V Ďáblicích exhumují těla tří odbojářů. Mrazí mě, říká vnuk jednoho z nich

Kapitán Karel Sabela, podplukovník Vilém Sok a rotmistr Miloslav Jebavý. Tři muži, kteří byli členy odbojové skupiny Praha-Žatec. Ta se v březnu 1949 chystala na vojenský převrat, který patřil k nejrozsáhlejším pokusům o násilnou změnu režimu v té době. S bojem proti totalitě už měli zkušenosti, protože se účastnili odboje i za druhé světové války. Patřili tak mezi účastníky jak druhého, tak třetího odboje.

Plány skupiny ale byly odhaleny, a tak byli spolu s dalšími odsouzeni a v červenci 1949 popraveni. Jejich těla skončila na dlouhá desetiletí neznámo kde. „V padesátých letech nebyly ostatky politických vězňů rodinám vydávány. Takže když někdo zemřel, musel ho (tehdejší režim, pozn. red.) pohřbít. Buď provedli kremaci, nebo je dali do masových hrobů, jako je ten v Ďáblicích,“ vysvětluje Alena Šimánková, historička z Národního archivu.

Právě na Ďáblickém hřbitově v části, kde se nachází masové hroby, v šachtě číslo 14, nyní probíhá exhumace těl tří účastníků odboje. Jedna šachta je tvořena čtyřmi vrstvami nad sebou, v každé vrstvě bylo uloženo vedle sebe deset rakví. Ne vždy obsahovala rakev jen jedny ostatky. V některých případech, třeba u zemřelých dětí, případně v situacích, kdy šlo o jen části těl, jich je uloženo několik. Takových šachet je na hřbitově na sedmdesát. Kdo a na kterém místě přesně, je otázka, kterou se dlouhodobě zabývají historici a badatelé věnující se problematice politických vězňů.

Ve čtvrtek v poledne, druhý den výkopových prací, se archeologové dostali k první vrstvě. Odbojáři leží ve třetí. Podle Petra Blažka, člena vládní Komise pro řešení otázek masových hrobů na Ďáblickém hřbitově a ředitele Muzea paměti XX. století, by se těla odbojářů měla najít během následujících dnů. Pak se bude dále ověřovat, zda nálezy jsou správné.

Do jámy hluboké zhruba metr a půl hledí také postarší muž působící lehce nervózně. „Mrazí mě z toho…,“ komentuje práci archeologů pod sebou. Jmenuje se Vilém Sok a je vnukem jednoho z pohřbených.

„Chodívali jsme sem s babičkou, která říkala, že někde tady děda asi leží, kde přesně, nevěděla. Měl jí to říct snad pan Křáp, který tu tehdy dělal správce hřbitova,“ vypráví Vilém Sok. Stejným způsobem se informaci o posledním místě spočinutí svých příbuzných dozvídali i další.

„Mám pocit, že tehdejší správce měl povoleno říkat to, ovšem s dovětkem ,nikomu to neříkejte’. Tím vlastně ventilovali tehdejší nespokojenost lidí. Dali jim informaci, ale zavázali si je, aby ji nešířili dál. Pozůstalých bylo vlastně docela dost,“ doplňuje Petr Blažek.

Vilém Sok dříve po tom, kde přesně je pohřben jeho dědeček, nepátral. Z dětství si jen pamatuje, jak se jeho rodina navštěvovala s rodinami dalších odbojářů, například s rodinou generála Kutlvašra.

Rodina dalšího popraveného, Karla Sabely, na rozdíl od Sokových neměla tušení, kde je jejich příbuzný pohřben, a dozvěděli se to až nedávno. Obě rodiny plánují své příbuzné důstojně uložit na nové místo. „Kousek odsud máme rodinné kolumbárium,“ svěřuje se s dalším plánem Vilém Sok. Jan Sabela, syn Karla Sabely, vloni pro Seznam Zprávy řekl, že pokud se podaří exhumovat ostatky jeho otce, pochová je v malém městě nedaleko Plzně, kde žije.

Hlubší pátrání po ostatcích začalo až po pádu komunistického režimu. Bývalí političtí vězni, mezi nimi i Jiří Línek, se chtěli alespoň po letech domoci spravedlnosti. „Nic z toho by tu dnes nebylo nebýt politických vězňů,“ říká Línek. Mezitím rukou opisuje oblouk na Ďáblickém hřbitovu, kde probíhá archeologický výzkum a kde je české pohřebiště hrdinů II. a III. odboje.

Šetření začalo na generální prokuratuře v roce 1990. „Na prokuratuře (dnešní státní zastupitelství, pozn. red.) moc nestáli o vyšetřování, tak to dali mladému prokurátorovi, jenže on byl mimořádně schopný člověk, který po sobě nechal obrovský spis,“ popisuje Línek začátek cesty. Ta pak postupně vedla ke zjištění, kteří z politických vězňů jsou v Ďáblicích pohřbeni.

Ve spisu se občas objevily ofocené záznamy z matrik, čísla šachty či polohy. Další informace pak jako střípky sbírali třeba z vězeňských nebo soudních spisů. Velkou část skládačky také dohledali v záznamech anatomického ústavu.

„Když víme, kdy byl člověk popraven či zemřel, dá se odpočítat, kdy ho odvezli a kdy zhruba mohl být pohřben. To je pro porovnání nesmírně cenné. Kombinací různých údajů jsme s Petrem Blažkem dali dohromady seznam politických vězňů, u kterých přesně víme, kde ve které šachtě leží,“ popisuje Šimánková.

K získání spisů pomohlo také zřízení Komise pro otázky masových hrobů Ďáblického hřbitova, která vznikla v roce 2023. Je složená z odborníků z řad historiků, badatelů, a původně vznikla proto, aby byly dohledány ostatky parašutistů Gabčíka s Kubišem. Ty se sice nenašly, zato se podařilo historikům identifikovat více než 100 politických vězňů, kteří byli popraveni nebo zemřeli ve vězení.

Došlo k tomu částečně i díky náhodě. „Před dvěma lety se nám podařilo na hřbitově získat indexovou knihu nadepsanou ‚šachty‘. Našla jsem si rychle písmeno Ch – byl tam Miroslav Choc. Pak Š – Slavoj Šárik. Dva odsouzení političtí vězni, kteří byli spolu popraveni. Začala jsem hledat další politické vězně - a byli tam,“ vypráví Alena Šimánková.

Indexová kniha obsahovala jméno, příjmení, číslo šachty a polohu, občas i nějakou poznámku, například že jde o dítě. Dalším důležitým dokumentem, který by historikům pomohl, je takzvaná polohová kniha. Do ní se zapisovaly podrobnější informace včetně toho, odkud byli zemřelí převezeni. „Jenže polohová kniha, do které se začalo zapisovat v roce 1943, v roce 1968 shořela. Údajně ale nějakým záhadným způsobem, myslím si, že to nebyla náhoda,“ říká Alena Šimánková.

V roce 1968, když došlo k mírnému uvolnění, se začalo pátrat po ostatcích pátera Josefa Toufara. Prokurátor si z té polohové knihy ofotil stránku, kde bylo napsané, kde Toufar leží. A právě jen kopie této stránky je jediné, co se z polohové knihy zachovalo.

Zda se v hromadném hrobě podařilo skutečně najít Karla Sabela, Viléma Soka a Miloslava Jebavého, bude jisté v řádu několika dalších dnů. Tím ale práce komise nekončí. Už nyní vědí s jistotou o dalších obětech komunistického režimu, které jsou v Ďáblicích pohřbeny.

Již dříve (v roce 2014) bylo na Ďáblickém hřbitově úspěšně exhumováno tělo Josefa Toufara, o rok později se pak potvrdilo, že byl nález správný. Kromě pátera odborníci našli ještě několik dalších obětí represivního režimu. V roce 2020 se snažili najít i ostatky Zdeny Mašínové, což se bohužel nepodařilo. Je ale zdokumentováno, že v masovém hrobě v Ďáblicích leží manželka Josefa Mašína.