Bojoval proti nacistům i komunistům. Skončil na šibenici a až nyní našli jeho hrob

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pro Miloslava Jebavého, jednu z vůdčích osob protikomunistické odbojové organizace Praha-Žatec, byl poslední šancí před trestem smrti odvolací soud. Jebavý mu adresoval dopis, který byl ale více obžalobou komunistického režimu než uznáním svých chyb a prosbou o milost.

Státní soud Praha zdůvodnil absolutní trest také Jebavého nenávistí vůči KSČ.

„To není úplně správné,“ psal v červnu 1949 Jebavý odvolacímu soudu. „Neměl jsem důvodů cítit nenávist ke straně jako takové, nýbrž vůči jejímu vedení, které se násilím zmocnilo veškeré moci ve státě a násilím se u moci udržuje, zkreslilo vůli lidu simulakrem (falešný a manipulativní obraz reality – pozn. aut.) voleb a potlačuje základní práva a svobodu převážné většiny národa. O tom už svědčí přeplněné věznice a pracovní tábory.“

Jebavý dále uvedl, že kdyby se takového chování dopustila jakákoli jiná strana, jednal by stejně. „Boj za svobodu národa proti diktatuře jest bojem čestným a svoboda a demokracie přece vždy nakonec zvítězí,“ napsal Jebavý, kterému muselo být zřejmé, že tímto dopisem svůj osud definitivně zpečetil.

Jak píše historik Petr Mallota v knize Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu, Jebavého vyvedli na popravčí dvorek se šibenicí v pražské pankrácké věznici brzy ráno 18. července 1949.

„Výkon trestu byl proveden v 6:28 hod., v 6:40 hod. konstatoval přítomný lékař jeho smrt,“ uvedl Mallota, který působí v Ústavu pro studium totalitních režimů.

Když Jebavý zemřel, nebylo mu ještě ani 38 let. Narodil se 27. srpna 1911 v Hájích nad Jizerou (tehdy Dolní Sytová) na Semilsku. Vystudoval gymnázium a v roce 1930 se vydal na zkušenou do Francie. Kvůli hospodářské krizi ale nenašel uplatnění a nakonec se v Marseille přihlásil pod jménem Felix Stargart do cizinecké legie. Na rozdíl od mnoha ostatních obstál, svůj závazek dokonce prodloužil a za prokázanou statečnost v mnoha bojích v Africe obdržel francouzské vyznamenání Kříž bojovníka.

Při vyhlášení mobilizace v Československu v září 1938 se prý neúspěšně snažil získat povolení pro návrat do vlasti. Do bojů s Němci se ale nejspíš dostal až po napadení Francie na jaře 1940. Po její porážce odjel do Casablanky v Maroku, kde se mu posléze s dalšími československými vojáky údajně podařilo zmocnit rybářské bárky, s níž v červnu 1941 dopluli k britskému Gibraltaru.

Zatímco ostatní byli odesláni k vojenským jednotkám do Velké Británie, Jebavému nabídla práci britská zpravodajská služba. Po patřičném výcviku byl nasazen nejen na severu Afriky, ale také na neobsazeném území Francie, kde byl u moci pronacistický vichistický režim. Při poslední akci na počátku roku 1942 byl kvůli špatně padělané potravinové průkazce odhalen a odsouzen k mnohaletému žaláři.

Z francouzského lágru se mu po dvou letech v lednu 1944 spolu s dalšími spoluvězni podařilo uprchnout a přes Pyreneje se dostal do Španělska a následně na Gibraltar. Odtud ho přepravili do Londýna, kde omylem skončil na 14 dní ve vězení. Poté mu Britové nabídli další spolupráci, ale Jebavý se rozhodl sloužit pod francouzským generálem Charlesem de Gaullem – francouzskou uniformu oblékl počátkem července 1944 a posléze se zapojil do bojů proti Němcům.

Zkraje března 1945 byl na Rýně těžce zraněn. Do Československa se vrátil po vyléčení v roce 1946. Až tehdy se dozvěděl, že jeho otec se za okupace zapojil do protinacistického odboje, byl zatčen gestapem a v roce 1941 popraven. Novou práci našel Miloslav Jebavý u svého bratra Josefa, který vedl firmu Prago export zaměřenou na zahraniční obchod.

„Stále myslel na návrat do Francie, kde měl snoubenku. Rozhodnutí odkládal, až přišel v roce 1948 únorový komunistický převrat,“ uvedl historik Petr Mallota. Události pak měly rychlý spád.

V létě 1948 se Jabavý s několika svými přáteli rozhodl ilegálně opustit komunistické Československo. Chtěli tak učinit letadlem, kterého by se zmocnili na letišti v Žatci, které tehdy bylo součástí leteckého mostu, jímž se do Izraele dodávaly zbraně a munice.

Skupina ale nakonec od svého plánu upustila. Ve stejné době docházel Miloslav Jebavý pracovně za britským vicekonzulem Philipem C. T. Wildashem, který se ho údajně při jedné schůzce zeptal, proč chce opustit republiku namísto toho, aby zůstal a pracoval proti nedemokratickému systému. Posléze Wildash nejspíš projevil zájem o zpravodajské informace.

Jebavý se skutečně do protikomunistického odboje zapojil, stal se hlavní postavou organizace Praha-Žatec, jejímiž členy byli i lidé, kteří chtěli odletět na Západ ukradeným letounem. Organizace se ale rozhodla pro ozbrojené povstání a svržení komunistického režimu silou. K tomu měla posloužit nejen jednotka v Žatci, ale i další útvary.

To se už ale kvůli likvidaci skupiny na jaře 1949 nestalo. Miloslav Jebavý byl zatčen 6. března a převezen k výslechům StB a do vazby v Praze, kde byl brutálně týrán a mučen. Mezi zadrženými byl dokonce britský důstojník Wildash, kterého ale zakrátko propustili a vyhostili ze země.

Celkem bylo zatčeno na 300 osob. Několika lidem zapojeným do organizace Praha-Žatec se podařilo uprchnout přes hranice.

Soudní proces se uskutečnil na přelomu května a června 1949. Celkem bylo vyneseno pět rozsudků smrti, osm doživotních trestů a dva tresty těžkého žaláře na 25 let.

Mezi popravenými byl vedle Jabavého rovněž velitel 2. tankového pluku v Žatci Karel Sabela, který za druhé světové války bojoval na západní frontě, a člen armádního Hlavního štábu Vilém Sok-Sieger, který se za okupace zapojil do protinacistického odboje a účastnil se i Pražského povstání.

Právě ostatky těchto tří členů odbojové organizace Praha-Žatec budou na podzim v rámci pilotního projektu exhumovány z hromadného ďáblického hrobu a důstojně pochovány. V červenci to schválila vláda, která na to uvolnila milion korun, v srpnu by akci měla ještě posvětit Rada hlavního města Prahy.

Jde o výsledek práce Komise pro otázky masových hrobů Ďáblického hřbitova, která se dva roky zabývala historií té části hřbitova, kde byly tajně ukládány ostatky obětí totalitních režimů. Původně vznikla, aby se pokusila zjistit, zda v Ďáblicích neskončila těla československých parašutistů, kteří na konci května 1942 provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Komise ale nedohledala žádné dokumenty, které by potvrzovaly předpoklad, že jsou ostatky Josefa Gabčíka, Jana Kubiše a dalších hrdinů z Resslovy ulice uloženy právě na ďáblickém hřbitově. Celkem se ale na základě rozsáhlého archivního výzkumu podařilo identifikovat mnohem více těl. Mimo jiné 119 obětí komunistického režimu, z čehož 113 stále leží v šachtových hrobech, nebo oběti nacistického režimu.

U více než dvou desítek z nich lze určit i přesnou polohu v masových hrobech. „U většiny ostatních víme v naprosté většině také číslo šachty a přibližnou polohu ostatků,“ řekl Petr Blažek, ředitel Muzeum paměti XX. století, historik Ústavu pro studium totalitních režimů a člen ďáblické komise.

Seznam obětí komunistického režimu sestavil Blažek spolu s archivářkou Alenou Šimánkovou, předsedou Sdružení bývalých politických vězňů Jiřím Línkem a historikem dějin vězeňství Alešem Kýrem.

Jsou mezi nimi právě ostatky tří mužů – Karla Sabely, Miloslava Jebavého a Viléma Soka-Siegera – zapojených do odbojové organizace Praha-Žatec a popravených 18. července 1949. Podle komise je téměř na 100 procent jisté, že oběti leží v šachtě číslo 14. Vybrána byla také proto, že je u ní vysoká pravděpodobnost, že se podaří těla identifikovat a vrátit je rodinám a jejich blízkým k důstojnému pohřbení.

„Máme pitevní protokoly, což pomáhá, zejména když vyzdvihujete kosterní ostatky a můžete na základě znalostí způsobu úmrtí v podstatně hned na Ďáblickém hřbitově říct, jestli jde o ostatky osoby, kterou hledáte,“ uvedla Jana Kotalíková, vedoucí Úřadu vlády ČR a koordinátorka projektu. Vedle DNA jsou k dispozici i osobní předměty a fotografie.

„Velkou roli hrála také skutečnost, že žije syn Karla Sabely, který o exhumaci požádal,“ poznamenal historik Blažek. Od roku 1989 se uskutečnila pouze jedna úspěšná exhumace, když byly na podzim 2014 vyjmuty ostatky pátera Josefa Toufara, umučeného v únoru 1950.

„Mám opravdu dobrý pocit, že se podařilo dovést tuto věc do konce a že jsme udělali první krok ke splacení dluhu, který vůči všem těmto obětem a těmto hrdinům naše společnost má,“ uvedl premiér Petr Fiala. Koordinátorka projektu Jana Kotalíková věří, že další exhumace budou následovat.