„V boji se padá.“ Archiv zveřejnil dopis na rozloučenou Milady Horákové

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„To co jsme znali, je to, co oni chtěli, abychom viděli,“ reaguje dokumentarista Marek Janáč na pečlivě připravený proces podle sovětského vzoru, který ukončil vzdor československé hrdinky Milady Horákové. 27. června 1950 nastal její osudný den.

Vedle politického procesu, který byl tehdejším „divadlem“ komunistického režimu, nyní Národní archiv představil také osobní sbírku předmětů a dopis na rozloučenou, který v noci před popravou sepsala Milada Horákové své rodině. Dopis končí slovy: V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše Milada. K její tehdy ještě šestnáctileté dceři Janě Kánské se dostal až o několik desetiletí později. Ta pak originál věnovala Národnímu muzeu.

„Je to pro mě jeden z nejsilnějších momentů. Vciťuji se do toho. Žena, která ví, že se se svojí dcerou nikdy nepotká a v dopise vyslovuje přání, ve kterém doufá, že budou lidští a dopis dceři předají, ale oni to neudělali. Nemám pro toto zacházení slov,“ vypráví Janáč, jaké pocity v něm dopis zanechal.

Emoce to vyvolalo také v archivářce Národního archivu Aleně Šimánkové, která se s Janou Kánskou osobně setkala. „Já jsem sama dcera politického vězně, takže jsem s tou problematikou spojená i osobně. Když držíte v rukou nějakou věc, kterou dotyčná zhotovila a nějakým způsobem se jí dotýkala, tak není možné, aby to na vás nepůsobilo. Je to neskutečná pokora i úcta k potomkům a osobě Milady Horákové.“

V roce 1940 byla Milada Horáková zatčena a postupně na pražské Pankráci a na Karlově náměstí vězněna. O dva roky později ji převezli do malé pevnosti v Terezíně. Vyšívaná srdíčka s fotografiemi její malé dcery Jany nebo kapesníček s vyšitými jmény spoluvězeňkyň pochází z roku 1942, kdy byla Milada Horáková vězněna v malé pevnosti v Terezíně.

„Malá pevnost byla rozdělena na mužskou a ženskou část. V ženské části byl přece jenom trošku mírnější režim, Milada Horáková tam vykonávala různé práce, ze kterých se dochovaly předměty, které odsouzenci zhotovili,“ říká Šimánková.

Léta strávená ve věznicích střídala propuštění, avšak osudného dne se nevyhnula. Ve věznici státního soudu na Pankráci padl verdikt, že milost byla prezidentem republiky zamítnuta. A tak byla Milada Horáková společně se Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem 27. června 1950 nucena podepsat soudní rozkaz o trestu smrti. Popravě ale předcházela poslední přání, která odsouzení lidé mohli vyslovit.

„Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to,“ uvádí úřední záznam poslední slova Milady Horákové.

Národnímu archivu byl také předán střih na kostým pro Miladu Horákovou, který tehdy šil její krejčí Stanislav Vyhlídal. Dnes dochovaný mustr představila na tiskové konferenci jeho dcera Eva Mráčková. „Příběhy znám jen z otcova vyprávění, pyšnil se, rozzářil se a jako krejčímu Milady Horákové se mu dařilo. Do smrti ale nemohl strávit, když mu sebrali jeho živnost,“ vypráví Eva Mráčková. A dodává, že ji těší, že uchovaný střih z kostýmu Milady Horákové může osobně předat archivu.

Výše zmínění odborníci, kteří se podíleli na zveřejnění kompletního procesu na webu Politické procesy, uvádí, že tím to nekončí. Plánují dopodrobna nadále zkoumat závěrečné dny Milady Horákové.

Informace zjišťují podle dochovaných publikací, Československého rozhlasu, filmů, které propagandisté natáčeli a převážně stenozáznamů ze soudního procesu.

„Někdo si Milady Horákové váží proto, jak byla statečná, někdo si ji váží pro něco jiného. My všichni vnímáme tyto významné osobnosti nejenom u nás v zemi, ale i v zahraničí,“ uzavírá Janáč a podotýká, že z neupraveného záznamu tehdejšího režimu je mu do pláče.