Milada Horáková šla na popravu jako poslední v řadě, popisuje historička

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Alena Šimánková začala pracovat v někdejším Státním ústředním archivu pravděpodobně v tu nejzajímavější dobu z hlediska novodobé historie – na podzim roku 1989. V té době se dostala k archivům mnoha institucí, které byly předtím nedostupné. Bylo třeba je získat pro Národní archiv, aby se nenávratně neztratily. A protože sama byla potomkem politického vězně, začala se věnovat právě politickým procesům.

„Ze začátku jsem pořád četla a četla, vše jsem si vztahovala k sobě a mému otci. Představovala jsem si, že to samé prožíval on. Nesla jsem to velice těžce. Jednoho dne jsem si řekla, že to není cesta, a pokud chci se spisy pracovat a pomáhat druhým, musím si zachovat odstup,“ vypráví archivářka.

Jednou z velkých pozůstalostí, kterou zpracovává, je ta po Miladě Horákové. I v tomto případě se ukazuje, jak moc komunistický režim trestal nejen odsouzené, ale také jejich nejbližší. Horáková měla před smrtí dvě přání. První bylo promluvit si před popravou s knězem, to jí splnili. Zároveň si přála, aby její korespondenci s dopisem na rozloučenou dostala její dcera Jana. Ta se ale k dopisu dostala až po 40 letech.

Dopis později věnovala do Národního muzea, část osobních věcí Milady Horákové , které byly nedávno představené veřejnosti, je v Národním archivu.

Z dopisu na rozloučenou Milady Horákové působí veliká vnitřní síla, byť ho psala pár hodin před popravou. Je tahle odvaha typická pro dopisy odsouzených politických vězňů?

Určitě ano. Tak to tedy vnímám z dopisů, které jsem měla možnost číst. Třeba Boris Kovaříček (souzen ve vykonstruovaném procesu například s generálem Karlem Kutlvašrem a ve svých 22 letech byl popraven za vlastizradu - pozn. red.) dopis rodině nadepsal: Hello, drahouškové. Byli to často mladí lidé, kteří tím podporovali rodinu a snažili se jí dodat sílu. Některé jsou plné lásky a vztahu k nejbližším. O to hůř, když se dopis k rodině nedostane.

Procházela jsem například dokumenty o zemřelých v Jáchymově, ať úrazem nebo zastřelením. A narazila jsem na případ z roku 1949, kdy byl zastřelen jeden vězeň. Jeho maminka ještě tři měsíce po jeho smrti prosila, zda by ho mohla přijet navštívit, že se jí neozývá. A až teprve pak jim došlo, že ji vlastně neinformovali, že její syn zemřel…

Osobní věci Milady Horákové:

Psali dopisy na rozloučenou všichni odsouzení?

To je bohužel otázka, na kterou neumíme odpovědět ani těm rodinám. Tu možnost měli, ale nemuseli ji využít. Třeba nejmladší popravený na Pankráci byl teprve osmnáctiletý Jaroslav Kysela. Provinil se pouze tím, že utekl z Jáchymova. Nikoho nezabil, pouze odzbrojil, ale prokuratura tvrdila, že zabít mohl, protože bachaře zranil. Jeho dopis na rozloučenou se nedochoval, jenže ani nevíme, jestli ho vůbec napsal.

Utkvěl vám v hlavě nějaký dopis nebo příběh za ním?

Našla jsem dopis jednoho vězně odsouzeného k smrti, proto jsem zavolala na Konfederaci politických vězňů, zda by mohli kontaktovat jeho ženu, protože jsem na ni neměla adresu ani telefon a ona žila na severu Moravy. Vzápětí mi volala zpět a chtěla po mně, abych jí dopis přečetla. Otevřela jsem ho a řekla, že mi nepřináleží, abych jeho dopis na rozloučenou četla jako první. Prosila mne o to. Bylo to velmi těžké, chvěl se mi hlas. Jí bylo tehdy 21 let, jemu 29, narodil se jim chlapeček, kterého on nikdy neviděl. Ji nenechali ani se rozloučit. Jen jí dali zprávu, kdy v ranních hodinách bude popraven, a podali jí to tak, že nemá smysl tam jezdit, že z Frenštátu, kde bydlela, se na Pankrác včas nedostane. Paní mi vyprávěla, jak přijela k Pankrácké věznici, kde na ni křičeli, odháněli ji, a tak se jela rozloučit na Karlovo náměstí do kostela sv. Ignáce.

Procesu s Miladou Horákovou i jí samotné se věnujete dlouhé roky, spolupracovala jste s historičkou Zorou Dvořákovou. Co vše se vám za tu dobu podařilo nashromáždit?

Jsou to soudní dokumenty, státní prokuratura, stenografické záznamy, dostali jsme z Ministerstva spravedlnosti archiv Karla Klose, někdejšího náměstka ministra spravedlnosti. Podle mě byl jednou z nejtemnějších postav v historii justice 50. let. Režisér procesů. Když zůstaneme u toho s Miladou, tak u Klose se konala většina porad před soudním líčením. Všechny řídil, rozdával úkoly. Tím, že jsme získali jeho spisy, jsme zároveň získali spoustu informací i z pozadí procesů. Sice jsou ty mechanismy poměrně známé, ale tady vidíte černé na bílém, jak do sebemenších detailů připravují každý krok…

Co příprava obnášela?

Připravovala se politická linie a vlastní režie procesu, propagandistické využití. Přítomni byli zástupci státní bezpečnosti, justice, KSČ a v pozadí sovětští poradci. Domlouvalo se, kdo bude prokurátor, koho obžalují – v těchto předporadách i u soudu se pak často používala divadelní terminologie. Když sestavovali, kdo bude obžalován, zazněla i absurdní věta: Místo lidovce neobsazeno. Původně totiž chtěli zařadit i někoho od lidovců – teď si ale nevzpomenu, kdo to byl. Na proces byly vstupenky, používali termíny jako obecenstvo. Připravovali, kdo bude v soudní síni sedět z řad veřejnosti. Dávali si pozor, aby to nebyli ti samí lidé, aby si nedali příliš informací dohromady.

Předpokládám, že i veřejnost měla pokyny, jak se má chovat.

Původně uvažovali, zda nemají dělat porady i pro ni, aby dostala přesné instrukce. K tomu nakonec nedošlo, ovšem konaly se speciální porady s médii, s tiskem a rozhlasem. Mediální kampaň byla z tohoto hlediska připravena neuvěřitelně důkladně, taková tu do té doby nebyla. Dokonce přemýšleli, že by proces mohl být divadelně využit. Dbali na to, aby nebyl vzbuzen soucit s obžalovanými, až budou vypovídat. Moc dobře věděli, že mají před sebou inteligentní lidi. Vždyť soudili sedm právníků, poslance! Počítali dopředu s tím, co bude a nebude zveřejněné, chystali takzvanou Šedou knihu z procesu, která neměla být pro veřejnost, jen pro stranické orgány. Dokonce předtím měli někdy i zkoušku.

Proces znáte opravdu důkladně, ze všech stran. Vyvolává to ve vás po těch letech ještě emoce?

Žiju s tím procesem opravdu hodně dlouho. S režisérem Martinem Vadasem, který natočil dokument Proces H, což byly jednotlivé dny procesu, jsme jezdili a promítali ho například soudcům Nejvyššího soudu, na vysokých školách a proces komentovali. A i tak, když pak otevřete spis státního soudu, když čtete, že jim byla zamítnuta milost, když vezmete do ruky dokument, kde mají všichni odsouzení stanovené datum popravy, pokaždé z toho zamrazí.

Večer pak ty, kteří dostali trest smrti, zavolají, že jim milost byla zamítnuta a druhý den ráno je popraví. Dokonce jim i řeknou, v jakém pořadí. Většinou ten, kdo měl být potrestán nejvíc, šel jako poslední. V tomto případě to byla Milada Horáková. Odsouzení mají možnost vyslovit poslední přání, pak podepíšou protokol. Pokaždé si říkám, na co myslí, když to podepisují a ví, že jim zbývá pár hodin, kdy se mohou rozloučit, tedy eventuálně napsat dopis. Pak jsou zaznamenána jejich poslední přání.

Jaká byla jejich poslední přání?

Milada Horáková měla několik přání. Přála si kněze a hlavně žádala, aby byl její dopis předán dceři a rodině.

Splnili jí ta přání?

V záznamu je napsáno, že bude splněno v rámci možností. Korespondenci nepředali, ale některé věci, včetně kněze, splnili. A pak spis také obsahuje záznam jejích posledních slov. V případě Milady jsou to ta známá slova Padám, padám, tento boj jsem prohrála, ale odcházím čestně… Pokud odsouzený nic neřekl, je tam napsaná 0. Když nám pak Jana Kánská předala osobní předměty své maminky, když je držíte v ruce, je to úplně jiný pocit, byť člověk zná všechny okolnosti, které tomu předcházely.

Jaký je to pocit?

Těžko popsatelné, neuvěřitelné. Znáte toho člověka prostřednictvím spisu a najednou v ruce držíte něco, co je s ním opravdu spojené, co v rukou držel i on sám. Vějíř, se kterým Milada, tehdy ještě Králová, chodila do tanečních, v době, kdy to byla mladá šťastná holka…

Život Milady Horákové přitom vydal za několik. Její mládí, práce političky, zasazovala se o ženská a sociální práva, odbojová činnost za druhé světové války.

To je právě to šílené. Vždyť ona se zabývala sociální politikou! Jako poslankyně pracovala ve prospěch žen, byla v ženské radě, udělala toho pro lidi opravu hodně. Zmínila jste druhou světovou válku – zapojila se do odboje, byla i s jejím mužem zatčena, a pak po únoru znovu… Tohle muselo být opravu těžké pro jejich dceru. V dokumentech je dokonce rozsudek německého lidového soudu, který jí chtěl dát trest smrti. Nakonec dostala osm let káznice. Předtím ještě byla vězněna v Terezíně, odkud právě pochází i ty předměty, které jsme nyní dostali a které jsou s největší pravděpodobností zhotoveny Miladou Horákovou.

Proč říkáte s největší pravděpodobností?

Pokud bude ještě možnost, ráda bych Janu Kánskou poprosila, aby nám o nich řekla víc, abychom znali celý příběh. Jsou to například malá vyšívaná srdíčka, na jednom z nich je fotka malé Jany, předpokládám, že podobné předměty vyrobily i jiné ženy. Co mě ale překvapuje, je, jak se ty věci dostaly ven. Milada byla v Terezíně v roce 1942, v roce 1944 ji převezli do Německa. A není možné, aby předměty měla u sebe, ve vězení se provádí prohlídka. Bavila jsem se o tom s docentem Vojtěchem Blodigem z Památníku Terezín a ten mi řekl, že jediná možnost je, že to tam někde bylo schované. Ale nevíme, kde přesně a jak se to potom dostalo k rodině. Navíc víme, že po zatčení v roce 1949 dělala Státní bezpečnost u Horákových podrobnou prohlídku a spoustu věcí zabavila. Tohle všechno bych ráda ještě zjistila, takže jak vidíte, i předměty vypráví příběhy.

Víte něco více třeba o kapesníčku, na kterém jsou vyšita jména?

Jsou na něm jména spoluvězenkyň. Také stojí za to zabývat se tím, kdo jsou ty ženy a jaké měly příběhy. Teď víme, že jednou z nich je Marie Zápotocká.

Alena Šimánková uprostřed rozhovoru vstává a hledá v krabičce. Po chviličce z ní vytahuje malý předmět a ukazuje mi ho. Podkova, velikosti asi jako jeden článek malíčku. Velice detailně zpracovaná, netroufám si odhadnout materiál, snad nějaká umělá hmota. „Tohle jsem dostala od kamaráda, bylo to vyrobeno ve vězení v 50. letech. Tehdy se vyráběly ve vězení ze zubního kartáčku nejrůznější věci. Také se to muselo nějak dostat ven, přitom když odsouzení měnili věznice, nebo měli návštěvy, byli vždy detailně prohledáváni,“ vypráví a já se nemůžu odtrhnout od malého předmětu, symbolu štěstí, který vznikl v těch nejhorších podmínkách, které si dnes nikdo z nás neumí představit.

Co jste ještě dostali od Jany Kánské?

Osobní dokumenty. To je také úžasné. Máme třeba její vysvědčení z dob celého studia.

Byla jedničkářka?

Nebyla. Jeden čas jí dělala problémy matika. Dále je tam rodný list, oddací list. Předměty na vás působí, ale ty dokumenty, když jsou třeba právě s podpisy, ta osoba s tím byla spjata, to působí také velice silně.

Je těžké pro pozůstalé, aby se osobních věcí vzdali?

Ano a neskutečně to obdivuji. Také si toho o to více vážíme, člověk si umí představit, že citová vazba musí být silná. Je neuvěřitelné, že to dcera Jana udělala a umožnila dokumenty a předměty uchovat. Její potomci jsou Američané žijící v Americe. Ale tyto věci by měly zůstat tady, protože s Čechy byla Milada spjatá.

Nebavily jste se spolu někdy o tom, že třeba nad tím přemýšlela delší dobu, zda to archivu věnuje?

Vím, že má ještě něco dalšího, ale netuším, o co přesně se jedná. Zda to jsou dokumenty nebo osobní věci. Velice bychom si vážili toho, pokud by k předání do archivu v budoucnosti došlo. Jedním ze vzácných dokumentů, který nám Jana také předala, je komiks, který byl vydaný v roce 1951 v New Yorku a jmenuje se Proces s Miladou. K nám se samozřejmě nikdy nedostal, až po revoluci.

Nechystá se třeba výstava?

Zatím jsme nad tím neuvažovali, ale nevyloučila bych to. Máme k dispozici mimořádné dokumenty, mimořádné památky. Tak, jako to byla mimořádná žena, jako to byl mimořádný proces.

Miladu Horákovou mají lidé v paměti jako oběť komunistického režimu. Čím byla podle vás?

Byla úžasně lidská. Myslím, že byla neuvěřitelně společenská a charismatická, měla kolem sebe okruh mnoha významných lidí, se kterými se stýkala. Určitě si zaslouží více pozornosti – ano, zraky mnohých se nejvíce soustředí na závěrečnou etapu jejího osudu. Ale předtím ušla kus života a pro národ a veřejnost udělala opravdu hodně. Jak jste zmínila postavení žen – je to velice důležitá a neopomenutelná součást jejího života. Doporučuji v tomto směru přečíst si její projevy z Poslanecké sněmovny.

Milada si zaslouží, aby ji člověk bral jako celek, ne jen jako oběť na jejím konci života. Její působení na magistrátě, když pracovala pro ženy, když byla poslankyní. Za války je aktivní účastnicí v odboji, je vězněna. Po válce patřila k té demokratické části politiků. Neznám období života, kdy by nebyla statečná. Neznám období, kdy by u ní člověk nacházel nějaké slabosti, selhání.

Působí to na mě, že se vždy vydávala cestou, která byla méně pohodlná, ale pro ni smysluplnější.

Určitě. A to vše přesto, že měla doma rodinu, dceru. Jestli někdo může říct, že šel celý život skutečně rovně, je to Milada. Nikdy neuhnula. Její osobní statečnost byla neskutečná. Vidíte ji i v dopisech. Vždy mě velice dojímá její láska k dceři. Jak ji nabádala, co si má vzít na sebe, tyhle lidské okamžiky. Při tom všem nikdy nepřestala být matkou. Dceru velice milovala, stejně jako svého manžela. Byla to opravdu hrdinka.