Jak dluh vytvořil moderní stát

Moderní finance se zrodily z potřeby Francie a dalších evropských mocností zaplatit válku. Státní dluh byl v 18. století vnímán především jako zbraň mocenské politiky, nikoli jako ekonomický zdroj rozvoje jako v moderní době. Ve válkami zmítaném století, kdy státní výdaje sloužily hlavně vojenským účelům, se rozvinula sofistikovaná debata o tom, jak lze dluh využít k dosažení geopolitické převahy.

Varoval před tím například americký diplomat Robert Walsh v roce 1810, uprostřed napoleonských válek, když tvrdil, že by se Francie svých starostí mohla zbavit jednoduše bankrotem, přesměrovat veškeré daňové příjmy do armády a vybudovat tak základy pro světovou expanzi.

„Tento způsob uvažování nebyl ojedinělý, byl naopak součástí široké diskuse, která se od poloviny 18. století vedla o tom, zda stát, jenž přestane splácet své dluhy, nezíská strategickou výhodu. Stát by přestal vyplácet úroky věřitelům, avšak daňové příjmy by mu dále plynuly a mohly by být přesměrovány na čistě vojenské účely,“ uvedl v rozhovoru pro PFI Talks britský historik Michael Sonenscher, který publikoval knihu Capitalism. The Story behind the Word (rozhovor budeme publikovat na Seznam Zprávách).

Myšlenka dluhu jako nástroje moci přitom nezůstala doménou 18. století. I v moderní době přetrvávají myšlenky na využití dluhu jako válečné zbraně. Hlavně východoevropské státy Evropské unie po napadení Ukrajiny prosazovaly konfiskaci ruského majetku. Navrhovaly, že by se na financování války ve prospěch Ukrajiny využila zmrazená aktiva ruské centrální banky, která v Evropě dosahují necelých 300 miliard eur (7,3 bilionu korun).

Otázka dluhu však nebyla jen fiskální. Souvisela i s tím, jak se nově organizuje společnost. Jedním z prvních, kdo se systematicky zabýval státním dluhem a jeho souvislostmi, byl německý filozof Georg Friedrich Hegel, který znal velmi dobře díla anglických ekonomů včetně otce „chmurné vědy“ Adama Smitha. „Hegel žil v přelomové době v tom smyslu, že odpadaly tradiční struktury, na jejichž základě byla společnost zorganizovaná. Hegel opravdu každý rok oslavoval francouzskou revoluci. Dneska už málo doceňujeme, jak obrovský to byl přelom, kdy se najednou lidé začali ptát: ‚Na Boha a na tu dosavadní hierarchii se už nemůžeme odvolávat, ale kde tedy vzniká společenský řád? Jak se společnost organizuje?‘,“ říká Tereza Matějčková, publicistka a filozofka, která vydala o Hegelovi monografii.

Do Velké francouzské revoluce byla společnost organizována prostřednictvím aristokracie, pokrevních vazeb a rovněž prostřednictvím církevní hierarchie, která v důsledku prostupovala vším.

„A Hegel si všímá, že to možná není tak, jak si myslíme, že na počátku společnosti je nějaký první princip, podle něhož se společnost jednou provždy uspořádá, tedy že na počátku je Bůh, myšlenka nebo něco takového, co se potom začíná větvit ve společnosti. Hegel říká, že nějaký řád možná opravdu může povstávat z té mnohosti, která existuje ve společnosti,“ dodává Matějčková.

Do tohoto nového společenského uspořádání vstupují finance jako jeden z klíčových mechanismů. Ve Francii se etablovala nová společenská vrstva, která zbohatla na mezinárodním obchodu. Tito obchodníci začali přirozeně spolupracovat se šlechtou, která sice mohla vlastnit půdu, ale nemohla například přímo obchodovat se zemědělskými produkty, takže potřebovala prostředníky. Tito byznysmeni byli první kapitalisté, protože začali půjčovat nejen šlechticům bez finančních prostředků, ale i státu, který potřeboval financovat války a později státní správu. V této době se úvěr stává jedním z ústředních pojiv společnosti. Podle Sonenschera byli právě tito obchodníci „první kapitalisté“.

Podle Hegela měl stát tři základní pilíře: rodinu, občanskou společnost a potom státní instituce, čili byrokracii. „Jádrem moderní společnosti je podle něho tato Bürgerliche Gesellschaft, čili občanská společnost, v níž člověk stojí sám za sebe a skutečně už nezávisle na rodinných vazbách, nezávisle na tom, jaký měl dřív majetek nebo z jak majetné rodiny pochází; zda je z aristokratické, nebo prosté, nebo nezávislé na ceších a tak dále. Vlastně začíná prodávat svoji práci na trhu a tady vzniká typicky moderní individualita,“ říká Matějčková.

Byrokracie nám podle Matějčkové dává určitý výjimečný typ svobody nebo neosobnosti. „Úředník samozřejmě podle nějakého ideálu nedbá, zda jste katolík, nebo žid, muž, žena z tohohle rodu, nebo z onoho, a tím pádem vlastně osvobodí jenom tu vaši sílu,“ dodává filozofka.

Tato občanská společnost však ještě nebyla společností v moderním slova smyslu, ale vznikaly v ní už zárodky moderních konfliktů. Občané tehdy byli hlavně obyvatelé měst, kteří požívali větších práv a svou práci mohli prodávat svobodněji než venkované na šlechtických usedlostech. Nicméně základem státu se ve Francii na přelomu 18. a 19. století stala občanská společnost, v níž se uplatňuje člověk ve své individualitě.

Státní správa (byrokracie) přitom sama nevlastní majetek ani nevytváří vlastní bohatství, a proto je závislá na daňových příjmech a veřejném dluhu. První „kapitalisté“ proto státu půjčovali, a to za poměrně vysoký úrok. Před revolucí (za vlády Ludvíka XVI.) se francouzská monarchie obecně snažila cílit na pětiprocentní úrokové roční sazby u doživotních dluhopisů (známých jako rentes). Jelikož však státní finance byly neustále ve špatném stavu, vládě se málokdy podařilo půjčit si za nominální hodnotu. Aby přilákal „kapitalisty“, musel stát za tyto „renty“ platit často šest až osm procent ročně. Ve stabilnější Velké Británii byly úroky, za něž si stát půjčoval, čtyři až pět procent ročně.

Kvůli úrokovým platbám vznikaly první společenské konflikty, kdy společenská vrstva „rentiérů“ dostávala pravidelné platby z daní zbylé části společnosti. Poprvé se ve velkém objevila skupina lidí, která žila z plateb plynoucích z daní ostatních. Stát nicméně najednou mohl financovat státní správu, která poskytuje obyvatelům služby od majetkových práv, bezpečnost až po důchody či zdravotnictví v moderní době. A zrodily se moderní finance.

Zatímco tedy v 18. století panovaly obavy, že státní dluh přispěje k vyvolání války nebo revoluce, od té doby se vnímání státního dluhu výrazně proměnilo. V moderní době panuje spíše obava, že selže samotný systém financování, a následkem bude neschopnost státu společnost spravovat. Funkční dluhový systém je proto v moderní době vnímán jako stabilizující síla, protože zajišťuje nepřetržité fungování státu.

V moderním a propojeném světě stát využívá svou svrchovanou moc k vytváření peněz a řízení dluhu k tlumení sociálních konfliktů. Naposledy se tato logika naplno ukázala během pandemie, kdy vydáváním nového dluhu stát pomáhal postiženým částem ekonomiky, aby se společnost nebouřila. Celý sociální systém je redistribucí příjmů státu, například nezaměstnaným.

Sonenscher poznamenává, že aby dluh působil jako stabilizátor a nevyvolával naopak katastrofické krize, musí být institucionalizován. V moderním kapitalismu proto všude na světě existují centrální banky, které mají na starosti řízení peněžní zásoby a zároveň jsou odděleny od politického systému, takže ideálně disponují nejvyšší svobodou.

„Pohled 18. století na kapitalismus by se dal shrnout jako určitý opak toho, jak se na státní dluh díváme dnes. My máme dnes tendenci uvažovat o veřejném dluhu z hlediska vztahu mezi ústavním zřízením a veřejným dluhem, přičemž ústavní zřízení je pro veřejný dluh prospěšné, protože zajišťuje systém kontroly a rovnováhy, dohled, kontrolu a odpovědnost a všechny ty prvky, které vnášejí do politického systému stabilitu. A právě rozvoj stability v politickém systému vytváří podmínky pro zadlužování,“ říká historik Sonenscher.

Stát bez dluhu, jak zní slavný výrok německého ekonoma a právníka z 19. století Lorenze von Steina (cituje ho rovněž Sonenscher), se buď „příliš málo stará o budoucnost, nebo příliš mnoho vyžaduje od současnosti“.

Vznik moderního finančního systému ovšem nebyl lineárním příběhem pokroku, nýbrž cyklickým sledem inovací i krizí. Před vznikem centrálních bank, které dokáží do systému dodávat likviditu, tedy půjčovat peníze bankám i státu, aby přežily nepříznivé období, vznikalo spousta finančních boomů, které následně splaskly. Neustálým rizikem pro moderní společnost, která plyne ze svobody „tisknout“ peníze, je tak hyperinflace, kdy se centrální banka dostane do područí státu a tiskne nekontrolovatelně peníze.

Přízrak hyperinflace nad moderní společností visí rovněž od Velké francouzské revoluce v podobě papírové měny. A ve 20. století se obavy z nekontrolované emise peněz vrátily naplno s hyperinflací výmarského Německa, která natrvalo poznamenala středoevropské myšlení o veřejném dluhu. Není náhoda, že Německo, a s ním i část střední Evropy včetně Česka, zůstává vůči inflaci mimořádně citlivé.