Článek
Štěpán Jurajda propojuje zkušenosti z praktické politiky i akademické práce. Pracoval například jako náměstek ministryně pro vědu, výzkum a inovace, byl členem důchodové komise ministra Mariana Jurečky. Kromě toho od roku 1997 působí na jednom z nejlepších tuzemských akademických center: CERGE-EI, které je společným pracovištěm Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR, a výsledky své práce publikuje v prestižních světových časopisech.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy vyjmenovává tři hrozby, s nimiž se podle něj v horizontu deseti až dvaceti let bude muset česká společnost potýkat. Jsou to ztráta dostupné a kvalitní zdravotní péče, fiskální krize a eroze důvěry v demokracii.
Mluvíte o tom, že se obáváte v budoucnosti Česka několika zásadních problémů. Jaké to jsou?
Některé výzvy jsou globálního charakteru, některé domácí, které jsme si způsobili sami. Všude na světě se množí obavy z dopadů rostoucích státních dluhů. Stárnutí populace je nevyhnutelné a se stárnutím je také spojený tlak na udržitelnost veřejných rozpočtů.
Budoucí růst naší ekonomiky – ale také stabilita naší demokracie – jsou v Česku ohroženy hlavně tím, že jsme masivně snížili daně vysokopříjmovým lidem za pandemie covidu. Jednalo se hlavně o zrušení superhrubé mzdy, které snížilo příjmy státu o více než sto miliard ročně, dále o zavedení daňového paušálu pro vysokopříjmové kancelářské OSVČ a nízké daně z nemovitostí (zrušila se daň z převodu nemovitostí, pozn. red.), a třeba také zrušení daně z prodeje velkých firem.
Premiér Andrej Babiš už uvedl, že se schodek státního rozpočtu bude příští rok zvyšovat. Co pro nás tyto schodky do budoucna budou znamenat?
Za tyto uměle vytvořené strukturální schodky jsme si nejdřív „koupili“ hlavně nárůst úspor vysokopříjmové části populace a vyšší ceny nemovitostí.
V dalším kroku schodky vedou k podinvestování budoucnosti a zhorší dopad stárnutí obyvatelstva na fiskální udržitelnost. Finanční trhy se dívají dopředu a díky současným schodkům si dříve spíš než později všimnou, že to s udržitelností nemyslíme úplně vážně, a zvýší nám tak náklady na dluhovou službu (v minulém roce zaplatil stát na úrocích ze státního dluhu téměř 100 milionů korun, pozn. red.).
Pro ilustraci, velké francouzské firmy jako L’Oréal či Airbus si už dnes půjčují levněji než francouzský stát. A to je i odrazem faktu, že od 70. let rostly kumulované reálné příjmy francouzských penzistů rychleji než příjmy pracujících, kteří penzisty podporují. Jednou nás to dožene.
Kde se podle vás projeví špatná kondice veřejných financí?
Už dnes u nás klesá podpora obrany a výzkumu. I tržně orientované Spojené státy s velkým zapojením firem do výzkumu dávají o cca 50 procent víc veřejných prostředků na výzkum než my, měřeno vůči velikosti ekonomiky (HDP).
Štěpán Jurajda (56)
- český ekonom a vysokoškolský učitel
- v letech 2009 až 2013 byl ředitelem CERGE na Univerzitě Karlově a ředitelem Národohospodářského ústavu Akademie věd České republiky
- v letech 2022 až 2023 byl náměstkem ministryně pro vědu, výzkum a inovace
- doktorský titul získal v roce 1997 na Pittsburghské univerzitě a následně byl post-doktorandem na Princetonské univerzitě
- v roce 2014 se stal profesorem a v roce 2024 obdržel titul doktor věd (DSc.) na Akademii věd České republiky
- v letech 2009 až 2013 byl předsedou Oborové komise sociálních a humanitních věd v Grantové agentuře ČR
- v letech 2020 až 2021 byl členem Národní ekonomické rady vlády a v roce 2021 členem Mezioborové skupiny pro epidemické situace
- Jurajda zkoumá především pracovní trh včetně rozdílů v odměňování žen a mužů, nebo vliv podpory v nezaměstnanosti, výše mezd apod. Zkoumal také okolnosti přežití v extrémních podmínkách, jako byly nacistické koncentrační tábory; ukázal, že to často souviselo s tím, zda měl člověk blízké přátele mezi spoluvězni.
Naše univerzity nedohání ty světové, náš podíl vysokoškolsky vzdělané mladé populace nedohání průměr Evropské unie a stále nám chybí některé výzkumné obory, na kterých záleží robustnost naší společnosti a demokracie. Přitom by nebylo nákladné je zavést. Například nám schází fakulta veřejného zdraví, která nám chyběla za pandemie, a kde by se také mohli vzdělávat lidé, kteří pomohou našemu zdravotnictví úspěšně projít nástrahami stárnoucí populace. To je do velké míry otázka nastavení motivací pro pacienty, lékaře a nemocnice, tedy nejen lékařská otázka. Místo toho ale už desítky let podporujeme resortní výzkum tkalcovských strojů, pícnin, peckovin a podobně.
Bez reforem podmíněných vyšší podporou vědy a terciárního vzdělávání se budoucí motor růstu v podobě špičkově vzdělané populace sám od sebe nedostaví.
Předpokládáte tedy, že fiskální nezodpovědnost českých vlád od pandemie covidu, kdy vykazujeme bez většího důvodu 300miliardové schodky, povede ke stagnaci celé ekonomiky?
Ano. Finanční trhy budou do budoucna více odměňovat odpovědné země jako Švýcarsko či skandinávské státy, kde se daří investovat do vzdělání, a trestat zadlužené země jako Spojené státy, Francii či Itálii, kde se minulé dluhy promítnou do budoucích škrtů potřebných výdajů.
V Česku jsme si sami namydlili schody a ještě v tom nejspíš budeme pokračovat, například v rámci rušení nedávných úprav penzijního systému.
A přitom nám dynamická ekonomika chybí už teď. Dám vám příklad. V posledních 20 letech v tuzemsku nekonvergují k Německu mzdy lidí, kteří pracují v restauracích McDonald’s, tedy dělají napříč hranicemi států stejnou práci. Stejně tak náš HDP na hlavu v paritě kupních sil nedohání Německo, ale ten polský ano.
Jak do tohoto obrázku zapadá stárnutí populace? Do průběžného důchodového i zdravotního systému bude plynout méně peněz.
Snížení daní vysokopříjmovým a majetným, o němž jsme mluvili, má kromě podvázání budoucího růstu ještě další následky, které destabilizují naši demokracii.
V rámci nevyhnutelného stárnutí povede tato uměle vytvořená daňová díra – dříve nebo později, spolu s dramaticky vyšší dluhovou službou – k rozsáhlým škrtům výdajů například na školství a zdravotní péči, kterou tu máme pořád ještě kvalitní a dostupnou.
Tento typ škrtů dle odborných studií zvyšuje podporu extremistických stran. A zvyšuje ji víc než rozumné a zdůvodněné navrácení daní na původní, vyšší úroveň.
Nedávná křehkost demokracie samozřejmě má své kořeny: od finanční krize, pohledu na migrační vlnu, nedůvěru v instituce za pandemie, útoků na demokracii na sociálních sítích a tak dále. A až lidé přijdou o dostupnou a kvalitní zdravotní péči, respektive uvidí, jak si mohou drahou operaci nebo dobrou školu pro své děti dovolit jen lidé s nízkými daněmi a vysokými příjmy, tak si vezmou vidle a u voleb prodemokraticky vyhlížející strany nahází do Vltavy. Studie ukazují, že podpora demokracie je silnější, pokud voliči zažívají ekonomický růst, potlačování korupce, stabilitu a dostupnost veřejných služeb.
Část společnosti volí politické strany, které nabízejí na řadu otázek radikální řešení. Věnoval jste se tomu i ve svém výzkumu. Jak si to vysvětlujete?
U nás dle mých prací lokální rozdíly v míře exekucí nebo v umírání za pandemie neměly významné dopady na voličské chování. Jako by lidé nečekali možnost změny. Podobně to vypadá, že v Praze rodiče netrestají strany, které dlouhodobě brání jejich dětem studovat na dobrých školách, i když jinak rodiče dělají, co můžou, aby dětem pomohli. Ponouknout politiky u voleb k prospěšné změně je ale ještě nenapadlo.
Vidíte nějaké řešení?
Promyšlený mi přijde třeba návrh daňové reformy Chytřejší daně (návrh reformy od CERGE-EI, pozn. red.) a samozřejmě bych byl pro vyšší podporu vědy a vzdělání zaměřenou na kvalitu a společenské potřeby. Pro další velké ekonomické výzvy už ale kromě naší vlastní ekonomické politiky a rozumné volby voličů potřebujeme Evropu, respektive Evropskou unii.
Hospodářskému růstu ve Spojených státech do velké míry pomáhá velikost amerického, skutečně jednotného trhu, včetně finančního a vědeckého. Evropa potřebuje sjednotit trhy a uzavřít obchodní dohody s dalšími velkými skupinami zemí, ale zase se tu často bráníme vlastnímu úspěchu, bráníme status quo. Třeba navrhovaná dvourychlostní Evropská unie podpoří konkurenci napříč zeměmi: kdo chce skončit na chvostu, toho buď voliči potrestají, nebo budou rádi, že je klid a zaostávání.
Ve svém současném projektu se věnujete vlivu nových technologií – i tam vidíte roli EU?
Role Evropské unie mi přijde zásadní pro naši schopnost reagovat na změny fungování trhů. Až se spojí moře informací, které o nás mají obchodní a sociální platformy, s nástroji umělé inteligence, nemusí už existovat jediná tržní cena. Každý dostaneme jinou cenovou či mzdovou nabídku podle toho, v jak zneužitelné osobní životní situaci se nacházíme.
Odpověď na konsolidaci trhů, kdy větší hráči skupují menší konkurenty, takže na trzích roste síla monopolů včetně monopsonní síly na trhu práce (opak monopolní síly, například jeden velký zaměstnavatel na malém městě, pozn. red.), vyžaduje ty nejlepší ekonomy – nejen právníky – a silného regulátora. V ekonomickém výzkumu posledních let přibývá poznatků o tržní síle zaměstnavatelů. Třeba v mém výzkumu ukazujeme, že takto mohou být ovlivněny i mzdy v místech, kde není vyžadována specifická kvalifikace, třeba v restauracích McDonald’s.
Budeme muset přijímat více pracovní síly ze zahraničí?
To je zásadní společenská otázka. Čeká nás proměna na stárnoucí společnost s minimem dětí. Naše celková fertilita klesla v roce 2025 o skoro desetinu na úroveň skupiny evropských zemí, na které jsme se dříve dívali spatra. A starší populace mají mechanicky nižší fertilitu. Porodnost teď ale klesá rychle všude po světě a vypadá to na kulturní změnu. Mladé ženy ve Spojených státech dnes čekají, že založí rodinu, méně častěji než mladí muži, a jsou méně nábožensky orientované. Méně než polovina mladých Finů dnes očekává, že před padesátkou vstoupí do manželství.
Budeme ochotní otevřít náš trh práce migrantům? To nevím. Nebo to u nás skončí duálním trhem práce a společností ve stylu Saúdské Arábie? Nebo už nebudeme lákavou a relativně bohatou destinací?
