James pochází z americké občanské války a pojednává o vojákovi umírajícím na bojišti. Song Granite Mills přibližuje požár v továrně na zpracování bavlny, kde roku 1874 uhořelo více než dvacet žen a dětí. Oheň se nejprve rozšířil v přízemí, a tak odřízl nezletilé švadleny pracující ve vyšších patrech budovy, kam včas nedolehly výzvy k evakuaci.

Výběrem materiálu může nahrávka připomenout třeba tvorbu britských folkrockerů Fairport Convention, také občas zhudebňujících tragické příběhy z minulosti. Zároveň ale nezní jako revival. Především díky zpěvu: průzračný, zasněný hlas Alison Krauss často začíná zdánlivě obyčejným vyprávěním, než pomocí jemného vibrata dospěje do dramaticky vysoké polohy v refrénu. Emocemi nabíjí každé slovo. „Pokud chcete něco zpívat, musí se vám to líbit. Musíte se s tím ztotožnit,“ prohlašuje.

K tomu, že i popěvky z americké občanské války znějí v jejím podání současně, přispívá sehraná kapela. Union Station se navzdory klasickému obsazení housle, mandolína, dobro, akustická kytara, banjo a kontrabas zase ještě o kus vzdalují tradičnímu bluegrassovému zvuku v duchu Billa Monroea. Stále z něj vychází a část muzikantů přispívá i vícehlasy, stejnou měrou je tu ale slyšet inspirace country, folkem, někdy i pop-music.

Výsledkem je žánrově nezařaditelná, avšak špičkově zahraná akustická hudba. Z muzikantů nejvíc utkví nashvillský hráč na dobro a lap steel guitar Jerry Douglas, jehož vyhrávky často odpovídají zpěvákům a skvěle se doplňují se sopránem Alison Krauss.

K instrumentálním vrcholům patří snad jediný vysloveně bluegrassový song North Side Gal, v němž se k Alison Krauss jako druhý houslista přidává respektovaný virtuos Stuart Duncan. A téměř filmový rozměr Arcadii na několika místech propůjčují smyčce, které jednu vrstvu po druhé ve studiu natočila Alison Krauss. Aranžmá napsal její bratr, basista Viktor Krauss.

Pasáží, kde by hudebníci oslňovali sólovými výkony, ale od předešlého alba ubylo. Důraz kladou jednoznačně na písně. „Došlo nám, jakou má sílu, když ji jenom necháme zpívat a trochu tu smršť tónů vespod utlumíme. Vždycky tam je, připravená vytrysknout na povrch a všechno smést. Ale někdy je dobré vědět, že něco můžete zahrát, a pak to nezahrát,“ okomentoval to Jerry Douglas pro deník New York Times.

Název desky, na jejímž obalu zpěvačka s muzikanty hrají karty ve sluncem zalitém krámku se sladkostmi, je pochopitelně ironický. Arcadia odkazuje k idylické pastorální utopii, zaniklé krajině nevinnosti. Je to hudba „ze starých dobrých časů, které ale byly také zlé“, shrnula to Alison Krauss. Snad jako varování před všemi, kdo vyvolávají nostalgii po minulosti.

To je nakonec vedlejší. Hlavní zůstává hudba. Desítka písní přirozeně graduje od temnějších až po závěrečnou, optimistickou baladu There’s a Light Up Ahead. Její stoupající melodie nenechává na pochybách, že naděje vždycky žije.